The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květa Nives Folprechtová (* 1930)

Jsem vděčna Pánu Bohu, že nás stále provázel a provází svou pomocí a dává nám sílu

  • narozena 18. dubna 1930, Roztěž u Kutné Hory

  • voršilka, řeholní jméno Nives

  • navštěvovala základní školu vedenou voršilkami

  • po válce absolvovala dvouletou rodinnou školu

  • 1948-49 penzionát a klášter v Kutné Hoře

  • 1949 noviciát v Batizovcích na Slovensku

  • dne 29. 8. 1950 Státní bezpečnost vystěhovala řeholnice z kláštera v Batizovcích do Modré (okres Pezinok)

  • 1951 hromadný převoz na severní Moravu - práce v textilních továrnách

  • cca 1955 převoz do Hejnic na Frýdlantsku - práce v textilním průmyslu

  • od roku 1966 působila v dětské psychiatrické léčebně v Ročově u Loun, absolvovala čtyřletou zdravotní školu s maturitou

  • 1986-1991 Jiřetín pod Jedlovou

  • 1992 Řím

  • červen 1992 - 1994 Jiřetín pod Jedlovou

  • 1994 -2008 Olomouc

  • prosinec 2008 - současnost komunita Řádu sv. Voršily Jiřetín pod Jedlovou

Květa Folprechtová, řádovým jménem sestra Nives, se narodila 18. dubna 1930 v obci Roztěž u Kutné Hory. Roztěž byla mariánské poutní místo, v kapli zasvěcené Panně Marii se konaly až tři poutě do roka a i v neděli byla tato kaple hojně navštěvována výletníky. Do Roztěže směřovali i naši básníci Jaroslav Vrchlický a Josef Kajetán Tyl, kterého romantická cesta krajinou mlýnů inspirovala ke složení textu naší národní hymny „Kde domov můj“.

Pamětnice vyrůstala v úplné rodině věřících katolíků, měla ještě jednu starší sestru. Její rozhodnutí stát se řeholní sestrou se formovalo delší dobu. Jak to obvykle bývá, velkou inspirací jí již od dětství bylo její nejbližší okolí. Přestože duchovní povolání měli i v rodině, bratranec babičky byl knězem a sama babička také kdysi toužila stát se řádovou sestrou, rodiče pravděpodobně očekávali, že právě mladší dcera s nimi zůstane a pomůže jim s hospodářstvím. Do tzv. měšťanské školy chodila Květa do klášterní školy sester voršilek v Kutné Hoře. Po válce si udělala dvouletou rodinnou školu a v roce 1948 odešla do penzionátu voršilek v Kutné Hoře, kde už měla víc času přemýšlet o své budoucnosti. Vzpomíná, že si byla postupně více a více jista jednou věcí: „Chtěla jsem dělat šťastné ty druhé a zároveň být i sama šťastná.“ Jednu z řádových sester měla velmi ráda, a proto, když se v osmnácti letech rozhodovala pro další řeholní život, šla se poradit právě s ní. Na začátku roku 1949 už byla v kutnohorském klášteře, to jí začalo období tzv. postulátu, které trvá obvykle půl roku až rok. Nicméně jejich sestra představená nedůvěřovala situaci, která se mezitím ve společnosti a politice vytvořila, a rozhodla se pro rychlejší řešení. Po období postulátu následuje tzv. noviciát, během něhož tenkrát sestry pobývaly ve slovenských Batizovcích. Představená se rozhodla, že dívky odjedou do Batizovců ještě jako postulantky, bála se totiž, že později by už jejich odjezd nebyl možný.

Poklidný život žen, které se pod Tatrami připravovaly na řádové sliby, byl narušen v srpnu 1950. Rozhodnutím státní moci byly sestry dne 29. srpna 1950 vyvezeny do tzv. soustřeďovacích klášterů. Těchto soustřeďovacích klášterů bylo na Slovensku několik - např. Dolné Semerovce a Modra u Pezinku. V tuto dobu bylo v batizovickém noviciátu asi třicet šest novicek ze slovenské i česko-moravské provincie. Onoho srpnového dne to probíhalo asi takto: ráno zazvonil u vstupu zvonek a po otevření brány se do haly objektu nahrnulo několik mužů, kteří se na základě nějaké listiny (rozhodnutí) dožadovali okamžitého shromáždění všech sester a následného vystěhování do soustřeďovacího kláštera v obci Modra u Pezinku. Novicmistrová - sestra Bernadetta Šomošová to odmítala s tím, že takové rozhodnutí může dát pouze provinciální představená a že se s ní musí telefonicky spojit. Nebylo jí však dovoleno jít na poštu a zavolat. Když se jí nicméně později podařilo bez vědomí mužů odejít na poštu, s provinciální představenou se stejně nespojila. Všechny provinciální představené byly totiž už den předem předvolány na ministerstvo do Bratislavy, kde jim oznámili, co se bude v následujících dnech dít, že se budou likvidovat ženské kláštery. Informace byly dosti zmatené. Zpočátku to vypadalo, že do soustřeďovacího kláštera nebudou moci jít všechny sestry, že některé budou muset odejít do civilu. Komunisté chtěli rozdělit jednotu řeholních komunit. Sestry v Batizovcích se snažily bránit, v návalu emocí dokonce v jeden moment zavřely vstupní bránu. Muži byli na dvoře, ony uvnitř a začaly se modlit v kapli. Po nějaké době však muži přepilovali mříže v okně a dostali se opět dovnitř. Poté už nebylo možné vzdorovat. Sestry se musely rychle sbalit, směly vzít jen to nejnutnější. Odvezly si své postele, několik osobních věcí, velký kříž z haly a sochu Panny Marie. Vše ostatní zanechaly na svých místech, v prádelně zůstalo prádlo připravené k praní, ve spižírně jídlo. Sestra Nives vzpomíná na neomalené chování mužů: „Z autobusu jsem viděla muže, kteří měli pusu a ruce plné jídla z naší spižírny. Ještě jsme nestačily opustit vesnici a oni už vyjídali naši spižírnu.“

Do obce Modra dojely až druhý den odpoledne. Byly tam převezeny také staré sestry z Košic a Bratislavy a spolu s nimi sestry vincentky. Jako dočasné ubytování jim sloužila budova voršilské školy, kterou komunistický režim zrušil. Sestry byly zaměstnány v zemědělství, pracovaly na polích, v jednotném zemědělském družstvu, při sklizni a zpracování řepy, také na vinohradech na úpatí Malých Karpat. Pro některé byla tato práce velmi těžká, ale zakusily rovněž mnoho hřejivých pozorností od slovenských žen, které jim na pole přinášely čaj i pečivo. Vžívaly se do současné situace církve a velmi s řeholnicemi soucítily.

Po roce - na podzim 1951 - byly sestry přestěhovány na severní Moravu, na Šumpersko. Ubytovaly se v internátní budově a nastoupily do továrny, kde se předly lněné nitě.  Konkrétně šlo o textilní továrnu Holba-Lenas na zpracování lnu v Hanušovicích. Kromě sester voršilek tam byly převezeny také sestry vincentky. Práce ve vlhkém a hlučném prostředí nebyla vůbec příjemná. Radostí a silou zůstávala sestrám víra v Pána Boha, jenž s nimi přebýval i ve svatostánku v kapli, kterou jim vedení dovolilo si zřídit v poschodí přímo nad tzv. mokrým sálem, kde probíhala výroba.

Po čtyřech letech v Hanušovicích byla skupina sestry Nives vystavena dalšímu stěhování. Severní Moravu nahradily severní Čechy - Hejnice u Frýdlantu, kde řeholnice žily a pracovaly přímo v opuštěném františkánském klášteře. Materiál jim každý den dovážela nákladní auta z podniku Textilana v Novém Městě pod Smrkem. Podle pamětnice tam zakusily bídu, protože spadaly pod státní charitu a dostávaly malý příděl potravin. Dá se říci, že je živili příbuzní, kteří jim zasílali balíky s potravinami. Řeholnice hlídal správce dosazený tehdejším režimem. Sestry u něj musely hlásit každý pobyt mimo klášter, jejich návštěvy se musely v jeho kanceláři legitimovat. Často je kontrolovala rovněž tzv. církevní tajemnice. Tento neustále kontrolovaný život je vedl k intenzivní modlitbě, k společnému komunitnímu životu, k většímu semknutí. Sestra Nives upřesňuje: „Opravovaly jsme chyby na utkaných látkách. Bylo to šest poklidných roků prožitých v modlitbě, v pilné práci a v nerušeném komunitním životě. Pro nás, mladé sestry, které se připravovaly na složení věčných svatých slibů, byly tyto roky velkou milostí, protože po práci jsme měly dost času na studium. Také jsme mohly lépe uvědomit a prožít život s Pánem, který žil též v nepřijetí, v pronásledování, v nepochopení.“

Po šesti pokojných letech přišel další příkaz z ministerstva kultury: sestry budou pracovat v továrnách. Od roku 1961 tedy řeholnice denně vozil autobus z františkánského kláštera v Hejnicích do továrny Bytex ve Vratislavicích nad Nisou, kde pracovaly ve výrobě koberců kovral. Sestra Nives vzpomíná: „Pracovaly jsme na odpolední směnu, od 14 do 22 hodin, takže nás ráno nechávaly spát trochu déle. Po čase se naskytla možnost bydlet v opuštěném  zámečku v Zeleném údolí u Liberce, asi po odsunutých Němcích, který byl blízko Vratislavic, takže pak jsme už chodily do továrny pěšky. V továrnách jsme byly samozřejmě v kontaktu s civilním obyvatelstvem. Po celou dobu jsme také mohly nosit řeholní oblečení, v textilních továrnách to ale nebylo vůbec praktické. Z páry byl vzduch vlhký a horký. Časem jsme si nechaly ušít z modrého lehkého plátna nové šaty. Měly jsme také omyvatelné zástěry, všude totiž cákala voda. V té vodě jsme stály většinu pracovní doby, takže jsme měly promočené boty. Všechny stroje byly velmi hlučné, občas se stávaly úrazy, jako třeba ohluchnutí, useknutý prst. Musely jsme dávat pozor, aby se do stroje nedostal kus našich hábitů nebo šátek. Některé sestry mají z těchto pracovních podmínek trvalé zdravotní problémy.“

Velká změna nastala v roce 1966, po pěti letech ve Vratislavicích čekalo sestry další stěhování. Práci v textilním průmyslu nahradilo zaměstnání v sociálně zdravotní oblasti, což už bylo mnohem blíže původnímu zaměření sester voršilek, tedy pedagogice. Část sester z Vratislavic tehdy odešla do dětské psychiatrické léčebny v Ročově u Loun a část do ústavu sociální péče v Horní Poustevně ve Šluknovském výběžku. „Já jsem tedy šla do Ročova, tam si nás doslova vyžádal tehdejší primář. Měli jsme podmínku, že nebudeme před dětmi mluvit o Bohu. To bylo často velmi těžké, byly jsme pokárány i za zpívání vánočních koled. Přesto byl ale pan primář rád, že nás tam má. Nehrozilo totiž, že by některá ze sester odešla na mateřskou nebo se vdala,“ vzpomíná sestra Nives. „Těch 20 let práce s dětmi, i když někdy náročné, nás těšilo. Panu primáři velmi záleželo i na tom, abychom ve spolupráci s ostatními zaměstnanci léčebny vytvořily ustálený kolektiv, který by si navzájem rozuměl a cele se věnoval dětem. Zvlášť byly plně uspokojeny sestry učitelky, kterým při předchozí práci v továrnách, tedy při práci čistě mechanické, velmi chyběla práce s dětmi.“

Vzhledem k tomu, že řádové sestry u dětí pracovaly i jako ošetřovatelky, zdravotní sestry a neměly pro tuto činnost patřičné vzdělání, tak některé z nich dostaly možnost dálkově vystudovat na zdravotní škole v Mostě čtyřletý obor dětská zdravotní sestra.

Dětská léčebna v Dolním Ročově byla umístěna do prostor bývalého augustiniánského kláštera.1 V roce 1950 byl klášter zrušen, poslední převor Vojtěch Primes zatčen a šest let vězněn. Ještě před tím, než byla do kláštera v roce 1961 umístěna psychiatrická léčebna, sloužil objekt jako věznice a poté kasárna. Jak sestra Nives vzpomíná: „Po dobu fungování léčebny byl kostel zavřený. Ale především v létě kolem chodili lidé, turisté a tak. A zajímali se, jak to uvnitř vypadá, takže když jsem měla po práci volno, tak jsem jim otevřela a poskytla výklad.“ Po nějaké době byly na kraji obce Ročov vystavěny tři panelové domy pro zaměstnance léčebny. Bydleli tam sestry i civilní pracovníci.

V psychiatrické léčebně byly hospitalizovány děti s diagnózami jako hyperaktivita s poruchou osobnosti, noční enuréza, dyslexie, dysortografie, kleptomanie apod. Žila tam děvčata i chlapci, ale chlapci převažovali. Jejich pobyt v léčebně trval často dlouhou dobu, nejméně půl roku. Proto se všichni zaměstnanci ústavu snažili dětem hospitalizaci různými způsoby zpříjemnit. Podle vzpomínek sestry Nives byl tehdejší primář velmi dobrý člověk, sám byl věřící. Sestry tak děti doprovázely na prázdniny a výlety do zahraničí, cestovaly na Balaton, do Alp. „My samy jsme také měly dovolenou, při jedné návštěvě kostela v Budapešti jsme potkaly jiné voršilky, na rozdíl od nás však musely mít normální – civilní oblečení.“

Vedení samozřejmě řeholnicím zakázalo jakoukoliv evangelizaci, ale některé z dětí samy projevily zájem dozvědět se něco o křesťanství a víře. Pamětnice vzpomíná na humorný zážitek jedné sestry z jiného řádového společenství: „Ústav sociální péče navštívila inspekce. Paní inspektorka potkala sestru, která právě šla se třemi chlapci, a zeptala se chlapců: ‚ A chodíte se sestrami také do kostela?‘ Kluci  naprosto suverénně odpověděli: ‚Ano, my chodíme, ale jenom idioti do kostela nechodí.‘“

Jak už bylo zmíněno výše, ne všechny sestry, které pracovaly v továrně ve Vratislavicích, odešly do Ročova. Část z nich šla do ústavu sociální péče v Horní Poustevně ve Šluknovském výběžku. Mezi nimi byla i současná představená jiřetínské komunity Perpetua Zapletalová, která vzpomíná, že v Poustevně se sestry staraly jak o mentálně, tak tělesně postižené: „Byla tam děvčata i kluci, byli rozděleni do skupin podle schopností. Mezi děvčaty bylo více ležáků. Kluci tam byli umisťováni ve věku od 3 do 15 let, poté šli do Maxova. Většina dětí byla z Prahy a okolí. Podobně postižené děti z okolí byly umisťovány v ústavu v Lobendavě. V Dolní Poustevně se později vybudovaly bytovky pro postižené v důchodovém věku, oni stejně do důchodu odcházeli dřív. Některé děti z Poustevny, dnes už to samozřejmě děti dávno nejsou, za námi jezdí i do Jiřetína na návštěvy.“

V roce 1983 se začal stavět komunitní dům v Jiřetíně pod Jedlovou. Voršilky v té době organizačně patřily pod Českou katolickou charitu, od níž se osamostatnily až v roce 1992. Vzhledem k tomu, že české voršilky spadají do tzv. Římské unie řádu sv. Voršily2, je to světový řád, tak na komunitní dům přispěly i sestry ze zahraničí. Dům v Jiřetíně byl dokončen v roce 1986, v té době tam již žilo asi 30 řeholnic, včetně sester z Ročova, z Horní Poustevny a z Bílé Vody, kde se nacházel soustřeďovací klášter pro nejstarší řádové sestry. Většinou se jednalo o řeholnice v důchodovém věku. Mladší ženy se po sametové revoluci přesunuly z Jiřetína do Prahy, kde voršilky obnovily vlastní základní školu, kterou provozují dodnes.3 Na věkovém složení se podepsal také fakt, že během 40 let komunistického útlaku nesměl řád přijímat dorost.

I kvůli celkovému malému počtu nezůstávají sestry na jednom místě celý život, ale vlastně putují po jednotlivých řeholních domech a komunitách. Českomoravská provincie se skládá ze tří komunit - Praha, Olomouc a Jiřetín. Každé společenství má vlastní představenou. Sestry jsou vyslány na několik let nebo měsíců tam, kde je jich momentálně potřeba, poté se zase mohou vrátit. O jejich umístění rozhoduje provinciální představená, nikoli sestry samy. Proto i Nives vystřídala od roku 1986 do současnosti několik dalších působišť. Krátce pobývala v Římě. Navrátila se do Jiřetína. Poté několik let pracovala v Olomouci. Od prosince 2008 žije opět v komunitním domě v Jiřetíně, který na podzim 2013 obývalo 14 řeholnic. I přes svůj vysoký věk (většině je 80 a více let) jsou jiřetínské sestry soběstačné, zvládají se starat o ty méně pohyblivé a také o svou zahradu. Mladší sestry působí tam, kde jich je nejvíce potřeba, tedy např. ve voršilských školách.

  1. „K jeho založení přispěl Albrecht z Kolovrat ve 2. polovině 14. století, vysvěcen byl už v r. 1380. Po povodni v r. 1745 byly poničeny základy klášterních budov a musely být strženy. K barokní přestavbě byl povolán Kilián Ignác Dientzenhofer, který již pro augustiniány pracoval.“ (MAREŠ, Karel. Poutní místo Dolní Ročov. Onyx, O.S.A a obecní úřad Dolní Ročov, 1998.) V roce 1990 byl klášter s kostelem vrácen řádu sv. Augustina, v roce 1995 přestal sloužit jako dětská psychiatrická léčebna. V současnosti se o něj stará Spolek pro obnovu Ročova.
  2. Podle informací z roku 2008 je Římská unie tvořena 27 provinciemi a seskupeními ve 36 zemích, s více jak 2,5 tisíci sester. Jednotlivé komunity se k unii připojovaly postupně. Zdroj: http://www.vorsilky.cz/o-nas/rimska-unie-radu-svate-vorsily/
  3. Podle informací z roku 2008 byly v ČR čtyři vzdělávací instituce provozované voršilkami. V Praze to byla základní a mateřská škola, v Kutné Hoře církevní gymnázium a v Olomouci základní škola. V roce 2014 voršilky opustily Kutnou Horu a zřizování tamního církevního gymnázia převzalo Biskupství královéhradecké. Ostatní vzdělávací ústavy provozuje řád i nadále. Zdroj: Wikipedia; http://www.vorsilky.cz/o-nas/vorsilky-v-cechach-soucasnost/; http://www.cgym-kh.cz/a/cirkevni-gymnazium-v-kutne-hore-kopie

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Lenka Vilímová)