The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Fochler (* 1924  †︎ 2022)

Synku, nemůžu nic dělat, musíš jet

  • narozen v roce 1924 v Olšanech

  • Todtova organizace

  • ukrýval se na Volyni

  • 1. čs. armádní sbor

  • výcvik v pilotní škole v Telavi v Gruzii

  • Sbor národní bezpečnosti

  • žil v Zábřehu

  • zemřel 29. dubna 2022

Jiří Fochler se narodil v roce 1924 v Olšanech na Šumpersku, které bylo za války součástí obsazených Sudet. V roce 1942 ho jako nepohodlného Čecha povolali do Todtovy organizace a poslali na práce na Ukrajinu. Na konci války se mu podařilo z organizace Todt uniknout. Několik týdnů se pak ukrýval u volyňských Čechů na Ukrajině. Po osvobození Volyně vstoupil do 1. čs. armádního sboru bojujícího po boku sovětské armády. Při výcviku v rumunské Bukovině se dobrovolně přihlásil do letectva vznikajícího při 1. čs. armádním sboru a následně ho poslali do pilotní školy u města Telavi v Gruzii. Kvůli nedostatku cvičných letadel a instruktorů nakonec školu nedokončil. Z tohoto několikaměsíčního výcviku má dodnes unikátní fotografie, které jsou uloženy ve fotogalerii Paměti národa.

Dětství

Rodná obec pamětníka, Olšany, leží v severozápadní části Moravy, před válkou osídlené především německým obyvatelstvem. V Olšanech a většině okolních obcí ale žilo obyvatelstvo české národnosti. Tyto obce tvořily úzkou šíji, vklíněnou do čistě německého prostředí.

Pamětníkův otec Jan Fochler pracoval jako zedník v Olšanských papírnách, největším průmyslovém podniku v okolí, jež v té době zaměstnávaly přes čtyři sta lidí. Maminku Jiří Fochler nikdy nepoznal, protože náhle zemřela, když měl půl roku. Až do šesti let ho potom vychovávala babička. Otec si totiž našel novou ženu, ale ta prý měla značné problémy s alkoholem. „Pila strašně alkohol. A moje sestřenice chodila do měšťanky do Rudy a má nevlastní máma bydlela v Truskách, v osadě mezi Olšanami a Rudou. Sestřenice chodila kolem našeho domu, a když slyšela, že na plný pecky křičím, tak přišla k oknu a dívala se do místnosti. Tam viděla, že moje macecha leží ožralá na posteli a já že jsem uvázanej pod stolem za nohu.“ Pro malého Jiříka si proto přišla kmotra Matylda a odvedla ho k babičce.

Od šesti let Jiří zase bydlel s otcem. Učil se v české obecné škole v Olšanech a později navštěvoval měšťanskou školu v Rudě nad Moravou. Po škole často chodil do Sokola. V něm také zažil první střet s německými mladíky, členy Henleinovy SdP, kteří se začali v druhé polovině třicátých let značně radikalizovat. Chodili jsme cvičit. Jezdili jsme do Šumperka na okresní slavnosti. Pamatuju si na střety s Němci v Šumperku na hlavní ulici, kde jsme si dávali, jak se říká, do huby. (...) Začali nás mlátit. Přece se nenecháme, tak jsme se do toho pustili zuřivě, až museli zakročovat policajti. Jakmile se objevili policajti, tak se Němci rozprchli a my jsme spokojeně pokračovali dál,“ vzpomíná Jiří Fochler.

V obsazeném pohraničí

Po mnichovské dohodě Německo bez boje zabralo skoro celé české pohraničí a s ním i obec Olšany. Obsazení se nevyhnula ani Ruda nad Moravou, kde se v místním zámku nacházela česká měšťanská škola. Jiří Fochler vzpomíná, že škole tehdy ukončili nájem a musela se stěhovat do malých prostor obecné školy v Rudě. Většina učitelů prý tenkrát utekla do neobsazeného vnitrozemí. Nejhůře dopadl ředitel školy Jan Linhart, který odešel do Litovle. Za účast v odboji ho v únoru 1944 zatklo gestapo a 21. prosince 1944 byl popraven ve Vratislavi.

Jiří Fochler skončil školu v roce 1939 a krátce nato nastoupil do zaměstnání. Vyšel jsem školu a první, co bylo, tak jsem dostal pozvánku z pracovního úřadu. Tehdy se Češi neměli možnost vyučit. Buďto zedníkem nebo ševcem.“ Jiří se však ani jedním z těchto oborů nechtěl živit celý život, a tak raději nastoupil jako pomocný dělník ve stavební firmě. Vystřídal pak několik zaměstnání, ale v létě roku 1942 byl jako pomocný dělník stavební firmy (Kopp & Kindermann) nasazen na práci do organizace Todt. Část své firmy dali k dispozici organizaci Todt. Co nestačilo, tak dodal pracák. Dali tam nepohodlné lidi, co jim nešli na ruku. Tak se stalo, že například z Olšan jsme tam byli tři. Z některých vesnic tam nešel nikdo, a třeba z Leštiny, kde bylo nejvíc komunistů, tam poslali třináct lidí. Nasadili sto lidí a dostali jsme povolání do Německa. Táta, když dostal upozornění, že mám jet do Berlína, třískl do stolu. Říkal: ,Co to znamená? Vždyť ty nejsi plnoletej! Jak to že mi tě berou? Pojeď se mnou, půjdeme do Šumperka na pracák.‘ Přijeli jsme na pracák a pochopitelně táta uměl plynně německy a hned tam na ně začal řvát. ,Co tady na mě řvete? Kluka německej stát zplnomocnil a vy tady nemáte co kecat. A pokud tady na mě budete řvát, tak přijdete do basy, páč porušujete německý zákony.‘ Táta věděl, že je zle, tak ztichl a odešli jsme. Říká: ,Synku, nemůžu nic dělat, musíš jet.‘“

V Todtově organizaci

Polovojenská organizace Todt vznikla v nacistickém Německu v roce 1938 původně pro realizaci veřejných staveb. Po vypuknutí druhé světové války byla ale již podřízena wehrmachtu. Na konci roku 1943 v ní pracovalo více než 1,3 milionu mužů a žen nasazených jak v západní, tak ve východní Evropě na výstavbu vojenských strategických objektů. Jednalo se o lidi mnoha národností, nejvíce Holanďany, Vlámy, Valony. I když existoval zákaz přijímat do Todtovy organizace Čechy, Poláky a Rusy, v některých případech se nařízení obcházela, a tak se 1. června 1942 muselo asi sto Čechů ze Zábřežska a Šumperska hlásit u organizace Todt v Berlíně. Většinou šlo o osoby pro nacistickou správu nepohodlné a nacházelo se mezi nimi nemalé procento komunistů. I bratra Jiřího Fochlera, Josefa, prý zařadili do organizace Todt a poslali na práci do Finska, kde strávil celou válku.

Jiří Fochler s dalšími muži ze Zábřežska a Šumperska pak zůstali dva měsíce v Berlíně, kde dostali staré československé uniformy bez znaku státu a s páskou označující organizaci Todt. V Berlíně také Jiří Fochler oslavil osmnácté narozeniny. Potom všechny poslali na Ukrajinu, kde měli spravovat rozbité mosty. Nejprve k městu Poltava, které leží více než tři sta kilometrů za Kyjevem. Za několik měsíců putovali do městečka Svatava, ležícího až za Charkovem. Stavěli tam most přes vápencové skály. Do vápencové skály tlouct piloty, to byla těžká práce,“ vzpomíná pamětník, jenž dodává, že měli staré uniformy a ty se po několikatýdenní práci začaly rozpadat. Jiří Fochler si prý proto šel stěžovat vedení a požádal je o výměnu uniforem. Všichni se báli ozvat. Mně to nedalo a řekl jsem, že se ozvu, ale jak nebudu mít podporu, že mě sbalí a dají do basy.“ Vedoucí poručil nastoupit všechny muže a nechal je hlasovat. Když byla většina pro, hlasování se opakovalo a nakonec žádal, aby ti, co souhlasí, vystoupili z řady. To už však udělali jen čtyři muži a mezi nimi i Jiří Fochler. Museli jsme vystoupit, sbalit si věci a šofér nás odvezl na velitelství v Kyjevě.“

Nakonec to nemělo žádné drastické následky, ale zatímco ostatní zůstali ve Svatavě, Jiří Fochler a tři další Češi pracovali rok a půl na opravách mostů v Kyjevě a okolí. V Kyjevě prý byli jedinými Čechy v organizaci Todt. Z nás jsem byl jediný, kdo ovládal němčinu, takže jsem se stal tlumočníkem a vedoucím party.“

Ve Svatavě mezitím uteklo sedm mladých Čechů nasazených v organizaci Todt. Několik měsíců pak byli ve styku se sovětskými partyzány. Jeden zemřel při přestřelce s Němci a šest jich později vstoupilo do 1. čs. armádního sboru a zúčastnilo se osvobozujících bojů až do konce války. Jeden z nich, František Pazour z Bludova, dělal v Todtově organizaci mistra a po vstupu do čs. sboru velel ženijní jednotce.

Jiří Fochler se prý jako jediný ze skupiny nasazené na Ukrajině dostal domů, a to hned dvakrát. Poprvé, když se dobrovolně přihlásil jako doprovod německému vedoucímu z Mohelnice, který se rozhodl navštívit domov. Při dlouhém čekání na rozjezd vlaku stojícího ve stanici ale vedoucí vystoupil a vlak mu ujel. Jiří Fochler využil toho, že má vyřízené všechny dokumenty k vycestování, a navštívil domov sám. Podruhé ho z Kyjeva poslali s depeší na velitelství Todtovy organizace v tehdejším Rastenburgu ve východním Prusku, dnes Kętrzyn v severovýchodním Polsku, kde se také nacházelo předsunuté velitelství Adolfa Hitlera. Jiří Fochler vzpomíná, že ho v Rastenburgu chtěli rekrutovat do wehrmachtu. Tomu se ale vyhnul a nakonec se mu ještě podařilo místo přímého návratu do Kyjeva navštívit domov. „Šli na mě s podrazem. Že mě tam zadrží a budu poslán na vojnu. Jak jsem tam přijel, tak mě poslali do sálu k odvodu. Měl jsem se za plentou vysvléct. ,Nemám se co vysvlékat. Čau!‘ A odešel jsem vedle do kanceláře. ,Jak to že jste mě poslali vedle? Tam jsou odvody. Co já mám co dělat u odvodu? Dejte mně papíry, já odjedu zpátky do Kyjeva.‘ Podrazácká cesta. Místo cesty do Kyjeva jsem odjel domů a dostal jsem se akorát na pohřeb babičky. Říkali mi: ,Dobře, že jedeš. My jsme ti poslali telegram.‘ Já jsem říkal, že jsem v životě žádný telegram nedostal. (…) Přijel jsem domů a místní obecní policajt říkal, že se po mně ptalo gestapo a že druhý den přijde na kontrolu. Táta říkal, že se nedá nic dělat a musím se spakovat a zase odjet, že jsem tady na černo. (...) Tak jsem potom nejbližším vlakem odcestoval. Ale ne na Ukrajinu, ale do Prahy. Na Václaváku všude visely hákový kříže od vrchu dolů, nebylo tam slyšet češtinu,“ vzpomíná Jiří Fochler, který z Prahy zamířil zpět do Kyjeva.

Po bitvě u Stalingradu se začala situace na frontě otáčet a sovětská vojska postupně vytlačovala wehrmacht ze svého území. Někdy na podzim roku 1943 proto muže pracující v organizaci Todt přesunuli na západní Ukrajinu do oblasti Volyně. Žila tam silná menšina Čechů, kteří tam přišli ve druhé polovině 19. století. Na Volyni stály desítky českých obcí a do jedné z nich se jménem Olšanka poslali na zednické práce Jiří Fochlera. Seznámil se tam s volyňským Čechem Olmerem z vesnice Sofiovka I, jenž se ve své obci stal vedoucím odbojové organizace, nejspíše Blaníku, a slíbil pamětníkovi, že mu pomůže s útěkem z Todtovy organizace.

Na Volyni se Jiří Fochler opět nacházel s ostatními muži ze Zábřežska a Šumperska, které v roce 1942 poslali do Todtovy organizace. Deseti z nich se tam podařilo uniknout a velitel proto nařídil přesun k městu Dubno. U české obce Smolárna se při odpočinku naskytla dobrá příležitost k útěku také Jiřímu Fochlerovi a spolu s Janem Krobůčkem vzali v nestřežené chvíli stráži jednu z pušek a nenápadně se vytratili. „Utíkali jsme hlavní silnicí. Jenomže jak na potvoru jela kolona Němců a nakonec to byli gestapáci, smrtihlavi. Ten Krobůček neuměl ani slovo německy.“ Krobůček proto raději mlčel a nakonec v poklidu vykouřili s gestapáky cigaretu a pokračovali dál. Narazili ale na hlídku maďarských vojáků, již po nich začali střílet. Sotva jsme vstoupili do chmelnice, začaly nám létat kulky nad hlavou.“ Zachránil je prý již zmiňovaný Olmer, který je z chmelnice plížením vyvedl a potom ukryl u sebe doma. Zařídil pak oběma civilní oblečení a Jiřímu Fochlerovi pracovní knížku od jednoho volyňského Čecha. Ta pamětníkovi sloužila jako doklad, bez něhož by se nemohl volně pohybovat. Při jedné z cest do Dubna ho ale během zátahu zatkli a poslali do sběrného tábora. Kdo se jim nehodil a neznali jeho totožnost, tak házeli do sběrného tábora a posílali do Německa.“ Jiřímu Fochlerovi se ale podařilo uniknout, když mu pomohla polská kuchařka v táboře, kterou poznal již při svém ukrývaní v Sofiovce. „Od velitele vymámila papíry, a dala mi je a řekla, abych šel nahoru, kde byly záchody a takový vikýře. (…) Počkal jsem, až strážný obejde celý objekt, pak jsem vyhodil z okna zimní kabát a všechno a soukal jsem se ven. Ale zůstal jsem viset na ramenách. Nakonec jsem se uvolnil a vypadl jsem ven a najednou jsem viděl, že mě někdo bere a táhne do saní. Bylo to v zimě. Všude sníh. Posadil mě do saní a vezl pryč přes Dubno. ,Kam chceš odvézt?‘ Já povídám: ,Do nejbližší vesnice. Dál půjdu sám.‘ Poněvadž jsem nevěděl, kdo mě veze. To všechno už tam mělo zorganizovaný podzemní hnutí.“

Jiří Fochler se potom opět ukrýval u volyňských Čechů. To už se ale blížila fronta a pamětník, tak jako tisíce volyňských Čechů, vstoupil po příchodu fronty do 1. čs. sboru bojujícího po boku sovětské armády. Jak sám vzpomíná, nebyla to cesta přímá. „Když přišla fronta, tak jsem odjel do Dubna. Že se tam setkám s některýma z těch deseti, co utekli z Todtovy organizace. Našel jsem tam jediného. Nějakého Zitu z Jestřebí. Jenže mě tam sbalila NKVD. Nikdo nás nechtěl odvést, tak ten z NKVD prostřelil jednomu pneumatiku a ten nás pak musel vzít. Odvezli nás a zavřeli do své kanceláře a vyslýchali. Najednou přišel nálet. Nechali nás být a utekli do okopů před kanceláří. Nechat se zabít venku v krytu v zákopu nebo v baráku, tak jsme to riskli. Tři dny nás drželi v kanceláři. Pak nás nepředali naší jednotce, ale do sovětské posádky. Zase to trvalo tři dny, než jsme jim vysvětlili, že chceme jít do české armády, ne do sovětské, že jsme Češi. Polská armáda dělala nábor, Sověti chtěli nabrat do své armády, to byla snaha, kdo přijde dřív, ten urve.“

Pilotem bez letadla

Jiřího Fochlera poslali do jednotky v rumunském Snátinu, kde čekali na další přesun k Dukle. Vzpomíná, jak tam probíhal simulovaný útok na nepřítele před československou a sovětskou generalitou. Hlavní útok se prováděl pod dozorem sovětských a našich vojenských veličin. Byl u toho i generál Píka. Stalo se, že naši útočili a šli poměrně rychle dopředu, a velitel kulometné roty, nevím, jestli mu přeskočilo, ale dal rozkaz po těch vojácích střílet. Zastřelili tam tři naše vojáky, tři volyňský Čechy. Toho velitele okamžitě sbalili a odvezli pryč a už jsem ho víc neviděl.“

V Rumunsku proběhl nábor k 128. čs. samostatné peruti, která vznikla při 1. čs. armádním sboru 3. května 1944 a později ji reorganizovali na 1. čs. samostatný letecký stíhací pluk. Jiří Fochler se přihlásil a přijali ho. Nejprve čekali dva měsíce v náhradním pluku v Rumunsku v Saduguře, než jim bude přidělena letecká škola. Pak ho poslali do pilotní školy v gruzinském Telavi asi sedmdesát kilometrů severovýchodně od Tbilisi. Devadesát mužů československého sboru v Telavi procházelo základním leteckým výcvikem. Měli jsme tam matrace v bývalé cihelně a tam jsme spali. Jenom velitelé čet bydleli ve finských domkách na letišti,“ vypráví Jiří Fochler, jenž dodává, že měli na letišti akutní nedostatek nejen letadel, ale i instruktorů. Když pak 3. května 1945 při havárii zahynul instruktor des. Charvát, neměl prý Jiří Fochler s kým ani s čím létat. Jeden z místních dělal akrobacii, přestože se to nesmělo. Ve vedlejším městečku byla jako ředitelka mateřské školky jeho manželka. Tak před tou školkou, s naším velitelem družstva, který byl jako spolujezdec, začal dělat akrobacii. Viděl, že je blízko země, tak tam vrazil plyn. Urval kus chalupy, dopadli na zem a na místě uhořeli. (…) Co jsme měli dva piloty, tak ti ještě onemocněli. Koncem se ta letecká škola úplně rozpadla. Zůstalo jen pár letců. Já jsem hlavně tlačil, aby nás poslali do republiky,“ vzpomíná Jiří Fochler, který pak na letišti dělal pomocné práce. Vojáci z Telavi pak jeli do Moskvy pro povolení odcestovat domů. Jiřímu Fochlerovi se ale nelíbilo, že i při návratu do vlasti jsou pod dozorem, a tak s jedním Židem z letky utekl z vlaku. Představte si – do republiky pod vedením staršiny. Po válce jsme svobodní, tak co vás má někdo doprovázet, tak jsme se od nich odtrhli.“ Cestovali pak za příbuznými onoho Žida do Užhorodu, Satu Mare v Rumunsku a Budapešti než přijeli do Prahy, kde pamětníka zařadili na letiště Kbely a v listopadu 1945 demobilizovali.

U Sboru národní bezpečnosti

Po válce chtěl Jiří Fochler pracovat u kriminálky Sboru národní bezpečnosti. To se mu také nakonec podařilo, ale začátky neměl jednoduché, protože SNB byl již dlouho před komunistickým pučem zpolitizován. V sedmačtyřicátým přišli: ,Podívej se, musíš říct, z které jsi politické strany. Bez politické příslušnosti nikoho nebereme.‘ Tak mně nezbývalo, než se k někomu dát. Tak jsem vzal nejpříhodnější, co se mně hodilo. Sociální demokracii. Jenomže přišel osmačtyřicátej rok a já jsem viděl, že smahem přecházejí ke komunistům. To mně nevyhovovalo, páč jsem je znal. V té organizaci Todt jich bylo několik z Leštiny. Znal jsem jejich názory, a tak jsem jednoduše šel od politiky pryč. Když jsem měl přecházet do komunistické strany, tak jsem nešel. Sloužil jsem v Holešově na kriminálce a převezli mě do Kroměříže. Tam mě převzal jeden komunista. Za měsíc to museli rozpustit a hodili nás do uniformy. Byl jsem bez hodnosti a bez ničeho. A měli mně poroučet lidi, kteří byli půl roku v kurzu a měli už plnohodnotný hodnosti. Kdežto já jsem byl tři roky pořád čekatelem kriminální služby.“

Jiří Fochler nakonec kvůli zaměstnání do komunistické strany vstoupil, ačkoli mu to prý vůbec nebylo po chuti. „Pak mě přesvědčili, že mám vstoupit, jenomže to nešlo podle mé noty, ale co mně zbývalo. Tak jsem do ničeho nestrkal prsty a dělal jsem si svoje věci. Nedalo se nic dělat.“ Až do důchodu pak Jiří Fochler pracoval u Sboru národní bezpečnosti. Dnes žije v Zábřehu.

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Vít Lucuk)