The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jefim Fištejn (* 1946)

Byl to úžasný pocit spoluúčasti na převratných dějích

  • narodil se 23. prosince 1946 v Kyjevě

  • 1964–1969 studentem žurnalistiky na Lomonosově univerzitě v Moskvě

  • v roce 1969 se přestěhoval do Československa

  • zaměstnancem Československé televize a překladatelem

  • 1978 podepsal Chartu 77

  • 1980 emigroval z Československa

  • od roku 1981 zaměstnancem rozhlasové stanice Svobodná Evropa

  • 1996 až 1997 šéfredaktorem Lidových novin

  • je autorem mnoha politických článků, esejí a dodnes aktivně publikuje

Narodil se 23. prosince 1946 na Ukrajině v Kyjevě.

Rodiče

Oba jeho rodiče patřili k první generaci Židů, kteří opustili takzvané štetly (malá městečka s židovskou populací dodržující tradiční zvyky). Otec Josif byl židovským učencem, po válce se živil jako sklenář a později jako účetní. Matka Lea byla švadlenou. Oba byli věřící a praktikující židé. U Fištejnových doma se mluvilo rusky i jidiš.

Chudé dětství na Podolu

Jefim Fištejn vyrůstal ve velmi chudých poměrech v Kyjevě ve čtvrti Podol. S rodiči a bratrem se dělili o jediný pokoj, ne větší než osm metrů čtverečních. Po druhé světové válce panoval v Sovětském svazu hladomor. „Moje maminka ztratila mléko a neměla co jíst. Tatínek pomýšlel na sebevraždu, ale pracoval v té době ve skladišti, kde kradl mrkev a nosil ji domů. Ta mrkev jim zachránila život. Ze školky si pamatuji bramborovou kaši s vodou místo mléka. Ale i přes tuto chudobu se vždy našel kousek chleba s okurkou a mně se zdálo, že jím přepychově, jako král,“ vzpomíná.

V Kyjevě žilo po válce zhruba tři sta tisíc Židů a většina z nich bydlela na Podolu. Vraceli se sem z evakuace zbytku židovské populace nebo jako přeživší z válečné fronty. Vznikla zde určitá pospolitost. „Do první třídy nás nastoupilo třicet dva a z toho jenom dva nebyli Židé,“ líčí Jefim Fištejn. Díky tomu vyrůstal ve společnosti, kde se necítil být součástí menšiny.

Čtenář a básník Jefim

Základní školu vychodil v Kyjevě. Poté strávil dva roky v továrně, během kterých po večerech docházel do školy dělnické mládeže. Tu zakončil maturitní zkouškou. Získal tak dvouletou dělnickou praxi, kterou potřeboval každý, kdo chtěl pokračovat studiem na univerzitě.

Pamětník miloval knihy a byl velkým čtenářem. „Nebyl jsem pragmaticky zaměřen a věděl jsem, že ze mě nikdy nebude inženýr. Snil jsem o dálkách, četl jsem knihy a psal jsem básně,“ vypráví. Vždy toužil po tom, aby jeho povolání nějak souviselo s literaturou. Tyto myšlenky ho přivedly k rozhodnutí stát se studentem žurnalistiky. Avšak když se chtěl přihlásit na univerzitu v Kyjevě, bylo mu řečeno, že přijímají pouze národní kádry. Národností se v Rusku rozuměla etnická národnost, a proto se jako Žid přihlásit nemohl. Rozhodl se tedy pro univerzitu v Moskvě, kde nabízeli vzdělání pro celou „sovětskou pospolitost“ (tehdy se hovořilo o existenci sovětského národa). „Zjistil jsem, že to je běžný postup. Spousta spolužáků byli Židé,“ vzpomíná Jefim Fištejn. Na Univerzitu v Moskvě byl přijat v roce 1964. K přijímacímu pohovoru byl připuštěn na základě ukázky básní ze své tvorby.

Na univerzitě

Přesun z Kyjeva do Moskvy byl pro něj výraznou změnou. Dostal se z pozice dřevozpracujícího dělníka do otevřeného prostředí, kde byl na dosah velkým spisovatelům tehdejší literatury a poezie. „Byl to úplně jiný svět, i když jsem byl pouze student,“ líčí Jefim Fištejn.

V šedesátých letech byla Univerzita v Moskvě špičkovou školou, která připravovala novinářskou elitu a nebyla odtržena od světa. Kromě marxismu a leninismu nezasahovala ideologie do dalších předmětů. Spolužáci z ročníku byli liberálně smýšlející lidé a později se stali jádrem ruské opozice. „Naše soutěživost spočívala v tom, kdo přečte víc západní literatury. Nepamatuji se, že bych dělal něco jiného, než přes den studoval v knihovně a večer chodil na večírky,“ vzpomíná na svá studia Jefim Fištejn.

Svatba a odjezd ze Sovětského svazu

Během studií pamětník potkal také svou manželku Věru Němcovou, která přijela do Moskvy v rámci studentské výměny. Vzali se roku 1969. Hned po svatbě a dokončení školy zažádal Jefim Fištejn o povolení k návštěvě své ženy. To mu však bylo zamítnuto, jelikož nebyl dostatečně politicky aktivní. Už tehdy se velmi zajímal o Československo a „nebezpečně sympatizoval“ s reformami v období Pražského jara. Později dokonce natočil trojdílný dokumentární film o Pražském jaru s názvem Přerušené jaro.

Manželka, zájem o dění v Československu a vztah k české kultuře vedly k tomu, že pamětník podal žádost o vystěhování. Než úřady žádost vyřídily, bydlel Jefim Fištejn se ženou Věrou v rodném Kyjevě a poté se odstěhovali do ČSSR.

Nový kraj

„Jelikož jsem kolem sebe slyšel ukrajinštinu, polštinu a na fakultě jsem se učil staroslověnštinu, měl jsem ucho pro slovanské jazyky. Od začátku jsem rozuměl a do týdne jsem mluvil,“ vypráví Jefim Fištejn. V Československu se mu zalíbilo. Dostal se do společnosti přátel své ženy, četl v češtině a nasával místní zvyklosti. „Byla to úplně jiná země než Sovětský svaz, ke kterému Česko patřilo takřka omylem. Česko má úplně rozdílné kulturní a civilizační základy. Nedovedl jsem si představit více jinačí zemi, leda pak dál na západ,“ vysvětluje pamětník.

V Československé televizi a překladatelem

První zaměstnání v Praze získal v zahraničním oddělení Československé televize. Zde se setkal s Otou Výborným, Vladimírem Železným, Petrem Králem a dalšími, kteří byli propuštěni během normalizace. Netrvalo dlouho a také Jefim Fištejn musel ČT opustit.

Dalších devět let se živil jako překladatel. „Novinařinu jsem pověsil na hřebík, pochopil jsem, že se tím živit nebudu. Začalo přituhovat a přišla normalizace. Překladatelství bylo snadný způsob obživy. Jazyky v Československu tenkrát nikdo neuměl, a kdo ano, ten byl králem. Vysokoškolská, fundovaná a kvalifikovaná ruština byla určitým trumfem,“ vypráví pamětník. Zdejší zájem komunistických funkcionářů o Sovětský svaz popisuje Jefim Fištejn jako rychlokvašnou lásku, která spočívala pouze v povrchní znalosti. „Kvalifikovaní lidé byli na místech tlumočníků a překladatelů. Měli na výběr, jestli dělat v kotelně, nebo překládat,“ popisuje.

Zvláštní případ Jefim

Pamětník se pohyboval ve společnosti disidentů a chartistů. Účastnil se řady akcí, například navštěvoval bytovou univerzitu. Skrze tuto skupinu lidí se dostal k dokumentu Charta 77 a také jej podepsal. „Obdivoval jsem lidi, kterým muselo být jasné, že na podpis Charty 77 opravdu doplatí. Já byl oproti nim ve zvláštní situaci. Měl jsem sovětský pas a StB nevěděla, jak na to reagovat,“ vypráví. „Podpisem Charty jsem chtěl zpečetit svou sounáležitost. Byla to pro mě i kamarádská povinnost,“ komentuje pamětník.

Jefim Fištejn byl také členem židovské obce. Na obci navštěvoval například přednáškové cykly. „StB na mě má dost záznamů. Byl jsem sledovanou osobou v rámci akce Pavouk [krycí název pro sledování židovského obyvatelstva],“ vypráví.

Navzdory těmto aktivitám nebyl nikdy zatčen a celkem absolvoval pouze čtyři výslechy. „Ani se nestalo, že by mě žádali o nějaké službičky,“ vypráví Jefim Fištejn. Zdůvodňuje to tím, že StB nevěděla, kam ho jako sovětského občana zařadit.

Odchod do Rakouska

Sovětský pas později vrátil a s ním se vzdal i svého sovětského občanství. V rámci akce Asanace – operace, s jejíž pomocí chtěl režim donutit nepohodlné lidi k emigraci – byl na Jefima Fištejna vyvíjen nátlak, aby se vystěhoval. Bylo mu zabaveno povolení k pobytu a dostal výzvu k tomu, aby vycestoval.

Nakonec v roce 1980 odjel i s rodinou do Rakouska, kde jim bylo uděleno vízum. „Na hranicích nás čekala nesmyslně důkladná prohlídka. Za hranicemi jsme zjistili, že nám prořízli benzinovou nádrž,“ vzpomíná Jefim Fištejn. V Rakousku získal politický azyl. Jako političtí uprchlíci byli Fištejnovi ubytováni v domě spolu se členy českého undergroundu. „Ukázalo se, že tito lidé, kteří byli v Československu prezentováni jako podvratné živly, jsou mladí fajn kluci, na které je spolehnutí,“ popisuje pamětník.

Svobodná Evropa

Po čase stráveném ve Vídni, během kterého nejdříve krátce pobíral sociální dávky a poté pracoval jako závozník, začal Jefim Fištejn psát do BBC, Svobodné Evropy a dalších exilových médií. Také navázal spojení s Ivanem Medkem a Pavlem Kohoutem. V roce 1981 dostal nabídku stálé práce v BBC a Svobodné Evropě. Vybral si Svobodnou Evropu a v roce 1981 odešel do Mnichova.

„To, že jsem dostal příležitost pracovat u Svobodné Evropy, byl v podstatě nezasloužený dar osudu a bylo to pro mě velmi důležité. Díky tomu jsem se mohl vrátit k žurnalistice. Byl jsem naprosto spokojený, že můžu psát v souladu se svým přesvědčením a zároveň jsem za to placen. To je ideální a vzácná kombinace. Jestli se mé psaní shodovalo s politikou Bílého domu, nebo ne, bylo vedlejší. Tato politika je ohebná a já mohl jít svou cestou. Myslel jsem si, že výsledkem, který by potvrdil mé celoživotní úsilí, by měl být pád komunismu, kterého jsem se dočkal,“ líčí pamětník.

Revoluce a návrat do Čech

V průběhu demonstrací v roce 1989 Jefim Fištejn spolu s kolegy ze Svobodné Evropy živě komentoval situaci v Praze. „Jan Urban stál v telefonní budce na rohu Václavského náměstí a skrze sklo v přímém přenosu popisoval, co vidí. Byl to úžasný pocit spoluúčasti na převratných dějích. Všichni jsme měli pocit, že to jsou historické vteřiny. Byl jsem nesmírně spokojen,“ vypráví pamětník.

Po revoluci se spolupodílel na přesunu Svobodné Evropy z Mnichova do nové budovy v Praze. „Pro mě nebylo pochyb, že půjdu se Svobodnou Evropou. Rezonovala tam dvě přání. Zůstat v oboru, který jsem vystudoval, a přestěhovat se do Prahy,“ sděluje pamětník. V roce 1995 byl v takzvaném předvoji, který připravoval přesun vysílání do Prahy. V devadesátých letech působil také dva roky jako šéfredaktor Lidových novin.

Dnes je Jefim Fištejn v důchodu, stále však působí ve Svobodné Evropě a publikuje v různých médiích.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory of nations (in co-production with Czech television)

  • Witness story in project Memory of nations (in co-production with Czech television) (David Lomič)