The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivana Findejsová (* 1961)

• narozena 17. srpna 1961, její rodiče Marie a Vít Klečkovi žili spolu s otcovými rodiči na statku v Hostlovicích nedaleko Čáslavi

• otec byl neslyšící, matka těžce nedoslýchavá, neslyšící je i její manžel Jiří a syn Martin

• prarodiče Marie a Jiří Klečkovi, se kterými rodina Ivany Findejsové žila na statku, byli slyšící

• otec pracoval jako mechanik na dráze, maminka se živila jako šička

• od tří let vyrůstala v ústavu, navštěvovala mateřskou, základní a později střední školu pro sluchově postižené v Holečkově ulici na pražském Smíchově a bydlela tu na internátě

• v rodině se dorozumívali znakovým jazykem, ovládala ho i slyšící babička

• vyučila se švadlenou, to byl jediný obor, který se neslyšícím děvčatům nabízel

• po vyučení zůstala v Praze na ubytovně a našla si práci v textilní továrně Pleas

• s manželem Jiřím se seznámila na taneční zábavě pro neslyšící, odstěhovali se společně do Plzně

• v Plzni nastoupila do výrobního družstva Plzeňské dílo, v roce 2008 ji nový majitel propustil

• pracovala v plzeňské kavárně Pierot, která funguje jako chráněná dílna, pak nastoupila do chráněné dílny v Třemošné, v roce 2023 v další chráněné dílně lepila krabičky, do kterých se dává koření

• její manžel dělal malíře pokojů, když ho firma propustila, jinou práci už nenašel a odešel do invalidního důchodu

• v roce 2023 žila v Plzni

Ivana Findejsová (1961) byla neslyšící od narození, měla neslyšícího manžela, syna i rodiče. Od malička se dorozumívala znakovou řečí. Popisuje, že jiné znaky používají Pražáci a jiné Brňáci, starší lidé ukazují jinak než mladí, protože ti přebírají mezinárodní znakový jazyk. „Moje přání je, aby se slyšící naučili aspoň trochu znakovat,“ říká. „Ulehčili by nám život, odezírání je totiž poměrně náročné.“

Slyšící děti si se mnou nehrály

Rozhovor s Ivanou Findejsovou probíhal s pomocí tlumočníka do znakové řeči Miroslava Hanzlíčka. Oba jeho rodiče byli neslyšící, znakoval proto od malička. Pamětnice ho navíc dobře zná, je předsedou Spolku neslyšících Plzeň, lidem pomáhá domluvit se na úřadech nebo třeba u lékaře. Pro neslyšící je dlouhodobější kontakt důležitý, líp rozumí člověku, jehož mimiku a gesta znají.

Ivana Findejsová se narodila 17. srpna 1961, její rodiče Marie a Vít Klečkovi žili spolu s otcovými rodiči na statku v Hostlovicích nedaleko Čáslavi. Pamětnice byla od narození neslyšící, stejně jako její otec a její o tři a půl roku mladší bratr Vít. Matka byla těžce nedoslýchavá, s postupujícím věkem také ohluchla úplně. „Když jsem byla malá, mohla jsem na ni volat, otočila se,“ přibližuje Ivana Findejsová. „Později už ne.“ Babička Marie a děda Jiří Klečka byli slyšící. Otec pracoval jako mechanik na dráze, maminka se živila jako šička.

Pamětnice vzpomíná, že s dětmi ve vsi si nehrála. „Bohužel, v naší vesnici jsem byla jako neslyšící mimo,“ říká. Dnes si myslí, že za to mohla atmosféra komunistického režimu, který lidi s jakýmkoliv postižením odděloval od ostatních a její slyšící vrstevníci tento přístup přejímali. Z vyprávění svého otce totiž věděla, že on si o generaci dříve s dětmi ze sousedství „normálně hrál“.

Zároveň ani neměla příležitost se s vesnickými vrstevníky sblížit. Od tří let vyrůstala v ústavu, navštěvovala mateřskou, základní a později i střední školu pro sluchově postižené v Holečkově ulici na pražském Smíchově a bydlela tu na internátě. Dokud ještě byly pracovní soboty, jezdila za ní matka do Prahy, chodily spolu na procházky. Když byl v roce 1968 zaveden pětidenní pracovní týden, začala jezdit na víkendy domů. Do téže školy později nastoupil i bratr, a kdysi tam chodil jejich otec.

Mladí znakují jinak, těžko jim rozumím

Rodina komunikovala pomocí znaků. Nedoslýchavá matka jim zprostředkovávala informace. „Měla nahlas puštěnou televizi, když tam říkali něco zajímavého, znakovala nám to,“ vypráví Ivana Findejsová. Děda byl podle ní „na znakování tvrdý“, ale slyšící babička se znakovat naučila. Některé znaky ale používala jiné než je obvyklé. „‚Starý‘ ukazujeme tak, že si povolenou pravou dlaní ťukáme pod pravou klíční kost,“ říká Ivana Findejsová. „Babička ukazovala vrásky u očí.“ Jiný znak používala třeba také pro výraz ‚nemocný‘. „Běžně pro tento znak používáme natažený ukazováček a prostředníček levé a pravé ruky – bok pravého prostředníčku ťuká na bok levého ukazováčku,“ říká pamětnice. „Babička si ťukala rukou na hrudník, jako že nemůže dýchat.“ V rodině se pak používaly jak obvyklé znaky neslyšících, tak znaky, které si babička vymyslela.

„V dnešní době je problém domluvit se s mladší generací,“ pokračuje Ivana Findejsová ve vyprávění o znakové řeči. „Přebírá hodně znaků z ciziny, nepoužívá naše české znaky.“ Jako příklad uvádí slova ‚mezi‘ a ‚střed‘, pro která je stejný znak. Starší lidé otočí levou dlaň nahoru, na pravé dlani odsadí palec a pak jím ťukají doprostřed levé dlaně. Mladší natáhnou ukazováček a prostředníček levé a pravé ruky, přiloží je k sobě a naznačí omega. Starší mají pro ‚pivo‘ znak, který napodobuje otevírání zátky, mladší ‚pivo‘ znakují tak, že v pravé ruce jakoby drží půllitr a posouvají ho k sobě , jeden za druhým. „Tenhle znak my používáme taky, ale znamená, že ‚piv bylo moc‘,“ říká Ivana Findejsová.

Jak znakují mladí ale neví od svého syna Martina, kterému je 35 let. „Je vážně psychicky nemocný,“ říká. „Poslední dobou se moc nevídáme, uzavřel se do jehovistické sekty. Chtěl bydlet sám, jehovisté si ho všimli a začali k němu chodit, nemám na něj už žádný vliv.“ Odlišnosti ve znakování zaznamenává na setkání neslyšících, protože jejich komunita drží hodně pospolu a hlavně na Facebooku.

Rozdíly ve znakové řeči, jakási její nářečí, registruje Ivana Findejsová i napříč republikou. Například rozdíl mezi Prahou, kam chodila do školy a Plzní, kam se později přestěhovala, není podle ní velký. Zato Morava se od Čech liší. „Nejhorší znakovku mají Brňáci,“ říká. Znaky se také vyvíjejí podle toho, jak se mění technologie.

Něco jako standard spisovné znakové řeči však neexistuje. „Nic není striktně předepsáno,“ říká Ivana Findejsová. „Filosofická fakulta už na nějakých pravidlech pracuje pětadvacet let, ale ještě nic nevymysleli.“ Uzavírá, že navzdory tomu, že odmalička žila mezi lidmi, užívajícími znakovou řeč, je pro ni důležité i odezírání: „Žijeme a pracujeme mezi slyšícími, potřebujeme odezírat.“ Když si ale chce se slyšícím sdělit něco důležitého, dává přednost psaní. „Psaná komunikace je jasnější,“ říká. „Třeba ‚dvě‘ a ‚devět‘ se při odezírání hodně plete.“

Normálně tančíme, podle cedulek

Většinu dětství a dospívání prožila Ivana Findejsová ve škole s internátem pro sluchově postižené v Holečkově ulici na pražském Smíchově, žila tu celkem šestnáct let, od tří do devatenácti.

„Než mě tam maminka poprvé odvedla, všechno mi vysvětlila. Nebrečela jsem, těšila jsem se, že si budu hrát s dětmi,“ vzpomíná. Přesto záviděla dětem, které bydlely v Praze, a mohly do školy dojíždět každý den z domova. Vybavuje si, že se ji rodiče nejdříve pokusili umístit do běžné školky nedaleko domova, ale zřejmě kvůli bariéře mezi ní a slyšícími dětmi ji nakonec raději dali mezi neslyšící do Prahy.

Všichni vychovatelé i učitelé byli slyšící, někteří ale uměli znakovat. „Na jejich hodiny jsem se těšila,“ říká. Fakt, že je vyučovali slyšící a nikoliv neslyšící a nemuseli ani nutně znát znakovou řeč, ale považuje za užitečný. „Je třeba se naučit artikulaci. Neslyšící by nám látku perfektně vysvětlil ve znakovce, ale ne v mluveném projevu. Je třeba znát oboje, aby znaky s češtinou pasovaly do sebe,“ říká.

V šestnácti letech skončila tehdy povinnou desetiletou školní docházku a další tři roky se učila švadlenou. „Vybírat jsem si nemohla, pro neslyšící holky bylo jen tohle jedno povolání,“ říká. „Kluci měli výběr o něco širší, nabízel se jim obuvník, malíř pokojů, zámečník, klempíř, čalouník a pánský krejčí.“ Kdyby si mohla svobodně vybrat, švadlenou by nebyla. Protože věděla, jak se věci mají, příliš o jiné životní cestě nepřemýšlela. Dnes ale říká trochu zasněně: „Milovala jsem kreslení, malování.“ Pak se vrací do reality: „Byla to jiná doba, těžko se to vysvětluje.“

Po vyučení zůstala v Praze na ubytovně (do vsi, kde neznala žádné vrstevníky, se vracet nechtěla) a našla si práci v textilní továrně Pleas, kde šila většinou velké série konfekčních dámských šatů. „Byla jsem mladá, práce mi nevadila, chodila jsem tam ráda,“ říká. „Dnes už bych to dělat nechtěla. Celý den sedět na zadku, pořád stejné, stejné,“ ukazuje. „Pořád šla látka pod jehlou.“

Po dvou letech práci opustila a odstěhovala se spolu s manželem Jiřím do Plzně. Seznámili se v Praze na taneční zábavě neslyšících. Jak neslyšící tančí, když neslyší hudbu? „Normálně, chodila jsem i do tanečních,“ říká Ivana Findejsová a popisuje, že z pohledu slyšících to přece jen není úplně normálně. Kapelník má na pódiu „takové jakoby ramínko“ a na něm jsou pověšené cedulky s názvy tanců. Než spustí další skladbu, vymění cedulku, na které je napsáno třeba polka, valčík nebo tango. „Nedoslýchaví cítí vibrace,“ popisuje Ivana Findejsová. „Já ne, někdy mě proto upozornili, ‚zastav, už to skončilo‘. Ale nebyla jsem jediná, stává se to i ostatním.“

Budoucí manžel si jí všiml na Mikulášské zábavě, ale oslovil ji až na další tancovačce. „Čekal, jestli přijdu a hned na mě uhodil, začali jsme se bavit, chodit spolu na procházky,“ vypráví. Manžel pocházel z Žatecka, ale stejně jako ona se domů vracet nechtěl. Na Plzni ho zaujalo, že tam byl spolek neslyšících, který měl také klub sportovců. Rodina bydlela nejdřív na Bolevci, pak se přestěhovala do činžáku v centru města, kde už žije čtyřicet let.

Malířem pokojů už neslyšící být nemůže

V Plzni Ivana Findejsová nastoupila do výrobního družstva Plzeňské dílo. Nejdřív tu také šila, později družstvo šití opustilo a pamětnice přešla na jeho novou montážní linku a nakonec k lisu, kde se vyráběly plastové předměty, třeba hrnky, talíře nebo sběračky. „Někdy v roce 2008 ale přišel nový majitel a řekl, že práce u lisu není vhodná pro neslyšící, tak mě propustili,“ vzpomíná pamětnice. Vlastně jí to ani moc nevadilo, protože spolupracovnice u lisu na ni byla nepříjemná a navíc si všimla, že zatímco slyšícím, kteří dělají stejnou práci jako ona, hodinová mzda roste, její zůstává pořád stejná.

Šest let pak pracovala v plzeňské kavárně Pierot, která funguje jako chráněná dílna a provozuje ji Plzeňská unie neslyšících. Pak nastoupila do chráněné dílny v Třemošné, kterou provozovalo sdružení občanů Exodus. „Nic jiného jsem nenašla,“ říká Ivana Findejsová. „Kvůli tomu, že je to chráněná dílna, tam byly nízké výdělky.“ Pak tři roky pracovala ve firmě, která lisovala formy pro bonboniéry. Tam se jí líbilo, i plat byl slušný, ale práce pro ni s postupujícím věkem začala být příliš těžká. Dnes (2023) pracuje opět v chráněné dílně, lepí krabičky, do kterých se dává koření.

Změny po roce 1989 uvítala, vyhovuje jí, že je „větší volnost“ a „dostatek zboží v obchodech“. Také studijní možnosti mladých lidí se podle ní rozšířily. „Stejné možnosti jako slyšící nemají,“ říká. „Ale mohou se vyučit třeba kuchařem, jít na hotelovou školu nebo dělat vychovatele na internátu pro neslyšící.“ Za největší problém naopak považuje, že neslyšící obtížně shání práci.

„Neslyšícího nikdo nechce zaměstnat,“ říká Ivana Findejsová. „Když vyplním dotazník a uvedu to tam, už mi nikdo neodpoví.“ Podle zákona firma lidi se zdravotním postižením zaměstnávat nemusí, stačí, když nakupuje výrobky od firem, které je zaměstnávají. Většina firem preferuje druhou možnost. A chráněné dílny v současné podobě podle ní nejsou cesta, nabízí většinou jen málo kvalifikovanou práci za málo peněz.

K neslyšícím neúprosná pravidla připravila o práci také jejího manžela Jiřího, který se vyučil malířem pokojů a dlouho se touto prací živil. „Podle nových pravidel smí neslyšící malíř pokojů vystoupat na štaflích jen do 150 centimetrů, protože bez sluchu by snáze mohl ztratit rovnováhu a spadnout,“ říká Ivana Findejsová. „Přitom můj muž na nich normálně chodil.“ Opatrnické pravidlo ho připravilo o práci a novou už nesehnal. V padesáti čtyřech letech šel do důchodu ze zdravotních důvodů. „Lékař byl tak hodný, že mu zdravotní důvody potvrdil,“ říká pamětnice.

Pro slyšící má jeden vzkaz: „Moje přání je, aby se slyšící naučili aspoň trochu znakovat. Ulehčili by nám život, odezírání je totiž poměrně náročné.“