The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lazarus Filipu (* 1927)

Občanská válka – to je ten nejhorší boj. Nepřeji nikomu, aby to zažil

  • narozen 19. prosince 1927 na severu Řecka

  • Slavomakedonec

  • za války vylepoval protiněmecké plakáty

  • zatčen gestapem

  • partyzán v ELAS

  • řecká občanská válka

  • 1949 – odchod do Československa

  • usadil se na severní Moravě

Lazarus FILIPU

Občanská válka – to je ten nejhorší boj. Nepřeji nikomu, aby to zažil.

Dvacáté století ve východní Evropě bylo svědkem velkých národnostních změn a migračních toků. Jednotlivci, stejně jako celé národy, dobrovolně či z donucení opustili své domovy a hledali si místo pro nový život v jiném státě nebo dokonce na jiném kontinentu. Mezi ty, kteří dnes nežijí v zemi, ve které se narodili, patří Lazarus Filipu, rodák ze severního Řecka, který svou vlast musel opustit v roce 1949.

Lazarus Filipu se narodil 19. prosince 1927 ve Florině na tehdejší řecko-jugoslávské hranici, v rodině slavofonních Makedonců. Rodiče měli malé hospodářství, otec navíc v létě pracoval na různých brigádách. Matka se zapojovala do činnosti v sociálně-demokratickém hnutí. Lazarus měl dva bratry a sestru.

Florina ležela v oblasti, která byla k Řecku připojena až po balkánských válkách v roce 1913, region byl navíc obýván slovanským obyvatelstvem hovořícím jazykem dnes nazývaným jako makedonština. Postavení těchto obyvatel, Slavomakedonců, bylo v tehdejší době v Řecku velmi problematické a všichni, dokonce i staří lidé, se museli začít učit řecky. „Neexistovalo, aby někdo mluvil makedonsky, i na dobytek, to bylo trestné.“ Lazarus se proto již v obecné škole učil jen v řečtině. „Makedonsky jsem se učil doma, ale ne číst a psát.“ Poté navštěvoval dva roky gymnázium ve Florině, které však bylo s příchodem Němců a Italů uzavřeno.

Druhá světová válka v Řecku

Řecko bylo okupováno státy Osy až během dubna a května 1941. Takto si Lazarus pamatuje na příchod německých a italských vojáků. „Já jsem obdivoval ustrojení, disciplínu a kázeň.“ Disciplínu a kázeň Lazarus vyžadoval později v zaměstnání. Italové naopak kázeň nedodržovali, odváděli s sebou řecké ženy, které se před nimi pochopitelně snažily skrýt. Naopak německých vojáků se Řekyně nebály. Přesto však Lazarus zdůrazňuje, že Němci napáchali v Řecku mnoho zla. „Když někdo něco udělal, tak se mstili, šli přes mrtvoly, zabíjeli. (…) Na sebe byli přísní, nikomu neubližovali, když neubližoval, ale chraň pánbůh, aby něco provedl, na to byli strašně ostří.“

Za okupace roznášel Lazarus po ulicích protiněmecké plakáty s obrazem Stalina, které obstarávala matka. „Tenkrát jsem dával protiněmecké plakáty se Stalinem.“ Později byl také zadržen gestapem. „Náhodou nás asi tři kluky chytili. To je zajímavé, nechci tomu ani věřit, nás tak mlátili, ale žádnou bolest jsme necítili.“ Při výslechu mu gestapo vyhrožovalo i zabitím matky, pokud nic neprozradí o své organizaci.

Nakonec však byl propuštěn a v roce 1944 se rozhodl odejít k řeckým partyzánům, kde působil jako spojka. Sloužil v Národně osvobozenecké armádě Řecka (ELAS), v jejímž čele stála mimo jiných řecká komunistická strana. „Dva roky jsem byl jako spojka.“ Partyzáni měli velkou podporu řeckého obyvatelstva, které je zásobovalo potravinami. „Vesnice nás držely, co jsme chtěli, brali jsme: jídlo nebo hotové jídlo, kuřata, slepice, vejce, všechno jsme brali. Vždycky jsme dávali takový bloček: ,Po osvobození přihlásit, všechno dostanete zaplaceno.‘“

Řecká občanská válka

V roce 1945 skončila druhá světová válka a Řecko se především díky působení armády ELAS osvobodilo de facto samo. Dohodou mezi Sovětským svazem a Velkou Británií o rozdělení vlivu v jihovýchodní Evropě se však země dostala do britské zájmové sféry. Londýn proto odmítal, aby v Řecku vládli komunisté, kteří měli na konci války největší podporu řecké veřejnosti a vyhráli i poválečné volby. Brzy tak vypukla občanská válka mezi Brity podporovanými monarchisty a komunisty vedenou opozicí. Lazarus Filipu se nyní jako příslušník Demokratické armády Řecka (DSE) do války znovu zapojil.

V DSE sloužil jako pozorovatel, dosáhl hodnosti kapitána. „Tři roky jsme válčili v Řecku jako partyzáni, proti Američanům, proti Angličanům. Nás bylo málo. Taktika – malé skupiny, noční údery a stáhnout se.“ Bojovalo se především v hornatých oblastech na severu Řecka.

Lazarus také učil nové brance zacházet se zbraněmi. Vzpomíná na to, že mladí kluci neuměli bojovat. „Mladí kluci, 18, 19 let, neuměli ani střílet, nic. Dali jsme jim anglické flinty a posílali jsme je válčit. Oni ztratili zbraně a kvůli té mizerné pušce jsme je zabili. Umíte si to představit, já jsem se tomu kolikrát postavil, že je to nesprávné. (…) Kolikrát mě za to zavřeli.“

Jelikož se Sovětský svaz držel dohody o rozdělení sfér vlivu, nepodporoval řecké komunisty materiálně, ale jen slovně. Jedinou faktickou podporu tak DSE získávala ze sousední Jugoslávie, kam byli odváženi ranění na ošetření nebo starší lidé a děti z oblastí ohrožených boji a odkud přicházely zásoby a munice. Ve Vojvodině byla Řekům a řecké komunistické straně dána do správy vesnice Bulkes (dnes Maglić), kterou po válce opustilo původní německé obyvatelstvo. V Bulkesu měli Řekové vlastní vládu, používali své peníze, vysílalo odtud rádio Svobodné Řecko, léčili se zde ranění vojáci DSE. „Bylo to jako stát.“

V Bulkesu se Lazarus zotavoval poté, kdy mu anglický granát poranil koleno. Seznámil se zde s mladou řeckou sestřičkou, kterou si později v Československu vzal. Jejich manželství však skončilo rozvodem.

Konec jugoslávské podpory řeckým komunistům přinesla roztržka Tita se Stalinem. Vedení Komunistické strany Řecka se neprozíravě postavilo na stranu Moskvy, v důsledku čehož Jugoslávie uzavřela své hranice a zastavila podporu DSE. „Oni zavřeli hranice. Byli jsme ve dvojím ohni. Dva dny jsme jednali o tom, že není možnost se udržet. Raněné nemáme kam dát, zásoby nemáme. Rozhodli jsme se bojovat proti Jugoslávii.“ Bez zásob totiž nešlo vzdorovat královské armádě, která byla zásobována a podporována Spojenými státy americkými.

Vojáci překročili hranice do Jugoslávie, protože ty střežily jen slabé hlídky. Po několika kilometrech je však obklíčila jugoslávská armáda. „Oni říkají: ,Odevzdejte zbraně, pojedete do Řecka.‘ – ,Nechceme! Pozabíjejte nás, ale nechceme.‘“ Nakonec bylo Řekům umožněno odejít do zemí rodícího se socialistického tábora.

V Československu

Lazarus odjel vlakem přes Maďarsko do Československa. „Přijeli jsme do Mikulova na Moravě. Tam byla taková velká kasárna, byli jsme v karanténě.“ Zde strávil přibližně tři týdny. Všichni emigranti však v Mikulově zůstat nemohli. „(Komunistická – pozn. aut.) Strana, co fungovala, říká: ,Vy mladší, 25–30 let, musíme se dát do kupy jako armáda, ale civilní.‘“ Mladší a zdravější lidé byli posláni do pohraničních vesnic, které opustilo německé obyvatelstvo. Měli je připravit na příchod starších uprchlíků. „Tenkrát jsem byl kapitán, měl jsem 30–35 lidí. Sebral jsem je a šli jsme do Jeseníků. (…) Tam jsme dostali pět vesnic.“ Ještě v září 1949 byly vesnice připraveny na umístění řeckých uprchlíků.

Jelikož byl Lazarus Slavomakedonec a mnohá slova byla v makedonštině a češtině stejná, dělal občas tlumočníka. Na jaře 1950 byli řečtí uprchlíci zaměstnáni v různých závodech a podnicích v Krnově, Šumperku, Bruntále či dokonce Brně. Lazarus dostal za úkol umístit skupinu lidí, objížděl proto se skupinou Řeků továrny, dokud je neudal. Sám si našel místo jako tkadlec v Letohradu a později Rychnově nad Kněžnou. Rychle se v práci zaučil, po roce a půl se stal pomocným mistrem a vystudoval večerní strojní průmyslovku v Ústí nad Orlicí. Účastnil se také kulturního života, vedl například český taneční soubor v Rychnově nad Kněžnou. Podruhé se oženil, tentokrát s Češkou.

Lazarus vzpomíná na dnes humorné situace, kdy se Řekové museli adaptovat na život v jiném prostředí. „Češi mají jiný temperament. Řekové si váží toho já – Ego. Nadávat mu nebo takhle, to je šílenství.“ Vzpomíná, že kvůli nedorozuměním se Řekové často na zábavách poprali. „Potom nám začali dělat školení: ,Podívejte se, jste tady, ať chcete nebo nechcete. Když je někdo pod parou a řekne vole nebo tele, nebo běž do prčic, to nic není, nevšímejte si.‘“

Návrat do vlasti?

Řekům a Slavomakedoncům byl umožněn návrat do původní vlasti až po pádu plukovnické junty v polovině 70. let. Mnozí se tehdy rozhodli pro návrat, někteří Slavomakedonci však již dříve odešli do jugoslávské Makedonie. Lazarus se rozhodl zůstat v Československu kvůli svým dětem. Nechtěl je vykořenit z prostředí, na které jsou zvyklé, nechtěl, aby prožily to, čím si sám musel projít. Řecko navštívil v polovině 70. let, bylo to téměř po 30 letech života v Československu. V jeho novém domově ho také navštívila matka.

Podle rozhovoru natočeného Martinem Reichlem pro Post Bellum v roce 2013 zpracoval Vladimír Kadlec.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Vladimír Kadlec)