The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Fialová (* 1933)

Většinu svých let jsem strávila v Čechách, takže cítím českou hrdost

  • narozena 21. března 1933 ve Vídni

  • v roce 1938 se rodina přestěhovala do Burského Svätého Mikuláše

  • za války (v roce 1943) popraven otec pamětnice

  • v roce 1946 se Ludmila Fialová s matkou přestěhovala do Hostinného

  • v roce 1950 se poprvé vdala a odstěhovala se k Nitře

  • manželství nebylo šťastné, po dvou dětech přišel rozvod

  • v roce 1961 se podruhé vdala a odstěhovala se do Rotavy

  • od roku 1962 zhruba do roku 1980 zaměstnána ve Škodě Rotava

  • 1963 a 1966 – narození synů Jana a Pavla

  • koncem 70. let vstoupila do KSČ, pracovala jako vedoucí v Textilaně

  • 1991 – vystoupila z KSČ

  • v roce 2016 žila v Rotavě

„Moji prarodiče z obou stran se ještě za monarchie odstěhovali z oblasti Záhorie do Vídně. V Záhorské nížině, od Skalice po Dunaj, to bylo na život málo a na smrt moc. Naši předci si ve Vídni chtěli naspořit, vrátit se na Slovensko a koupit si roličky, ale nakonec ve Vídni zůstali.“ Ignác a Marie Včelkovi, rodiče Ludmily Fialové, se narodili roku 1901 ve Vídni. Ignác studoval filozofii, ale pro svého příliš revolucionářského ducha ji neměl možnost dokončit. Byl členem různých českých organizací. Pracoval u svého strýce v pekárně.

Pamětnice měla při narození husté černé vlasy, takže jí přezdívali „Schwarze Käthe“. Na Vídeň mnoho vzpomínek nemá, protože tam žila jen pět let.

Návrat ke kořenům

Po anšlusu museli rakouští cizinci požádat o německou státní příslušnost nebo zemi opustit. „Rodiče byli rození Vídeňáci, měli tam práci a rodinu, ale otec říkal, že není žádný Němec, takže jsme se do šesti měsíců museli vystěhovat. Neodešli ale všichni, část naší rodiny se rozhodla zůstat.“ Rodina se usídlila na polosamotě v Burském Svätém Mikuláši (dnešní Borský Mikuláš) v oblasti Záhorie, kde okamžitě narazila na nedostatek práce a chudobu kraje. Rodiče pamětnice nakonec našli práci na drůbežářské farmě v Leopoldově a později v Trnavě. Ludmila Fialová žila u babiček, které byly obě brzké vdovy a společně hospodařily.

„Na Slovensku jsem začala chodit do školy, ale neuměla jsem jedno slovo slovensky, mluvila jsem německy. Nejdřív jsem se naučila od dětí záhorácký dialekt. Ve škole mi nebyl nic platný, musela jsem se naučit spisovnou slovenštinu, ale šlo to.“

Pro Záhorie válka proběhla relativně v klidu, aniž došlo k dramatickým událostem. Pamětnice ovšem přišla o otce, který při práci ve zbrojovce odbojně pronesl: „Hitlera je třeba odkráglovat, protože zavede Evropu do neštěstí“, a byl popraven. Matka Ludmily Fialové tlumočila nejprve Němcům a později Rusům.

Přesídlení do Čech

Po válce se pamětnice s matkou osamocené přestěhovaly do Čech za starším bratrem Ludmily Fialové, který tu již dlouho žil. Ve škole zpočátku nebyla klasifikována, ale brzy všechno dohnala a naučila se česky. Po ukončení měšťanky chtěla pokračovat na střední průmyslovou školu papírenskou, kde ovšem byla pro přijetí ke studiu podmínkou půlroční praxe v papírenském průmyslu, a tak odešla za zaměstnáním do papírny v jihočeském Větřní a prvně opustila rodinné zázemí.

Ihned vstoupila do ČSM (Československého svazu mládeže) a v dozvuku poválečné nouze podlehla naléhavé agitaci a uvěřila slibovaným lepším zítřkům.

První manželství

Po návratu do Podkrkonoší se pamětnice velmi brzy vdala. Ze vzdoru, protože její matka se po několika letech vdovství znovu provdala. Manželství však bylo nešťastné a matka jí nabízela, aby se vrátila domů. Ludmila Fialová se slovy: „Co jsem si utrhla, budu si vonět“, odmítla. Přestěhovala se se svým prvním mužem, surovým alkoholikem, za jeho rodinou do okolí Nitry. Žili spolu sedm a půl roku a narodili se jim dva synové.

Protože z každého vězení vede cesta ven, i pamětnici se začaly nabízet možnosti úniku. Nejprve to byla varianta emigrace během návštěvy zbylých členů rodiny ve Vídni. Odmítla, protože si neuměla představit, že by opustila své syny. Pak se ovšem ve večerní škole seznámila s Janem...

Druhé manželství a příchod do Rotavy

Pamětnice se v roce 1961 provdala za Jana Fialu. „Byla bytová krize a v Rotavě nabízeli práci s bytem. Když jsme sem přišli, byl tu všude les. První měsíce jsme byli provizorně ubytovaní na nedalekém zámečku Favorit a jezdili jsme se koukat, jak přibývají jednotlivá patra našeho paneláku. O přepychu se rozhodně nedá mluvit, neměli jsme mnoho. Začínali jsme život podruhé.“

Manžel jezdil s parním jeřábem a Ludmila Fialová stála u rýsovacího prkna v rotavské pobočce Škodovky. Získali panelový byt na třídě V. I. Lenina (dnešní Sídliště) a narodili se jim synové Pavel a Jan.

Sídliště a zahrádkáři

„Říkali jsme si – stejně jako mnoho jiných – že tu budeme, dokud se situace ve vnitrozemí nezlepší. Ale nakonec se nám tu zalíbilo a zůstali jsme tu kvůli přírodě a lesu.“ S výstavbou sídliště, domovem expandující Škodovky, se roku 1965 vesnička Rotava přes noc proměnila v ospalé město, které v sobě zvolna probouzelo kulturní život. K malé prvorepublikové hospůdce Luise se přistavěl taneční sál a tak vznikl Slovanský dům, na prvomájový průvod už se nemuselo jezdit do Kraslic, a byť ve vleku tehdejšího dění, postupně vznikaly svazy zahrádkářů, chovatelů, protifašistických bojovníků, Červený kříž, Kulturverband a další.

Pamětnice i její manžel byli od počátku vedoucími členy Československého zahrádkářského a ovocnářského svazu, zajistili výstavbu zahrádek a stali se spoluorganizátory mnoha veřejných akcí svazu. Ludmila Fialová získala průkaz odborného instruktora v květinářství a Jan průkaz odborného pěstitele ovocných stromů.

Srpen 1968 a KSČ

První tank údajně spatřila již během karibské krize roku 1964 na silnici od lomu v Dolní Rotavě do Jidřichovic. V srpnu 1968 byla na výletě s manželem a na ruské tanky narazila na téže silnici. „Potom se to velice otočilo na ruskou stranu, jezdily sem delegace. Nelíbilo se mi to, hustili do nás, že kdyby nebyli Rusové, že by sem přišli Američani, ale tomu jsem nevěřila, nejsme tak důležití. Na druhou stranu, říkala jsem si, jsme ve střední Evropě, takže je to strategická poloha. Opravdu tu neměli co dělat. Někteří lidi je vítali, protože – a teď budu tvrdá – Češi nemají žádnou národní hrdost.“ Během svých zájezdů do SSSR pamětnice zjistila, že běžný Rus byl v otázkách dění v Evropě dezinformovaný.

Když se Ludmila Fialová stala vedoucí dílny v Textilaně, byla šestou vedoucí za posledních několik let. Přes nelehkou startovací pozici se přenesla studiem psychologie a technik managementu. Také bylo žádoucí, aby vstoupila do strany.

Dny, kdy se schylovalo k sametové revoluci, trávili Fialovi na dovolené v SSSR. Z tamních sdělovacích prostředků se dozvídali štvavé zprávy o bouřících se pražských studentech, o kontrarevoluci a o záškodnických pokusech nastolit kapitalismus. Domů se proto vraceli s úzkostí, zda se nebude opakovat srpen 1968.

Po revoluci Ludmila Fialová začala nahlížet do zákulisí komunistické hry. V roce 1991 naprosto znechucená a rozčarovaná z KSČ vystoupila. „Byla jsem členkou a lituju toho. Tehdy jsme všechno dělali z nadšení a přesvědčení.“

Dnes

„Jsem narozená ve Vídni a národnost mám po rodičích slovenskou. Jestli se cítím být Češkou, nebo Slovenkou, to nevím. Ani to, ani to. Češi i Slováci byli vždycky propojení, i když se často oddalovali. Slovákům se vytýkalo, že je musely Čechy dotovat. Český národ pořád leze někomu do pozadí, i když by mohl být hrdý, a má na co být. Byl tu průmysl, byla tady vzdělanost. V Čechách jsem převážnou dobu svého věku, jsem tady doma a jsem na to hrdá.“

Ludmila Fialová je doposud aktivní členkou dnešního Českého zahrádkářského svazu, na akcích pomáhá především s okrasnými květinami, což je její stálý koníček. Po manželově smrti si prvně v životě našla kamarádku a jezdí s ní každoročně na dovolenou do Itálie. Studiem italštiny pokračuje v rodinné mnohojazyčné tradici. Jednou dvakrát za rok jezdí také na Slovensko, kde žijí její první dva synové. Má třináct vnoučat, patnáct pravnoučat (šestnácté je na cestě) a jedno prapravnouče, která žijí rozeseta v Čechách i na Slovensku.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: We're not alone: the stories of our minorities

  • Witness story in project We're not alone: the stories of our minorities (Renáta Malá)