Lenka Fialová

* 1951

  • „To bylo trošku dramatické, protože my jsme se museli vzdát československého státního občanství a já jsem odjížděla jako kufr. To bylo napsané na Jana Škrabánka. My jsme neměli pas, my jsme měli jenom takový papír, povolení k vystěhování. A já jsem tam byla jenom dole vepsaná – a manželka Lenka a děti Pavel a Alena. Alenka byla miminko, měla asi čtrnáct měsíců. My jsme s sebou vezli postýlku, zimní i letní oblečení pro děti, protože jsme nevěděli, v jakých podmínkách budeme žít. Jeli jsme autem, a když jsme přijeli na hranici, to auto jsme museli odstavit a celníci to auto rozebrali. A celý den jsme tam stáli, hodiny a hodiny. Dítě už řvalo a neměli jsme s sebou tolik jídla. Měli jsme svačinu, ale nepočítali jsme, že to bude tak strašně dlouhé. To byl velký stres, protože jsme měli strach o děcka a o to, jak to dopadne. Oni hledali asi nějaké tajné dokumenty. Šroubovali dveře a protřepávali prádlo, jestli jsme někde něco neschovali.“

  • „Ta pouť byla na Zlínsku známá, chodilo tam hodně lidí. My jsme už předtím hráli s Emilem loutkové divadlo v Uherském Hradišti. On měl krásné klasické loutky. Tak jsme se domluvili. My jsme spolu pracovali ve studiu, kterému se říkadlo Kudlov, ve skupině Hermíny Týrlové. Že tam pojedeme a budeme hrát divadlo. Ale měli jsme jenom dvě loutky, ale bylo nás celkem šest. Měli jsme loutku Škrholy a já jsem vodila a mluvila Kolombínu. Ostatní nám pomáhali. V hospodě, kde jsme rozbalili divadélko, tak nosili židle a pivo. Dělali zázemí. My jsme se vypravili na velkou pouť, která je okolo 16. srpna na Hostýn. To jsme ale netušili, že je to blízko 21. srpnu a že bude všude policejní ostraha. Domluvili jsme se i v práci a jeden tam byl vyzvědač, tak to asi nahlásil StB, že jedeme na Hostýn s loutkama, takže nás sledovali už ve vlaku, když jsme tam jeli. To jsme si uvědomili až zpětně, že tam byl člověk, který si četl noviny, byla v nich dírka a díval se, co mluvíme a co děláme. Na Hostýnku už byly velké davy lidí. Asi půl hodiny jsme hráli a najednou tam vběhla policie, ale to už byli uniformovaní policisté a všechny nás pochytali, vedli nás do aut a vezli nás do Bystřice pod Hostýnem na výslechy. Takže to divadlo se vlastně ani nedohrálo.“

  • „To si vzpomínám, protože my jsme bydleli v malé čtvrti u filmového studia. A právě tam na kopci nad Zlínem se třetí den po okupaci objevili Rusové. Udělali tam vojenský tábor, opravdu velký, s děly namířenými na Zlín – ten je totiž v takovém údolí pod ním. A těch Rusů tam bylo strašně moc. My jsme se jich velmi báli, protože oni vypadali děsivě. Byli špinaví, zničení, nemocní. A chodili s kanystry od benzinu pro vodu. To bylo dilema – mám mu dát tu vodu, nebo mu nemám dát tu vodu? Viděla jsem, že je to člověk, ale my jsme jim nechtěli pomáhat. A hlavně jsme se jich velmi báli. Vypadali jako Mongolové. Zřejmě to bylo schválně, že do těch okupačních vojsk zařadili lidi, kteří Evropu vůbec neznali. Slyšeli jsme historky, že v Brně někoho zastřelili, tak jsme se jich báli.“

  • Tento typ zpracování neobsahuje klipy

  • Full recordings
  • 1

    16.11.2018

    (audio)
    duration: 01:25:59
    media recorded in project Sbírka rozhovorů ÚSTR
  • 2

    Znojmo , 16.09.2025

    (audio)
    duration: 01:58:38
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Byla jsem odsouzená za loutkové představení

Lenka Fialová v roce 2025
Lenka Fialová v roce 2025
photo: Post Bellum

Lenka Fialová, rozená Horáková, se narodila 30. prosince 1951 v Gottwaldově do umělecké rodiny. Oba její rodiče, Antonín a Antonie Horákovi, byli zaměstnáni ve filmových ateliérech na Kudlově. Umělecké prostředí pamětnici výrazně ovlivnilo a rozhodla se studovat na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Po ukončení studia si našla zaměstnání v Gottwaldovských filmových ateliérech. Během svého mládí se pamětnice setkala s mnoha inspirativními lidmi. Mezi její přátele patřila například Dana Němcová nebo keramik František Maxera. Osmnáctého srpna 1974 byla zatčena na Svatém Hostýně. Důvodem zatčení bylo improvizované loutkové představení, ve kterém pamětnice vystupovala společně s Emilem Hauptmannem. Představení mělo za cíl pobavit publikum vtipnými replikami zaměřenými na události 21. srpna 1968. Po půl hodině byla hra přerušena a mladí umělci zatčeni. Ještě ten večer byla pamětnice převezena do brněnské vazební věznice. Lenka Fialová byla 11. prosince roku 1974 odsouzena za pobuřování k trestu odnětí svobody na 18 měsíců nepodmíněně. Trest vykonávala v ženské věznici v Opavě. Na jaře roku 1975 byla propuštěna na amnestii prezidenta republiky. Po propuštění pracovala jako aranžérka ve Službách města Gottwaldova. Vdala se za Jana Škrabánka a měli spolu dvě děti. Oba manželé se stali v roce 1980 signatáři Charty 77. V důsledku toho byli nuceni se ve stejném roce vystěhovat do Rakouska a vzdát se českého občanství. V Rakousku pamětnice pracovala pro Svobodnou Evropu. Věnovala se analýze konkrétních televizních pořadů. Lenka Fialová žila v roce 2025 ve Znojmě a byla podruhé vdaná.