The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Fiala (* 1956)

• narozen 24. dubna 1956 v Plzni do česko-německé rodiny, vyrůstal však v Karlových Varech

• v roce 1970 jeho rodiče emigrovali do Německa

• neúspěšně opakovaně žádali o sloučení rodiny přes Červený kříž

• Václava Fiala od svých 14 do 24 let vyrůstal bez rodičů, jen se sestrou

• žil v úředním vakuu, stát mu nikdy neurčil opatrovníka

• komunistické úřady rodiče odsoudily za opuštění republiky, děti musely platit za možnost zůstat v bytě

• během vojny se pokusil utéct, byl odsouzen na 18 měsíců

• vyučil se spojovým montérem, pracoval na poště, přičemž byl státními orgány bedlivě sledován

• pracoval na šachtě Družba

• po roce 1989 se s rodiči opět setkával pravidelně

• v roce 2025 žil v Chodově

Příběh Václava Fialy z Karlových Varů je mozaikou odvahy, ztráty i tiché houževnatosti. “Poprvé jsem je viděl po deseti letech,” vypráví. Jako čtrnáctiletý zůstal sám jen se sestrou, když jeho rodiče emigrovali z komunistického Československa. Stát ho ponechal napospas byrokratickému vakuu a životním zkouškám, které by mnohé dospělé zlomily. Přesto se dokázal postavit na vlastní nohy a s odstupem let vypráví o minulosti s nadhledem i nespornou lidskostí.

Umět „proplouvat“ bylo důležité

Václav Fiala se narodil 24. dubna 1956 v Plzni. Otec Drahoslav Fiala pocházel z Plzeňska, maminka Rosalinde Klein z východního Německa. Na Karlovarsko přišel otec za prací a tehdy třináctiletá Rosalinde se sem po válce přistěhovala z rozbombardovaného Německa. Když se později poznali, otec pracoval u technických služeb, maminka prodávala v tržnici. „Maminka neuměla česky ani slovo, ani babička nemluvila do smrti pořádně česky. Postupně se ale naučila velmi dobře a na nás doma mluvili jen česky. Německy mluvili jen tehdy, když nechtěli, abychom jim rozuměli,” usmívá se Václav Fiala nad rodičovskou jazykovou politikou. „A celkově nechtěli, aby nám němčina uškodila.” Po válce byla totiž národnostní otázka stále citlivá. „Maminka měla se svým průvodem problémy. Češi na Němce koukali přes prsty,“ shrnuje Václav Fiala.

V Karlových Varech bydleli na Čerťáku. „Na dětství vzpomínám rád. Táta byl takový Ferda mravenec, uměl všechno opravit. Bylo mu jedno, kdo je kdo, co komu opravuje. Takže měl všude známý a tak jakoby proplouval. Což bylo v té době důležitý, proplouvat,” konstatuje pamětník. „Nikdy před námi nezmiňovali, že je něco špatně, že by byli s něčím nespokojení. Podle mě nechtěli, abychom s tím měli problémy ve škole. Chtěli, abychom zůstali v tomto smyslu čistí,” popisuje Václav Fiala rodinnou atmosféru, kde se nedalo prakticky tušit, k čemu se schyluje. Jak moc jsou rodiče v režimu nespokojení. 

Koukali jsme na nahatý holky

Nad otázkou, jestli si všímal politického uvolnění v roce 1968, se nejdříve lehce pousměje. Tehdy dvanáctiletý hoch vnímal svět z poněkud jiné, méně fatalistické perspektivy, než dospělí. „Jeden kamarád z baráku přitáhnul takový obrázky, kde byly nahaté ženy. Protože, jak se to uvolňovalo, byly tehdy ve vyhlášeném hotelu Poštovní dvůr u Varů různý striptýzy. Tak jsme na to koukali.” 

Dva týdny přes srpnem jela rodina Fialů na prázdniny do Polska. „Za hranicemi už stáli polští vojáci. To nám bylo divný. A když jsme se pak bavili s lidmi, tak ti nám říkali, že ti vojáci jsou připravení k nám. Ale u nás nikdo nic takovýho netušil.” Po skončení dovolené se vrátili do Československa a v době srpnové okupace byla rodina na chatě na Andělské hoře. „V tom srpnu si pamatuju, když tam lítala letadla a přistávala na letišti ve Varech. Od Prahy jezdila auta a Rusáci,” vzpomíná Václav Fiala. 

Klička nevyšla

O této situaci rodiče už mluvili nahlas i před dětmi, samozřejmě že nadávali a se situací hluboce nesouhlasili. V těchto dnech se pravděpodobně začalo rodit jejich radikální rozhodnutí všechno za sebou nechat a odejít za lepším životem. Za svobodou, která čekala za hranicemi. Museli se však uchýlit ke „kličce“ – která bohužel nevyšla. Aby mohli vyjet do zahraničí, aby je režim tzv. pustil, museli doma nechat děti. V podstatě jako rukojmí, záruku, že se vrátí. Jenže rodiče znali i jiné příběhy – emigrantů, kteří odešli a o děti zažádali přes Červený kříž. V jejich případě však mezinárodní úmluvy nezafungovaly a rodiče se se svým dítětem, které opustili ve 14 letech, setkali znovu, až když mu bylo 24 let. 

Pojďme ale postupně, jak příběh prožíval sám pamětník. „Rodiče emigrovali v roce 1970. Normálně to samozřejmě nešlo, takže nejdříve museli jet naoko jako na zájezd - Rakousko, Itálie, Francie,” popisuje pamětník klíčové okamžiky, které vedly k rozdělení rodiny na dlouhé roky. „Když se pak vraceli, tak v Rakousku vystoupili z autobusu a utekli. Nemohli si s sebou nic vzít, protože to by bylo nápadný. Tenkrát se tohle všechno hlídalo. Nám dětem nic neřekli, protože se báli, abychom někde něco neprozradili. To bylo tenkrát dost o hubu. I známej člověk byl tehdy nepřítel, nikdo nevěděl, kdo co mohl někde pustit.” Ze dne na den se čtrnáctiletý Václav ocitl na světě bez rodičů. 

Na Červeném kříži mi řekli, ať se rodiče vrátí sem

Rodiče zůstali v Rakousku jen chvíli, pak přešli do Německa. Okamžitě zažádali na Červeném kříži o sloučení rodiny. „Žádal jsem tehdy v pobočce v Brně a ti mi obratem odpověděli, že se mají vrátit moji rodiče a ne, že já si pojedu tam za nima,” vzpomíná Václav Fiala. „Z Německa přišla odpověď hned, že pokud mě Československo pustí, že od nich obdržím vstupní permit.” K tomu bohužel nikdy nedošlo. „Rodiče mohli dělat, co chtěli, ale nepovedlo se.” 

Máma s tátou měli poměrně rychle soud, konal se do půl roku a tam je odsoudili za opuštění republiky. Pamětník tehdy zůstal bydlet v bytě se sestrou. „Přišla tehdy komise a všechno nám nacenili. Skleničky, hrnečky, třeba hořčičná sklenička byla za dvě koruny. A takhle všechno ocenili po celém bytě. Ledničku jsme tehdy dali k sousedům, aby na ní nemohli. A to všechno jsme museli zaplatit, že jsme v tom mohli bydlet. Peníze nám poslali rodiče. Sestra vydělávala prd a já ještě ani nevydělával.” V bytě ale se sestrou mohl zůstat, protože jí bylo osmnáct.  

Na rodičáky nikdo nechodil

Jak vnímal tuto neobvyklou situaci? Zlobil se na rodiče? „Vnímal jsem to tak napůl. Na jednu stranu to byla volnost, ale na druhou stranu mi rodiče přeci jen zase chyběli. Nemáte komu se svěřit, poradit se. Takový to normální, když přijdete domů a bavíte se s rodiči,” popisuje své přece jen rozpolcené pocity mladého chlapce. Měli ještě babičku z maminčiny strany, když se se sestrou rozhádal, tak šel prý na chvilku bydlet k babičce. Ale ta byt pronajímala, a tak se občas stalo, že přišel domů a babička mu řekla, že musí jít spát někam jinam, že má doma klienty. „Byl to takovej dobrej pendl. Dnes se tomu směju, ale tenkrát to nebylo tak veselý. Spousta lidí na mě koukala přes prsty. Ve škole to taky bylo znát. Někdo mě obdivoval, někdo koukal divně. Ale učitelé dělali, jako kdyby to nevěděli, to bylo hodně zvláštní. Na rodičáky nikdo nechodil a nikomu to nechybělo. No, teď už je to pryč.” 

Zvláštní bylo, že oficiálně se nikdo nestal jeho opatrovníkem, ani sestra, ani babička, nikdo. Jakési právní vakuum kolem jeho osoby dobře ilustruje historka z nemocnice, když šel na vytrhnutí mandlí: „Tam byla potřeba, aby se za mě podepsal zákonný zástupce. Za mě ale neměl kdo, takže mi mandle nakonec opravdu nemohli vytrhnout.“ 

Republika vám dává důvěru

Po základní škole chtěl studovat, ale nebylo mu to umožněno, tak šel na traktoristu do STS Toužim. Později se vyučil jako spojový montér a pracoval na poště. „Když jsem pak šel někam pracovat, tak první, co bylo, že jsem podepisoval papíry, že nikde nesmím nic říkat a že musím ocenit důvěru, jakou mi republika dala,” směje se dnes Václav Fiala. 

Před vojnou dostal od rodičů peníze na auto, takže vozil kapely na koncerty. „Půlka Budvaru – hospody - seděli disidenti a půlka estébáci, taková ta klasika. Věděli o mně, když mě někde kontrolovali a padli na mě, tak udělali takový to ha, jakože bylo jasný, že o mně vědí a že si na mě dávají pozor.” Občas u sebe schovával nějaký samizdat, ale co to bylo přesně, to neví, raději se nedíval. 

Soudilo mě SSM, soudilo mě KSČ...

Rodiče žádali o své děti opakovaně, ale z Brna vždycky přišlo zamítnutí. Václav Fiala zkoumal také možnosti, jak překročit hranici ilegálně. Hodně o tom přemýšlel na vojně. „Táta se tehdy s někým domluvil, že by nechal udělat německý pas a že by mě nějak převezli. A když se to mělo stát, tak něco nějak prasklo, nevyšlo to.” Zavřeli ho do vazby, pak ho soudili. „SSM mě soudilo, KSČ mě soudilo, pak mě soudil i Útvar, kinosál byl narvanej lidma, všichni mě soudili,“ směje se dnes ideologicky vyšponovanému řízení, ač tehdy mu do smíchu tolik nebylo. „Říkali, že takhle dopadne každej, kdo by chtěl narušit klid v Československu, a že všechno je to proto, že mám rodiče v západním Německu!” 

Odsoudili jej na 18 měsíců do vězení do Bělušic, odseděl si půlku. Ve vězení měl prý jako voják respekt, političtí tam nebyli, byly tam spíš lehčí skutky typu krádež, takže na vězení si nestěžuje, problémy neměl. „Vstávali jsme v pět a v šest jsme odjížděli na stavbu do práce. Bylo to lepší, to aspoň člověku uteče,” říká Václav Fiala. Po vězení šel dosloužit vojnu. Pak učinil ještě druhý pokus o útěk, který také nevyšel, ale detaily už si nevybavuje.

Bylo to takový... studený 

Sám, jen se sestrou a vzdálenou babičkou se nakonec prokousal dospíváním, první prací a založením rodiny. Teprve tehdy, když mu bylo 24 let a měl dítě, které tady mohlo zůstat jako rukojmí, podobně jako před lety on, byl puštěn na západ na návštěvu rodičů. „Ještě před tím k nám do bytu přišel policajt, koukal i do skříní, jestli tam mám věci. Naštěstí tam byla žena s dětma, takže dobrý, pustili mě.“

Jaké bylo shledání s rodiči? „Studený,” odpoví po chvilce zaváhání upřímně Václav Fiala. „Po těch deseti letech jsme si už asi byli trošku odcizení. Nebylo to takový to, jak se ukazuje v těch amerických filmech, že se běží a skočí. My jsme si podali ruku, dali pusu, divný to bylo. Od 14 do těch 24 byl asi zrovna takový věk, který vás nejvíc utváří a přetváří. Nebylo to zkrátka nějak ohnivý setkání.” Dodnes to možná zůstává trochu smutnou a nevysvětlenou kapitolou jeho života. „Rodiče mi nic nevysvětlili, nic jsem se od nich vlastně nedozvěděl, proč utekli, ty věci si spíš nechávali pro sebe,“ krčí dnes pamětník rameny. 

Existuješ, ale neexistuješ

Pak se oženil, a šel pracovat do Geoindustrie Praha. „Pak jsem šel na šachtu Družba v Novém Sedle, abychom dostali byt. Jezdil jsem jako strojvedoucí s mašinkou. Dostali jsme byt v Chodově a tam jsme dodneška,“ popisuje své životní cesty Václav Fiala.

Podruhé viděl rodiče až v roce 1989, to pustili celou rodinu, bylo to těsně před revolucí. Rodiče pak v roce 1990 přijeli, později se přistěhovali blíž hranicím, aby se všichni mohli častěji navštěvovat. 

Příběh Václava Fialy se zdá dnešníma očima téměř neuvěřitelný. A přece zde před několik desetiletími mohl vyrůstat chlapec, který pro úřady neexistoval a pro rodiče existovat nesměl…