The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Leopold Fiala (* 1917  )

Angláni z nás utvořili samostatnou tankovou československou brigádu a nasadili nás k Dunkerque

  • narozen 15. 11. 1917
  • studium na reálném gymnáziu v Kyjově
  • nedokončené studium Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně
  • koncentrační tábor v Tolonzhaazu v Maďarsku, odkud r. 1939 utekl přes Jugoslávii a dále transportem do Francie do vojenského výcvikového střediska v Agde
  • člen 1. dělostřeleckého pluku 9. baterie u Portel
  • dělostřelecký oddíl v Anglii
  • nasazení u Dunkerque, zranění nohy
  • po návratu do Čech u protitankového dělostřeleckého oddílu v Žatci

Dětství a studia

Leopold Fiala pochází z velice skromných poměrů, z rodiny, kde vedle sebe vyrůstalo sedm sourozenců, šest kluků a jedno děvče. „Jsem plukovník Fiala Leopold ze západní fronty a doma jsem vyrůstal ve velmi bídných poměrech. Otec moc nevydělával, samá bída, spíš více hladu než jídla. Přesto jsem se tak nějak udržel na reálném gymnáziu v Kyjově. Ale byla nezaměstnanost, bída a hlad. Tak jsem se přihlásil na Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, neboť to nejvíce vyhovovalo mému postoji k životu. Na fakultu jsem se dostal.“ Kvůli Němcům ale nestudoval dlouho, neboť školy zavřeli. Hledal tedy zaměstnání, jak to šlo. Díky velké konkurenci ale nenašel ani místo úředníka.

Útěk z protektorátu a cesta do Bělehradu

V tehdejším brněnském, z velké části německém, prostředí se navzájem atakovali studenti čeští a němečtí. Také Leopold Fiala se zapojil do studentských nepokojů. „Jediným východiskem bylo utéct z domova. Během studií a po nich jsem bydlel u strýce ve sklepním bytě, dost utajeně. Dělali jsme výtržnosti při těch studentských nepokojích. Zmlátili jsme nějakého gestapáka a také jednoho německého důstojníka a sebrali jsme mu zbraně, osobní zbraň, pistole. Nikdo s námi nechtěl nic moc mít, ale posílali za námi německé studenty. Vždycky si vybrali jednoho vysokoškoláka, svalili ho na zem, zmlátili ho, zkopali, co se do něj vešlo, a šli na dalšího. Jak jsem to tak viděl, nechtěl jsem skončit někde ukopanej, tak jsem zdrhnul z Brna. Domluvil jsem se s jedním kamarádem, také z lékařské fakulty, že pošle rodičům dopis, kam jsem šel a co se mnou je. Tam jsem rodičům napsal, abych je kryl nějak před gestapákama, že jdu na práci do Reichu, že nemůžu doma, v protektorátě, sehnat nějakou práci… Z Brna jsem se dostal na Slovensko do Bratislavy, do Galanty, to bylo tenkrát maďarské zabrané území. Odtud jsem se dostal do Budapešti. Od známých, hlavně z vysoké školy, jsem doma slyšel, že kdo se dostane do Budapešti, už je pro něj dobře. Maďaři prý pomůžou, jak můžou. Bohužel to není úplně pravda. Byli jsme tam ještě s jedním klukem na večeři v takové větší lepší hospodě v Budapešti, a když jsme chtěli platit, tak najednou se objevili u východu maďarští policajti a chtěli po nás passporty, a my žádné neměli, a tak nás sbalili a poslali do koncentráku do Tolonzhazu.“

„Podmínky byly v Tolonzhazu mizerné, stejně jako jídlo. Ráno polívka, třídekový krajíček, v poledne to samé a večer také, nic víc, jídlo žádné, hlad. Bylo tam zavřeno spoustu Čechů, Poláků... Snažili jsme se odtud dostat pryč.“ Nakonec pomohl panu Fialovi francouzský konzulát, který nejen pro něj vyjednal alespoň vydání v místě, kde byla překročena hranice, v případě Leopolda Fialy tedy v Galantě. Při předávání většího množství vězňů se podařilo L. Fialovi utéct do polí. „Pod záminkou, že jdeme na záchod, jsme se dostali v Galantě z nádražní budovy. Když jsem viděl pole s kukuřicí, turčáňový pole, dohodl jsem se s jedním klukem, kam poběžíme, jeden doleva, druhý doprava…“ Útěk do pole se, i když byli pod palbou, podařil. Několik dní se musel skrývat, dostal se z prostoru Galanty na železnici směrem na Budapešť. Měl štěstí a docestoval vlakem do Budapešti, i když po celou dobu hrozilo riziko, že bude chycen všudypřítomnými policisty. „Všechno byla věc improvizace, poněvadž jsem si říkal, že v Maďarsku nemůžu zůstat, musím z Maďarska pryč, protože tam bych akorát chcípl v nějaké base, a to nemá smysl. Tak jsem se snažil za každou cenu dostat z Budapešti ven.“ Z Budapešti se vydal pěšky přes Maďarsko, orientoval se podle Polárky a šel podél trati, o které předpokládal, že vede k hranicím s Jugoslávií. Cestou zimní krajinou spával ve stozích na polích, k jugoslávským hranicím šel asi tři dny. Na hranicích narazil na důmyslné zajištění, ale bezpečnostní zařízení překonal.

Jugoslávie

V Jugoslávii se cítil bezpečněji, byl rozhodnut vstoupit do československého zahraničního vojska a koupil si jízdenku na vlak do Bělehradu. „V tom vlaku na mne ale narazil srbský nádražák, který po mně chtěl jízdenku a doklady. Jízdenku jsem mu ukázal, ale doklady jsem žádné neměl. Řekl jsem mu, co jsem a kdo jsem. Byl to náhodou bezvadnej člověk, dokonce uměl dokonale česky, vykládal, jak byl na sletě, na tom posledním v Praze, jak se tam měl dobře a jak na to vzpomíná jako na nejkrásnější období. Když jsem se ho ptal, co se mnou bude, odpověděl, že nic, protože mám platnou jízdenku do Bělehradu, a tam že se uvidí. V Bělehradě jsme vystoupili, dokonalá prohlídka, tenkrát byla v Jugoslávii jiná vláda, Stojadinovićova fašistická vláda. Nechali mne zavřít, protože ten nádražák musel říct, kdo jsem a kde mne našel. Zavřeli mne do tzv. špiónky, basy. Dali mne do basy se studentama, s jugoslávskými studenty, kteří mne přemlouvali, abych zůstal, že bude v Jugoslávii také válka.“ Zmiňovaní studenti Leopoldu Fialovi ve vězení velice pomohli, byl totiž vyhladovělý a oni mu nechali své jídlo. S dojetím na ně vzpomíná. Vyslýchala ho však policie. Až se objevil jeden policista, který „byl asi také původně Čech, vyprávěl, jak se tady měl…. Tak jsem se ho ptal, co bude dál. On na to, že mne musí odevzdat na hlavní špionážní oddělení. Pak mi nenápadně naznačoval, že půjdeme městem, ulicemi, kde bude hodně lidí, velký provoz, a že se tam nemůže nic stát. No, tak já jsem si říkal, že neví, co bude. On říká: ‚Neztraťte se mi.‘ A já mu odpověděl: ‚Nebojte se, já vám neuteču.‘ Když jsme šli po té ulici, já jsem se podíval, a nemohl jsem toho policajta najednou nikde najít! Tak jsem bloumal po Bělehradě, až jsem se nakonec potkal s našima rukama – s Čechama – a ti mně poradili, že je tam francouzský konzulát, že sbírají všechny uprchlíky z protektorátu a že z nich tvoří takové transporty, které převážejí do Francie, do Agde na frontu. Tak jsem si říkal, no tak, alespoň už je tady nějak jasno.“

Z Jugoslávie poslal Fiala formou pohledu zprávu domů, kde si, inspirován studentskými hrami, převrátil jméno na Alaif a přidal jugoslávskou příponu na Alaifovič. „Napsal jsem, že se mám dobře a posílám pozdravy z Bělehradu.“

Cesta pod francouzským vedením

To se psalo jaro 1940. Na francouzském konzulátu bylo několik stovek utečenců, zjišťovaly se vojenské zkušenosti. Leopold Fiala byl z předválečné doby četař aspirant a v zimníku měl zašit vojenský propouštěcí list. Byl zařazen do vojenského převozu, vlakem jel s ostatními jemu podobnými z Bělehradu přes Makedonii do řecké Soluně a do Cařihradu. Přes Bospor lodí do Turecka a dále vlakem do Ankary, francouzské Sýrie a Bejrútu. Tam ve vojenském uprchlickém táboře vytvářeli jednotky, které byly později odváženy do Francie. Lodí pokračovali přes Alexandrii na Gibraltar a do jižní Francie do přístavu Agde, kde sídlilo vojenské výcvikové středisko. Tam byli soustřeďováni všichni uprchlíci. A odtud také posílali na frontu hotové pluky. Leopold Fiala byl zařazen k prvnímu dělostřeleckému pluku k deváté baterii u Portel, s kterou hlídali pobřeží. Když padla Francie, nacházel se první dělostřelecký pluk v Agde, na frontě ještě nebyl. Pouze baterie byly podél pobřeží.

Do Británie

Prezident Beneš sehnal pro československé jednotky anglické dopravní lodě. „Byly to nákladní lodě na uhlí, jedna se jmenovala Nordsmoor, tak nás tam nacpali, co se vešlo, všechno pohromadě, byli tam i uprchlíci, ženský z Francie, manželky všech našich uprchlíků… A pluli jsme do námořního přístavu Seed, přes Gibraltar, kde jsme čekali, až tam nebudou ponorky, až do Liverpoolu. Angličané nás okamžitě sbalili a chtěli vědět v prvé řadě, co jsme zač, jaké máme zbraně a tak. Když jsme odcházeli z Francie, tak jsme bohužel nesměli mít žádné zbraně, všechno jsme museli nechat ve Francii. Ale když jsme vytáhli vše, co jsme nakradli, a když jsme to dali na hromadu, ty zbraně, které jsme nakradli Francouzům, ukázalo se, že to byla celá dělostřelecká baterie. Spousta malých zbraní, ručních zbraní, kulometů, ručnic a minometů a všechno možný. Angličani nám po spočítání těchto zbraní řekli, že jsme jedna z nejlépe vyzbrojených armád v Anglii.“

V Anglii zařadili Čechoslováky do posádek. Z dělostřeleckého pluku se stal dělostřelecký oddíl, protože mnozí jeho příslušníci z Francie už na anglické půdě armádu opustili. Oddíl byl modernizován, vycvičen. „Angláni se k nám chovali velice slušně, to se jim nedá upřít. Co se týče ubytování, důstojníci bydleli v zámku a mužstvo ve stanech v parku. Neměli jsme zezačátku možnost se příliš stýkat s civilním obyvatelstvem, protože park byl od něj oddělen.“ Za úkol měl oddíl hlídat pobřeží a chránit je před letadly a ponorkami, často cestoval. Pak přišla invaze…

Válečné nasazení a válečné zranění

Prvně byl Leopold Fiala nasazen na frontě po invazi, a to v rámci samostatné československé tankové brigády. Nasazeni byli u Dunkerque. Hlídali Němce zajištěné v přístavu, útočili. Tam byl také Fiala raněn do nohy. Sedm měsíců, tedy téměř do konce války, pobyl v anglické nemocnici v Londýně. Z nemocnice se dostal až do Prahy.

Domů…

Nedbal na rady, aby zůstal v Anglii, a vrátil se letadlem, dopravní dakotou, do Československa, nejprve do Plzně. Teprve doma se dozvěděl, že byli jeho bratři poté, co utekl, internováni v táboře Svatobořice. Válku naštěstí přežili. Sestru nijak neperzekuovali, otec trpící cukrovkou zemřel.

Leopold Fiala po válce v armádě zůstal. Medicínu už studovat nechtěl. Na ministerstvu obrany ho přeřadili do protitankového dělostřeleckého oddílu v Žatci a později sloužil i v dalších jednotkách.

Přestože byl “zápaďák”, komunisté ho nijak politicky neperzekuovali.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století