The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Dagmar Ferebauerová (* 1930  )

Dokud se člověk hýbe, žije

  • narozena 27. února 1930 v Brně

  • válku prožila v Rousínově u Brna

  • v 50. letech musela kvůli nařízení ministra obrany Alexeje Čepičky povinně absolvovat základní vojenskou přípravu

  • v roce 1954 odmítla nastoupit na přidělené místo učitele

  • v 60. letech řídila spolu s manželem estrádní soubor

  • po roce 1968 byl její manžel kvůli svým postojům proti sovětské okupaci propuštěn z Parku kultury a oddechu

  • v současnosti je opakovanou vítězkou v plavání seniorů ve své kategorii

„Nesvoboda byla to nejhorší. Dělali jsme, co jsme nechtěli. Museli jsme například hlásit, jaký bereme tisk, co čteme. Proč? Můžu si přece číst a myslet, co chci,” říká téměř devadesátiletá Dagmar Ferebauerová. Patří mezi jediných sedmnáct žen, které v bývalém totalitním Československu povinně absolvovaly vojenskou přípravu. Tento “experiment” někdejšího generála Alexeje Čepičky se poté už nikdy neopakoval.

Nemohla jsem pochopit, že likvidují ty, které jsem měla za hrdiny

Dagmar vychovávala pouze její matka. Ještě před válkou se obě přestěhovaly blízko Prahy, válku prožily u matčiných rodičů v Rousínově na jižní Moravě. „Ke konci války jsme jeli vlakem do Brna a najednou vlak začala ostřelovat letadla. Ihned jsme se z vlaku běželi schovat do příkopu.” Do paměti se Dagmar zapsal také přechod Rudé armády v květnu 1945. Vojáci v Rousínově znásilňovali ženy, a tak musely být všechny dívky stále schované.

Dagmar už od dětství fascinoval tanec a divadlo. Po válce vystudovala obchodní akademii v Brně a zároveň také ve volném čase navštěvovala baletní školu Iva Váni Psoty, předního baletního mistra své doby. Politickou situaci poválečných let vzhledem ke svému mládí a zcela jiným zájmům příliš nevnímala. Ve vzpomínkách na dobu po roce 1948 ale připomíná několik dílčích událostí, které poukazovaly na rostoucí moc vlády jedné strany. „Z Kounicovy ulice v Brně například zmizela tehdejší sociální demokracie, která se spojila s komunisty. Jednou nám také do třídy přišli nějací muži v kožených kabátech a ptali se na čtyři naše spolužáky. Později jsme se dozvěděli, že emigrovali. Se všemi jsem se pak po sametové revoluci šťastně shledala. No a v 50. letech začaly také ty hrůzné procesy.” Vzpomíná také na perzekuci bývalých válečných hrdinů: „Pamatuju si pana Fišera, bojoval za války u RAF. Po roce 1948 komunisté jeho rodině vše sebrali a pana Fišera uvěznili stejně jako mnohé další. Vůbec jsem nechápala, že zavírají ty, na které jsem se dívala jako na hrdiny.”

K výcviku nás donutili

Po maturitě se Dagmar nějaký čas věnovala kancelářské práci, která ji ale nenaplňovala. Milovala pohyb, plavala a tancovala. Posléze tedy v roce 1950 nastoupila na Pedagogickou fakultu v Brně na obor tělesná výchova. „Původně mělo jít o dvouoborové studium. Jako druhý obor jsem si nahlásila češtinu. Oznámili nám ale, že se druhý obor přidávat nebude a že místo toho musíme absolvovat povinnou vojenskou přípravu a to i my holky. Donutili nás k tomu, protože to byla jedna z podmínek úspěšně dokončeného studia. Za vším byl generál Alexej Čepička.” V roce 1950 nastoupil na pozici ministra obrany. Stál mimo jiné za utrpením tisíců mužů přinucených sloužit v pomocných technických praporech. Čepičkova rychlá politická kariéra je úzce spojena s jeho sňatkem s dcerou prezidenta Klementa Gottwalda. Po jeho smrti Čepička ale rychle skončil a v roce 1963 byl dokonce vyloučen z KSČ. „V těch svých začátcích v 50. letech se ale chtěl pravděpodobně zavděčit tchánovi, a tak vymyslel povinnou vojnu pro dívky.”

O pracovních sobotách tak musela Dagmar spolu s dalšími studentkami po celý akademický rok absolvovat výcvik v brněnských kasárnách na Šumavské ulici. Vojáci ale nebyli na dívky připraveni. Neměli pro ně ani uniformy ani boty. „Nakonec jsme si prosadily, že budeme nosit plátěné kecky. Později jsme ovšem litovaly, protože jsme na jednom letním soustředění pořád pochodovaly v dešti. Kecky tak byly pořád mokré.” Výcvik trval tři roky. Zátěž byla obrovská a ne vždy bylo dívkám do smíchu. „Nakonec ale vzpomínám raději na to humorné... I když uvnitř jsme mnohdy trpěly, byly jsme tam nedobrovolně.”

Dagmar se spolu s dalšími pokusila také jednat v Praze na ministerstvu obrany, aby byl výcvik pro dívky ukončen. „Slovenky a holky z Prahy s námi totiž do druhého roku už nenastoupily, a tak jsme to také chtěly ukončit. Jenže náš vedoucí se asi chtěl zalíbit, a tak prohlásil, že jeho studentky vojenský výcvik řádně dokončí. Po návratu z Prahy jsme z toho měly jen problémy.” Svůj vzdor daly dívky najevo i po skončení výcviku. Přestože měly řádně dokončené všechny zkoušky, vysokoškolský diplom nedostaly, dokud nedodělaly také vojenskou průpravu. „Slavnostně nám pak dali vojenské knížky i diplom a nabídli nám možnost jít do zálohy. Jakmile jsme ale měly vysokoškolské diplomy v ruce, položily jsme jim vojenské knížky na stůl a jednohlasně jsme to odmítly. K výcviku jsme byly donucené... tak jsme to prostě vnímaly.”

Vyloučili mě z učitelského stavu a nějaký čas jsem nesměla učit

Po ukončení vysoké školy obdržela Dagmar umístěnku na Opavsko do Kravař. „Systém umístěnek zajišťoval režimu kontrolu nad zaměstnaností. Lidé nemuseli pracovat, ale museli být zaměstnaní.” Protože byla Dagmar osobně i profesně svázána s Brnem, do Kravař nastoupit nechtěla. „Působila jsem externě v brněnské Redutě, odkud mi také dali dobrozdání ve smyslu, že mě tam potřebují. Poslala jsem to tedy na ministerstvo jako podporu svého odůvodnění, proč do Kravař nenastoupím.” Z ministerstva přišla následně odpověď, že Dagmar v tom případě vylučují z učitelského stavu, protože se nechová jako správný socialistický učitel, a tak vyučovat nějakou dobu nesměla.

Nakonec ale v Brně zůstala, protože se v té době konal nábor tělocvikářů, kteří by nacvičovali skladby pro plánovou první československou spartakiádu v roce 1955. „Přijali mě. Můj šéf byl komunista, protože jinak by tu pozici ani nemohl tehdy vykonávat, ale slíbil mi, že když se toho ujmu, tak se pokusí získat pro mě učitelský souhlas zpět.” Nácviky byly náročné. Pro ženy to byl sice vítaný únik z rodiny, ale přesvědčit pro cvičení muže nebo studenty bylo podle pamětnice složitější. „Atmosféra v Praze pak byla samozřejmě strhující, ale pořád to byla jen propaganda režimu.” Po spartakiádním nácviku se Dagmar mohla časem opět vrátit do školství. V šedesátých letech se provdala a postupně porodila dva syny.

Zabavili nám služební pasy a s angažmá ve Vídni byl konec

Spolu s manželem, Milanem Ferebauerem, zůstávala Dagmar blízko divadlu a kultuře. „Do roku 1968 působil manžel v Parku kultury a oddechu, zaštiťoval kulturu v celém kraji. Po osmašedesátém ho ale vyhodili. Vylepoval totiž plakáty proti okupaci a byl aktivní v různých skupinách.” Po srpnu 1968 se Ferebauerovým také postupně rozpadl estrádní soubor, jehož prostřednictvím zajišťovali například vídeňské angažmá baletkám. S nástupem normalizace musela Dagmar povolat baletky z Vídně zpět. Všem odebrali služební pasy a Dagmar v této souvislosti také vyšetřovala StB. Důvodem byla svatba jedné z baletek s rakouským občanem. 

Pohybu zůstává Dagmar Ferebauerová věrná i nadále. Už za studií začala aktivně plavat. V současnosti je stále aktivní členkou Plaveckého veteránského klubu v Brně. Od svých šedesáti let plave závodně a je opakovanou vítězkou své kategorie. „Dokud se člověk hýbe, tak žije. Jakmile začne polehávat, jde to s ním z kopce.”

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - JMK REG ED

  • Witness story in project Příběhy regionu - JMK REG ED (Karolina Antlová)