The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Feld (* 1933)

• narodil se 21. ledna 1933 v Brně

• živitelkou rodiny byla babička, která ho vychovávala jako dědice

• ve sklepě babiččina domu zažil v listopadu 1944 bombardování Brna

• před boji o Brno v dubnu 1945 utekla rodina na chatu do Rozdrojovic

• velká část sousedů v domě, kde bydleli Němci, v květnu 1945 odsunuta

• v letech 1954 až 1956 byl na vojně u 55. radiového praporu

• v srpnu 1968 byli na dovolené v Itálii, neemigrovali

• pracoval jako projektant v Keramoprojektu a cestoval po celém světě

• roku 1990 založil IT firmu

• babiččiny domy a pozemky získala rodina v restituci zpět

• v roce 2025 žil s manželkou Brně-Bohunicích

„Já jsem chodil do měšťanky na Cejl. Když měl být nálet, byla nejdřív příprava, houkali jenom dvakrát a my jsme museli jít ze školy domů. Chodil jsem k babičce, protože z Cejlu to byl kousek. Když byl pak nálet, houkal takový ten kvílivý tón, tak jsme šli do krytu pod domem. Tam jsme nálet všichni přežili, ale bylo všechno zničeno,“ vzpomíná Josef Feld na bombardování Brna v listopadu 1944. Na babiččinu firmu – prádelnu a žehlírnu, padly celkem tři bomby. Jedna z nich vybouchla až o tři dny později. V domě už naštěstí nikdo nebyl. 

Babička byla živitelkou rodiny

Josef Feld se narodil 21. ledna 1933 v Brně Miloslavě a Milošovi Feldovým. Babička Marie měla síť prádelen a čistíren a zaměstnávala celou rodinu. „Firma se jmenovala M. Kolář po babičce za svobodna. Ne Kolářová, ale Kolář, protože v té době by to nemělo dobrou image. Babička firmu vlastnila a dědeček byl prokurista. Jinak ale všechno financoval,“ vysvětluje pamětník.

Malý Josef jakožto nejstarší vnuk byl vychovávaný jako jako budoucí dědic. „Když jsem přišel ze školy, tak jsem musel pomáhat ve firmě. Musel jsem jezdit se šoférem se zbožím, po obchodech a vykládat zboží. Zkrátka musel jsem něco dělat. Každou neděli se celá rodina scházela u babičky na oběd. Já jsem vždycky přišel s kasičkou, babička mi dala pětikorunu a já jsem ji musel dát do té kasičky. Vychovávala mě, abych uměl šetřit a zacházet s financemi,“ popisuje Josef Feld. 

Babička měla větší osobní auto pro šest osob a rodina každý víkend jezdila na výlety po jižní Moravě. „Jak je dnes zastávka tramvaje Celní, tam jsme museli vždycky zastavit. To byla celnice a prohlíželi nám auto, jestli nevezeme nějaké potraviny, protože v té době, za první republiky, se muselo platit clo za dovoz potravin do města,“ říká.

Osvobození prožili na chatě v Rozdrojovicích

Na počátku války, kdy už začaly být možnosti cestování omezené, babička postavila za Brnem v lese u Rozdrojovic chatu. Sloužila prý jako oáza klidu před válečnými událostmi. Každý víkend pak jezdila rodina právě tam. Na chatě trávili Feldovi i poslední dny před osvobozením v domnění, že se vyhnou bojům o Brno. Opak byl pravdou. 

„My jsme byli v té chatě a Rusové začali odstřelovat lesy a začaly padat granáty kolem chaty. Tak jsme se třásli strachy, co dělat. Každou chvilku vybuchl nějaký granát v okolí. Měli jsme strach, že když vletí granát do chaty, tak nás to všechny zabije,“ popisuje.

Když byla v lesích ještě německá armáda, do chaty přišli vojáci, donesli si slepici a chtěli ji uvařit. „Ti vojáci nám řekli: ,No počkejte, až přijdou Rusi, tak uvidíte, co to je za sebranku.’ My jsme si říkali, že to je propaganda, že to tak nebude,“ vzpomíná. 

Sověti do chaty také přišli. „Najednou se objevil pod okenicí bodák a někdo ji vylomil. Další zase vysadili vchodové dveře. Protože byly zamčené, tak je vysadili i s futry. Přišli tři Rusové, jeden důstojník se samopalem a dva takoví šikmoocí s puškami, Asiati. To byli první rudoarmějci, které jsme viděli. Velitel si nadávkoval samopal a říkal: ,Tady nemůžete zůstat, protože jste momentálně mezi frontami, naše fronta je na konci Rozdrojovic. Takže musíte odsud pryč,’“ říká pamětník. 

Sbalili tedy prý nejnutnější věci a šli do vesnice. „Celá vesnice byla úplně vylidněná. Šli jsme do největšího domu, který byl na náměstí naproti restauraci U Helánů. Tam zrovna bylo velitelství a také polní kuchyně Rusů. Řekli, ať jdeme do takového klenutého sklepa toho domu, kde jsme se uložili na slámě. Do kuchyně donesli brambory a museli jsme je škrábat. Oni nám pak dali taky nějaké jídlo,“ vypráví.

Sousedé jim zachránili byt před devastací

Nakonec se rodina vrátila do Brna. Maminka s babičkou se schovaly v krytu, tatínek s Josefem šli zkontrolovat byt v Zemědělské ulici. „V domě zůstali prakticky jenom sousedé. Ti na naše dveře napsali azbukou ,Češi´ a zachránili tak náš byt před vykradením ruskou armádou. Jinak ve všech těch německých bytech byli ruští vojáci. Ti tam jenom pořád pili a my jsme s tatínkem chránili byt. Bouchal na dveře nějaký důstojník vběhl do bytu a chtěl vodku, ženu a hodinky,“ popisuje jednu ze situací. 

Sousedé se jmenovali Hauserovi, byli to senioři, kteří pocházeli z Rakouska, mluvili česky. Před odsunem z Brna se je ale Feldovým zachránit nepodařilo. „Tomu nešlo zabránit. Přišel Čech, který za války sloužil ve zbrojovce jako závodní stráž. Měl rudou páskou a vyhnal Hauserovi ven z bytu. A ty rodiny potom táhly přes Pohořelice do Rakouska. Ani nevím, jak Hauserovi dopadli,“ říká s lítostí a dodává, že divoký odsun Němců z Brna odsuzuje.

Z babiččiny firmy se stala Osvobozená domácnost

Babiččinu firmu znárodnili, protože sloužila veřejnému zájmu. Stala se z ní Osvobozená domácnost. „Hned v tom roce 1948 přišli nějací komunisti a babičku z firmy vyhnali, sebrali jí kabelku i klíče od bytu. Firmu zabavili. Pak jsem se dočetl, že firma byla zabavena podle Benešova dekretu myslím číslo 5, kde je taková větička, že se má zabavit majetek všem Němcům, fašistům, kolaborantům a majetek, který slouží ve prospěch lidu,“ řekl.

Babička se prý ještě pokusila založit nějakou malou prádelnu, ale i tu nakonec musela zavřít. Maminka pak pracovala v kanceláři a tatínek jako strojní zámečník, ale událost ho na celý život negativně poznamenala, začal pít.

V červnu 1948 se Josef Feld účastnil na dlouho posledního všesokolského sletu v Praze. „To byla velká událost. Pamatuji si, že jsme dělali sokolský průvod na nábřeží a tam byla tribuna, na které byl Gottwald a na hradě byl ještě Beneš. A my jsme tam pochodovali a vím, že se velelo, ne vpravo hleď na tribunu, ale vlevo hleď na hrad a křičeli jsme: ,Ať žije prezident Beneš!´”

Farář Kvita měl posilující kázání

Josef Feld s láskou vzpomíná na faráře Albína Kvitu, který na základní škole vyučoval katechismus. V padesátých letech byl zatčen a zahynul na následky věznění v komunistickém žaláři. „Byl to takový mladý kluk, farář. Říkal mi, že nemám čekat na chodbě, i když na náboženství nechodím, že mám jít do třídy. Dokonce, přestože jsem nebyl pokřtěný, jsem v husovickém kostele ministroval. Byl to velice oblíbený farář a za války měl takové posilující kázání,“ vzpomíná. 

Pokřtít se nechal pamětník až později. „Moje první žena byla katolička a když jsme se brali, chtěla se vdávat v kostele. Nechal jsem se pokřtít u Československé církve husitské. Do kostela nechodím, protože bych měl, ale kostel se mi líbí. Do kostela jdu když je třeba zapřemýšlet. Obdivuji ty krásné malby a sochy, díla lidských rukou. Myslím, že dnešní době nějaká víra v něco chybí,” zamýšlí se.

Na vojně odposlouchával americké vysílačky

V roce 1954 narukoval Josef Feld na vojnu. Zajímal se o letadla a chtěl prý k letectvu. Uměl anglicky, proto se dostal k 55. radiovému praporu do Kralovic. Nejdřív ale nastoupil do vojenské školy v Klášterci nad Orlicí.

„Tehdy nás tam učili důstojníci, kteří byli u zpravodajského vojska za První republiky. Tehdy existovalo také zpravodajské vojsko, které za války prezident Hácha uklidil do vládního vojska,“ vysvětluje.

Učili je taktiku americké armády, radiový provoz a angličtinu. „Potom jsme prováděli odposlechy americké armády. A zaměřovali jsme se na jejich vysílací stanice. Sledovalo se, kde se ty americké útvary v západním Německu nacházejí a jak jsou početné. Třeba podle toho kolik objednávali chleba nebo rohlíků, se dalo například poznat, kolik ten útvar má vojáků,“ říká.

Státní bezpečnost prý po něm podepsat spolupráci nikdy nechtěla. „Já si to vysvětluji tak, že ta StB věděla, že jsem sloužil u toho zpravodajského vojska a mysleli si, jestli já nejsem nějaký vojenský zpravodajec,“ směje se. 

Ovšem ani vojenská kontrarozvědka ho prý neoslovila. „Já jsem byl čtyřikrát na vojenském cvičení. Nejdříve v Kralovicích, pak se útvar přemístil na Zbiroh. Pak už jsme byli povýšeni na pluk a na poslední cvičení jsem šel do Litoměřic. Vojáci se o mě po tom posledním cvičení už dál nezajímali,“ vysvětluje.

Na služební cesty jezdil po celém světě

Po vojně nastoupil do Vojenského projektového ústavu jako projektant elektrikář. Tam pracoval tři roky a potom odešel do Keramoprojektu, státního podnik zaměřeného na vývoj stavebních materiálů a keramiky. „To byl takový seriózní podnik, který projektoval paneláky a keramiku po republice a po světě. Tam jsem pracoval jako vedoucí projektant elektro, to bylo docela dobré zaměstnání,“ pochvaluje si. Protože podnik spolupracoval i se zahraničím a Josef Feld uměl anglicky a německy, jezdil na služební cesty po celém světě.

„Jezdil jsem vyjednávat dodávky zařízení do Německa, Švédska Itálie. Byla to zajímavá práce,“ říká. Dostal se i na Kubu a do Asijských zemí. Měl možnost srovnávat život tam a v Československu. „Na Kubě byla hrozná bída, Polsko bylo zanedbané. Ve Švédsku jsem úplně žasl, co to bylo za fantastickou zemí. Pak jsem se vrátil do Brna a musel jsem uznat, že jsme byli blíž tomu Švédsku,“ míní.

Mohli emigrovat do Kanady

Srpen 1968 je s manželkou zastihl na dovolené v Itálii. „Museli jsme syna tehdy nechat doma. Jemu byly čtyři roky, byl u babičky a my jsme jeli novou tisícovkou na dovolenou. Když jsme byli ve Florencii, přišla do naší republiky ta ruská invaze. Měli jsme nabídky, že můžeme odletět do Kanady, tam že budeme bydlet v nějaké kanadské rodině, budeme se učit perfektně angličtinu abychom potom mohli získat nějaké zaměstnání,“ vzpomíná. Kdyby prý měli syna s sebou, do Kanady by zřejmě odešli. Když se vraceli, tak se prý celníci se divili, že jedou zpátky, když všichni utíkají.

Babiččin majetek se rodině vrátil

Po roce 1989 získala rodina babiččin majetek zpět. „Když jsem se podíval na stránky katastru, tak jsem zjistil, že ten pozemek a dům je pořád napsaný na babičku. Přestože to všechno znárodnili, tak na katastru to nepřepsali. Takže jsem neměl vůbec žádný problém s navrácením zpátky. Osvobozenou domácnost jsem vykázal, pozemek a dům jsem zdědil.” Výrobní hala prý byla zdevastovaná, prádelna už tam nebyla a všechno bylo zničené. Dům a pozemek rodina prodala a o peníze se podělili tři dědicové. Rodina prodala i babiččinu chatu v Rozdrojovicích.

Po sametové revoluci odešel Josef Feld do důchodu a s jedním německým kolegou založil v Brně IT firmu. „Po revoluci to byla jedna z prvních firem, která se věnovala informačním technologiím. Docela dobře jsme vydělávali, protože to byly drahé projekty a zaměstnanci měli vynikající platy na tehdejší dobu,“ říká pamětník. 

Josef Feld byl dvakrát ženatý. Z prvního manželství má syna Petra, z druhého Filipa. Jeho druhá manželka přivedla do rodiny ještě své dva syny. Pamětník je obklopen vnoučata a pravnoučaty. Jednou za rok pořádají velké rodinné setkání. „Stejně jsme hezky žili. Věnovali jsme se rodině a postavili jsme si chatu v Chlébském a o politiku jsme se nezajímali. Žili jsme rodinným životem, měl jsem dobré zaměstnání a to je důležité,“ uzavírá.