Vladimír Fejfar

„Na PTP se mě nikdo nikdy nezeptal. Za celý život ani jednou! Až když už jsem byl v důchodu, mluvil jsem o tom s jedním známým: ‚Péťo, tak já jsem byl u těch pétépáků, a nikdo si toho nevšiml a vůbec jsem neměl problémy. Dokonce jsem byl na národním výboru. Jak je to možný?‘ A on povídá: ,My jsme o tom samozřejmě věděli, ale nechtěli jsme ti dělat problémy.‘ A to byl bývalý partajník a byl ve výboru. Jenže to prostě nebyl žádnej hajzl a nechal si to pro sebe.“

„Pepík byl starší než my a byl trochu zvláštní. Pracoval ve Vysočanech a celou tu trasu chodil zásadně pěšky. V neděli večer přijel z domova s kufrem buchet a s tím vydržel celý týden. Neznal hospodu, neznal nic, jenom práci. Chodil domů až večer, když my už jsme leželi, vytáhl buchty, najedl se a šel spát. Měl tak rozsápanou deku, že mu dalo dost práce se do ní zabalit, aby na něj netáhlo. Ráno vstával ještě za tmy a zase hned do práce. Jednou jsme mu přeřídili budík. Počkali jsme, až usne, a nařídili jsme ho na půlnoc. Budík zazvonil, Pepík se na nic nekoukal, ustrojil se a odešel. Za nějakou dobu se vrátil a jen otevřel dveře, už křičel: ‚Vy padouši! Vy lumpové!‘ Když se potom za pár dní uklidnil, tak jsme se ho ptali: ,Tak co, Pepíku, jak to bylo?‘ Vyprávěl: ‚Došel jsem až na vrátnici podniku, vrátný na mě koukal jak na zjevení. Až pak jsem přišel na to, že jsem vám naletěl.‘“