The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Farkas (* 1957  )

Listopad 1989 přinesl maďarské menšině lepší kontakt s vlastní maďarskou kulturou

  • narodila se 13. ledna 1956 do maďarské vesnice na Slovensku

  • studovala v Košicích, kde se seznámila s manželem, budoucím pilotem

  • v roce 1978 se rodina odstěhovala do Náměště nad Oslavou

  • už bez manžela se odstěhovala do Prahy, vystudovala dálkově výpočetní techniku

  • po roce 1989 se rekvalifikovala na účetní a daňovou poradkyni

  • pracovala jako účetní v maďarské firmě v Praze

  • pracovala také pro Svaz Maďarů žijících v českých zemích

  • v roce 2016 se stala ve svazu předsedkyní revizní komise

Horní Uhry

Eva Farkas uvedla Horní Uhry jako odpověď na otázku po místu narození. Upamatoval jsem se, že tak nazývají Maďaři dnešní Slovensko. Na Silické planině se nacházejí vlastně jen dvě vesnice, Silica a Silická Brezová. V roce 1956, kdy se paní Eva Farkas narodila, bylo veškeré obyvatelstvo Brezové bez výjimky maďarské. Maďarská byla samozřejmě i místní škola prvního stupně (tedy do páté třídy). Zbytek základní školy vychodila Eva v nedalekém Plešivci, rovněž v maďarské škole.

Již v dětských letech se začala odlišovat od svých vrstevnic určitými „nedívčími“ zájmy: „Dědeček velmi rád pracoval se dřevem. Měl svoji dílničku a já – je to asi divné –, ale mě nebavily panenky, mě víc bavilo být u dědečka v dílně a dívat se na něho, co jak dělá. A tak jsem se naučila už jako malá zacházet s veškerým nářadím na zpracování dřeva.“

Kromě toho na ni měl vliv její otec, který pracoval jako strojník kompresoru v místním lomu na vápenec a mramor, později dělal podobnou práci při stavbě tranzitního plynovodu. Když vzal dcerku na kompresorovou stanici, byla jako v Jiříkově vidění. A do třetice všeho dobrého: „Největší vliv (v tomto směru - pozn. KK) na mne měl můj učitel na základní škole, který mě učil matematiku a fyziku.“

Se základním vzděláním se Eva nespokojila. Pokračovala v dalším studiu na strojní průmyslovce v Košicích. Měla štěstí, že se tam vyučovalo kromě slovenštiny i v maďarském jazyce. Teprve na strojní fakultě Technické univerzity v Košicích se musela vyrovnat se slovenštinou.

Vysokoškolské studium v Košicích nedokončila, neboť se seznámila se studentem Vojenské letecké akademie, za kterého se poté provdala. Vzájemná náklonnost byla posílena tím, že měli i společnou národnost. Její partner byl rovněž Maďar.

Život v Čechách

Evin manžel byl odvelen na letiště v Náměšti nad Oslavou, kde pilotoval letouny MIG-21. Rodina tam dostala služební byt a 8. září 1978 se jim narodila v třebíčské nemocnici dcera Andrea. Eva později dostala práci jako občanská zaměstnankyně armády. Chtěla pokračovat dálkovým studiem svého oboru na strojní fakultě v Brně, ale studium civilního směru jí nebylo umožněno.

Asi po dvou letech byl manžel přeložen na letiště v Čáslavi a rodina dostala byt v Kutné Hoře. V té době se začala Eva Farkas orientovat na výpočetní techniku. To byl tehdy nový a velice perspektivní obor. V Kutné Hoře byl závod pražské organizace PORS, kde získala zaměstnání s možností studovat výpočetní techniku dálkově. Pak se její manželství rozpadlo a v roce 1982 se přestěhovala s dcerkou do Prahy. Aby bylo oddělení od předchozího života úplné, vzala si zpět své dívčí jméno. „Když jsem přijela do Prahy, tak jsem začínala v ČKD Kompresory, protože jsem si tehdy přečetla velkoplošný inzerát, že ČKD Kompresory hledá programátory k NC strojům, tedy počítačem řízeným obráběcím strojům. Dá se říci, že mi ten inzerát byl přímo šitý na míru. Tak jsem se přihlásila, absolvovala jsem pohovor a nějaké testy a byla jsem přijata.“

V rámci práce v ČKD získala byt na pražském Chodově, v podniku zůstala osm let. Shodou okolností se její dřívější organizace, PORS, přestěhovala z centra města ve Vodičkově ulici na Jižní Město. Mnozí zaměstnanci firmu opustili, protože jim bylo zatěžko dojíždět metrem, ale pro Evu to bylo z bytu jen pár kroků.

Rok 1989

Kromě pádu železné opony a všeobecného uvolnění přinesl listopad 1989 nové možnosti uplatnění lidem, kteří byli otevřeni novým oborům. Mezi takové patřila i pamětnice. Protože se u její dcery vyvinula těžká alergie, usilovala matka, zatížená péčí o dítě, aby mohla pracovat doma.

„Absolvovala jsem rekvalifikační kurz na účetnictví a daňové poradenství a pracovala jsem z domova. Dělala jsem účetnictví pro začínající firmy.“ Dokonce se na ni obrátila firma Pragosoft, u které získala kvalifikaci, aby pro ni pracovala jako lektorka rekvalifikačních kurzů. Nabídku přijala a dva roky školila nové zájemce o účetnictví.

K takové práci patřil samozřejmě osobní počítač, jenž v té době ovšem stál okolo sto tisíc korun. Ale byla to dobrá investice. Kromě péče o dceru jí to pomohlo v řešení dalšího problému. Na Slovensku zemřel otec a nemocná matka zůstala sama. Pamětnice ji tedy vzala k sobě do Prahy. V roce 2004 zemřela i matka a Eva nastoupila jako finanční vedoucí do maďarské firmy v Praze. „Tam jsem pracovala osm let až do roku 2012, kdy tu firmu koupila americká firma a oni požadovali po lidech ve vedoucích pozicích dokonalou angličtinu, což já jsem pochopitelně neměla. Tak jsem dostala výpověď,“ říká pamětnice.

Hned ovšem přišla další příležitost: v nově vzniklém Svazu Maďarů žijících v českých zemích potřebovali organizačního tajemníka a účetní, a tak Evu Farkas rádi přijali. 

Mezitím se její dcera osamostatnila a díky dobré znalosti němčiny získala místo asistentky generálního ředitele u firmy Betonbau.

Maďaři v Praze

„Musím se přiznat, že když jsem se sem po rozvodu přistěhovala, tak mi maďarská kultura velmi chyběla. Mimo knížky nic nebylo: rádio se nedalo poslouchat, maďarské televizní programy také nebylo možné sledovat. Moc mi to chybělo.“ Věděla, že v Praze existuje klub maďarských vysokoškoláků Ady Endre, ale jako matka samoživitelka neměla možnost se jejich aktivit účastnit.  

Nicméně vzhledem k tomu, že v Praze žilo vždy dost maďarsky mluvících lidí, tak jsem velmi uvítala, když jsem se dověděla, že se tady v Praze chystá založení maďarského spolku. Hned jsem se zúčastnila přípravné schůze na jeho založení. Letos v únoru (v roce 2016 – pozn. ed.) tomu bylo už dvacet šest let, loni jsme tedy slavili pětadvacáté výročí vzniku Svazu Maďarů. I přes velké pracovní vytížení jsem se vždy intenzivně zapojovala jako pomocnice v organizačních záležitostech Svazu Maďarů. Dokonce jsem byla i předsedkyní revizní komise, protože jsem se díky své kvalifikaci vyznala v daňových záležitostech a účetnictví vůbec. Tuto funkci jsem vykonávala na celostátní úrovni a v rámci pražské organizace jsem také vždy intenzivně pomáhala při pořádání jakýchkoli akcí, které zde pražská organizace uskutečňovala.“

Svaz Maďarů charakterizuje dobře tento odstavec z jeho programového prohlášení: „Tento svaz není míněn jako politická organizace. Jeho stanovy uvádějí v podstatě tři hlavní cíle. Jsou to: zaprvé sebevzdělávání v rodném jazyce a všemožné uspokojování kulturních, popřípadě jiných potřeb Maďarů žijících v českých zemích, zadruhé samostatná a nezávislá účast na životě a problémech veškerého maďarského obyvatelstva v Československu a do třetice poznání česko-maďarských vztahů v minulosti a jejich přátelské rozvíjení v přítomnosti a budoucnosti.

V předlistopadovém období nebylo spolčování Maďarů zakázáno, ale Eva Farkas si nevzpomíná, že by kromě studentského klubu Ady Endre v Praze bylo něco dalšího. „Maďarský institut měl obchod na Národní třídě, určitě si vzpomínáte. Tam jsem chodila kupovat gramofonové desky, knížky a časopisy. To bylo všechno, co bylo pro mne přístupné. A ani tam jsem neslyšela od prodavaček, že by existovalo něco, kde by byly nějaké kulturní pořady nebo že by se scházela nějaká maďarská skupinka.“

Na Karlově univerzitě i před Listopadem existovala katedra maďarštiny, jejíž členové byli asi hlavními iniciátory založení svazu. Lidé maďarského původu se velmi rádi přidali. „Mohu říci, že se lidé hrnuli s velkým nadšením a hlásili se jako členové našeho svazu. (…) Máme samozřejmě léta letoucí velmi dobrý vztah s naším velvyslanectvím a oni se velice snaží, i když není jejich posláním nás nějakým způsobem podporovat, ale pochopitelně se velice snaží nám pomáhat. Finanční pomoc pro nás nedokážou zajistit, ale dostáváme dotace od maďarského ministerstva zahraničních věcí a v prvé řadě tady v Praze od ministerstva kultury. To dostávají také jiné národnostní menšiny, které žijí tady v Praze, a mohu říct, že i s ministerstvem kultury máme velmi dobré vztahy. Nemám důvod si (v tomto směru – pozn. KK) na nic stěžovat.“

Samozřejmě se nabízí otázka na mládež v národnostní menšině. Jak vidno, i o ni je postaráno. Přitažlivou akcí pro mladé lidi je Pražský maďarský ples, který se koná každoročně od založení svazu. Samozřejmě se ho účastní studenti z Ady Endre. Tento klub stále existuje, ale jeho členstvo se přirozeně obměňuje, po ukončení studií se mladí lidé rozprchnou do světa. „Tím, že je to studentský kroužek, tak s námi aktivně spolupracují vždy ti studenti, kteří jsou tady čtyři nebo pět let. Většinou už jich tady tolik nezůstává, jako zůstávalo v naší době. Teď už jsou hranice v každém směru otevřené a oni mají, zaplať pámbu, tu možnost, co jsme my ještě neměli, jít kamkoli do světa. Nejsou nuceni zůstávat jenom v rámci republiky.“

Stává se nicméně, že tu studenti maďarského původu zakotví a založí rodinu. I když se většinou jedná o smíšená manželství, maďarský rodič často chce, aby jeho děti měly kontakt s maďarskou řečí. A tak se rodiče dali dohromady a začali si organizovat svépomocí výuku maďarštiny pro děti. „Ze začátku to probíhalo v rámci Svazu Maďarů, ale jak přibývaly děti, tak se jedni mladí rodiče rozhodli, že si založí spolek mladých rodičů, který se jmenuje Iglice, a oni se věnují výhradně dětem. Zajišťují, že se v Maďarském institutu každý týden v pátek provozuje maďarská školka a v neděli nedělní škola pro děti, které se jinak učí na českých školách,“ objasňuje pamětnice.

Tato organizace na svých webových stránkách vysvětluje důvod své existence: „Spolek Iglice je občanské sdružení se sídlem v Praze, které vzniklo v roce 2002 z důvodu, že některé rodiny smíšené či zcela maďarské cítily potřebu umožnit svým dětem intenzivnější kontakt s podobnými dětmi, slyšet maďarštinu i z jeviště v podání herců a jiných umělců, a v neposlední řadě zdokonalovat se v ní, a chtěly proto činnosti do té doby koordinované hodně omezeným okruhem osob ze Svazu Maďarů žijících v českých zemích a z Maďarského kulturního střediska v Praze položit na širší platformu.

Kdyby bylo dětí více, mohli by dokonce ze zákona požádat o založení a provoz maďarských škol, tak jak to mají například Poláci. Ale Maďarů na to není v Praze dostatečný počet. „Letos účinkovalo asi osmadvacet dětí v našem pořadu, který se jmenuje Souznění. To pořádá pražská organizace vždy v dubnu. Původně to začalo jako recitační soutěž. Ale aby se lidé neostýchali, protože nikdo z nich nebyl profesionál – to byli lidé z řad našich členů –, tak jsme se rozhodli, že tomu dáme jinou formu. Aby to nebyla soutěž, nějaké hodnocení, ale abychom z toho udělali takové kulturní setkání, kdy každý předvede, co umí. Někdo zpívá, někdo recituje, někdo hraje na klavír, někdo na housle. Tak to je takový pořad, který jsme pojmenovali Souznění.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Karel Kužel)