The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bc. Vlastimila Faiferliková (* 1963  )

Jsem plzeňská patriotka a v Plzni i umřu

  • narozena 1. září 1963 v Plzni.
  • předsedala Krajské radě Pionýra
  • vystudovala střední pedagogickou školu v Karlových Varech
  • pracovala jako vychovatelka v družině
  • byla oddílovou vedoucí v pionýrské organizaci.
  • po roce1989 vedla skautský oddíl
  • založila školní klub Sedmikráska
  • v letech 2004 – 2007 pracovala na ministerstvu školství
  • založila mezigenerační a dobrovolnické komunitní centrum Totem

Na svoji profesní cestu dokázala Vlastimila Faiferlíková (za svobodna Hercíková) nastoupit už v dětství a díky tomu prožila život naplněný prací pro společnost, bez ohledu na režim, který právě určoval pravidla a náplň činnosti.

Narodila se 1. září 1963 v Plzni do rodiny drážních zaměstnanců. Rodiče pocházející z jižních Čech se seznámili při práci na dráze. První vzpomínky věnuje chudě vybavenému bytu o dvou místnostech bez vody a se záchodem na chodbě v plzeňském Petrohradě. Dvorek u domu byl místem jejích prvních her a dobrodružství. Zároveň zde poznala tíhu odpovědnosti za mladšího bratra, kterého hlídala a později i vodila do školky.

Rodinná tajemství

Politické změny, uvolnění, pražské jaro i následná invaze vojsk Varšavské smlouvy se jejího života nijak nedotkly. Rodiče pečlivě volili slova, která mohli před potomky pronést a vychovávali své dvě děti v duchu šťastného socialistického budování. Maminka často říkávala otci: „Mlč, mysli si, co chceš a nemotej dětem hlavu.“ Teprve v dospělosti se dozvěděla o maminčině vstupu do KSČ roku 1967 a odevzdání stranické legitimace koncem léta 1968, které zdůvodnila rodinnou a pracovní vytížeností. Nebyla za to později nijak perzekvována. Otec rodině dlouho tajil svůj zážitek s bezpečnostními složkami z roku 1953. Shodou okolností tehdy přihlížel v Plzni demonstraci proti měnové reformě a byl při následném zásahu SNB zatčen. Výslech ho stál dva přední zuby. Podepsal protokol o mlčenlivosti a strach z následků mu nedovolil ještě dlouhá léta promluvit.

Školačkou, jiskrou, pionýrkou

Nástup do školy prožívala Vlasta se štěstím. Stala se malou jiskrou ve velké pionýrské organizaci. Každý týden se nedočkavě těšila na schůzku jiskřiček a velmi ji rozčiloval neodpovědný přístup vedoucí, která si občas dovolila nepřijít. Děti tak přicházely o svoji porci her a politické propagandy. Již tehdy si říkala: „Až já budu vedoucí, tak to svým dětem nikdy neudělám.“

Ve třetí třídě přišla zásadní změna. Rodiče od Československých státních drah obdrželi za vzornou práci komfortní byt na tehdy nově postaveném sídlišti Skvrňany. První dny v panelovém domě se jí stýskalo po starém známém dvorku s popelnicemi, kde si tak ráda hrála. Všechno jí vynahradila škola. V novém kolektivu složila pionýrský slib, který brala jako velkou poctu. Pionýrského šátku a kroje si velmi vážila. Dodnes s dojetím vzpomíná, jak jezdila na drezíně s vlajícími vlasy a rudým šátkem na krku po kolejích blízké vlečky Závodů Vladimíra Iljiče Lenina. Připadala si tehdy jako revolucionářka z obrazů ve stylu socialistického realismu.

Radostný život v socialistickém kolektivu

Ve vzácných chvilkách, kdy se rodina sešla doma, visela očima tatínkovi na rtech při vyprávění jeho zážitků z budování Nové hutě Klementa Gottwalda v Ostravě. Jako sedmnáctiletý se v padesátých letech vydal dobrovolně pracovat na tehdejší Stavbu socialismu. Strávil tam tři roky a jeho odměnou mu bylo štěstí z práce pro společnost. Také dostával stravu, poukázky na oblečení a jednou měsíčně povolení k návštěvě domova. „Jeho nadšení a tu možnost jsem mu záviděla. Dnes jsou Evropské dobrovolnické služby. Ono to funguje vlastně pořád,“ myslí si Vlastimila.

Škola tmelila kolektiv každodenními nácviky živých obrazů, které probíhaly ráno před vyučováním. Dokonalé srpy a kladiva, hvězdy i rudé prapory pionýři předváděli při nejrůznějších výročích funkcionářům na tribunách. Svoji zdatnost ukázala i na třech Spartakiádách.

Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak

Vlasta byla velmi muzikální dítě. Díky svému nadání dostala v sedmé třídě od soudružky učitelky Flajšhansové příležitost zpívat 7. listopadu k výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Vystupovala v kulturním domě Peklo se sborem sovětských vojáků Střední skupiny vojsk, kteří nás od roku 1968 tzv. dočasně chránili před kontrarevolucí. Pamětnice dojatě vzpomíná: „Energie, která šla z toho chlapského zpěvu, to je nezapomenutelný zážitek.“ Na konci sedmé třídy se mohla zúčastnit ruskojazyčného pionýrského tábora se sovětskými pionýry, kde prohlubovala svoji lásku k ruštině. „Ruštinu mám moc ráda, zní mi jako hudba,“ pochvaluje si Vlastimila. Další příležitost ke studiu oblíbeného jazyka na sebe nenechala dlouho čekat. Do panelového domu, kde s rodiči bydlela, se přistěhovala rodina sovětských poradců ze Sverdlovska. S jejich dcerou se pamětnice spřátelila a po návratu do Ruska si ještě dlouho dopisovaly.

Vzorná pionýrka

V pionýrském oddíle vždy sršela aktivitou a nápady. Organizovala sběr druhotných surovin, bylinek, soutěžila o rudé karafiáty v politické angažovanosti a znalostech o Sovětském svazu. Chodila na brigády a navštěvovala důchodce v pečovatelských domech. Stala se motorem svého oddílu, aby stál vždy mezi prvními ve všech soutěžích. Údernický duch jí vynesl místo předsedkyně Krajské rady Pionýra, kam byla delegována za svoji pionýrskou skupinu na škole.

Jak prospěšné je míti strýčka

Už od poloviny školní docházky jí bylo jasné, že chce v dospělosti pracovat jako učitelka v mateřské škole. V osmé třídě nedokázala uspokojivě složit zkoušku na školu, která by jí umožnila studovat zvolený obor. Na radu otce pokračovala do deváté třídy a změnila si obor studia na vychovatelství, které se dalo studovat na střední pedagogické škole v Karlových Varech. Tatínek se rozhodl pojistit přijetí dcery návštěvou strýce, který v té době zastával funkci tajemníka Okresního výboru Komunistické strany Československa. Příbuzný zajistil Vlastimile bezproblémové přijetí na školu, která jí umožnila jít dál za splněním životního snu. Školu studovala s výborným prospěchem a každé vysvědčení šla strýčkovi ukázat aby doložila, že nezklamala jeho důvěru. Při studiu žila přes týden na internátu, kde se poprvé setkala s někým, kdo nesdílel její budovatelské nadšení. V šestnácti letech se od své spolubydlící dozvěděla o omezeních, kterými komunistický stát postihuje občany. Pochybnosti, které zůstaly po celonočních politických debatách, rozptylovala při návštěvách strýce, kovaného komunisty s neochvějnou vírou v marxismus-leninismus.

Praxi v práci s dětmi získávala jako praktikantka na letních pionýrských táborech a pomocná vychovatelka v družině.

Po maturitě

Složením zkoušky dospělosti se Vlastě otevřela možnost začít uskutečňovat své sny. Školský odbor jí přidělil místo vychovatelky na základní škole v Plzni Černicích. S nadšením se vrhla do práce. Snažila se být dětem průvodcem a dát jim prostor k rozvoji všeho dobrého. Bohužel brzo opět zasáhl školský odbor a z místa, kde se jí práce začínala dařit, ji přemístil do jiné školy v plzeňských Slovanech. Nové místo přijala s velkým vnitřním odporem. „Já vás nechci, nebudu vás mít ráda,“ myslela si Vlastimila, když poprvé potkala nové svěřence. Nakonec se hroty olámaly a s některými žáky se potkává dodnes. Po roce se přeložení opakovalo a náročné podmínky nového místa dohnaly pamětnici k fyzickému zhroucení. Teprve poté si vymohla stálé místo, ze kterého už nebyla přeložena. V práci se často setkávala se zastrašováním, které ji mělo motivovat k účasti na schůzích a pracovních sobotách. „Zkus nepřijít, a uvidíš,“ slýchávala od kolegů a nadřízených.

Osmdesátá léta

Vedle své vychovatelské práce v družině vedla Vlasta pionýrský oddíl. Pionýrům předávala vše, co se sama naučila. Držela s nimi sběrové pohotovosti, které zásobovaly socialistický průmysl druhotnými surovinami. Vodila děti do průvodů, na besedy s Lidovými milicemi a také je učila životu v přírodě na letních pionýrských táborech. Mezi prací ve škole a pionýrské organizaci si dokázala najít čas na seznámení a svatbu. V roce 1984 se jí narodil syn. Manžel byl velkou oporou. Pomáhal s organizací táborů a inspiroval svými zkušenostmi z ročního pobytu mezi skauty v roce 1968, kdy měli činnost krátce povolenu.

Sametová revoluce přináší změny

Události 17. listopadu 1989 Vlastimilu překvapily. Při sledování televizního záznamu z demonstrace na Národní třídě zůstala úplně konsternovaná. Její pětiletý syn jen zašeptal: “Tohle se přece nedělá, maminko.“ Myslela si totéž a jen mlčky seděla. Následující bouřlivé dny prožila se svěřenými dětmi. V pondělí 27. listopadu o generální stávce si hezky společně zazpívali několik donedávna zakázaných protestsongů a spokojeně se rozešli do svých domovů. Všude byli najednou samí demokraté. Málokterá škola byla ochotná podporovat na své půdě pionýry a platit skupinovou vedoucí. Tak se přirozeným vývojem na jaře 1990 z Vlastiných pionýrů stal koedukovaný oddíl skautský. Z pohodlné školní třídy se přestěhovali do dřevěných kluboven bývalé skautské základny v Plzni Doubravce. Pamětnice je vedla v duchu nově osvojených tradic až do roku 2004.

Splnění dávného snu

Na střední škole se pamětnice zabývala myšlenkou instituce, která by zdokonalila výchovné působení školní družiny. Myšlenku se jí povedlo oživit v devadesátých letech. Založila na Slovanech školní klub Sedmikráska, který fungoval jako komunitní centrum. Zároveň vystudovala vysokou školu. V roce 2004 přijala nabídku ministerstva školství a ve vládní instituci pracovala až do roku 2007. Kvůli obtížnému dojíždění do Prahy ukončila pracovní poměr a dál pracuje jako externí poradce. V Plzni na Košutce zakládá mezigenerační a dobrovolnické komunitní centrum Totem zaměřené především na seniory. Mezi klienty centra vítá i mnoho svých bývalých kolegyň a kolegů ze školství. V současné době pracuje jako ředitelka Totemu. Dál se vzdělává, navštěvuje nejrůznější kurzy a cestuje. „Jsem Plzeňák a v Plzni také umřu,“ je motto Vlastimily Faiferlíkové.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Plzeňský kraj