The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Fabiánová (* 1939)

• narodila se 14. listopadu 1939 v osadě Svoboda ve Štěpánkovicích na Hlučínsku

• otec František Stoček narukoval v roce 1940 do wehrmachtu a zahynul

• v lednu 1945 viděla zástup zajatců, zřejmě pochod smrti z Osvětimi do Opavy

• během bojů na Hlučínsku byla ve sklepě domu, který byl vybombardován

• už krátce po válce zažila, jak se komunisté v její obci začali dostávat k moci

• byla svědkyní kolektivizace a těžké ženské práce v zemědělství

• po dokončení měšťanky nemohla do učení ani na žádnou střední školu

• vdala se do Oldřišova, starala se o děti a pracovala v drůbežárně podniku Zempro

• v listopadu 1989 se účastnila svatořečení Anežky České v Římě

• v době natáčení v roce 2025 žila v Oldřišově, v domě, který s manželem postavili

Učitelka byla už starší osoba. Anna Fabiánová si dobře pamatuje její jméno, ale dobré vzpomínky na ni nemá. Proto tady to jméno nebudu psát. Po válce poslali učitelku na Hlučínsko z Ostravy a byla pořád opilá. Všechny děti ve třídě viděly, jak se kutálela ze schodů, protože se nedokázala udržet na nohou. Stávalo se často, že čekaly ráno v lavicích, ale učitelka spala v kumbále a třídu hlídala Annina maminka, než se učitelka dala dohromady. Anna Fabiánová si myslí, že neměla děti ráda. Nejvíce si zasedla na Heinze Kubitzka a jeho bratra Horsta. Především malého Heinze bila tak, že na to nikdy nezapomene.

Anna Fabiánová si také myslí, že ta osoba byla asi komunistka. Pamatuje si, že nejraději vysedávala v hospodě s partyzánem. Vrátil se po válce do vesnice a všichni mu tak říkali, partyzán. Dostal konfiskovanou hospodu, která patřila tetě Vilemíně Halfarové. Vilemínu se čtyřmi dětmi vyhnali do odsunu a hospodu dali partyzánovi. V odsunu nebyla teta dlouho. Brzy se vrátila i s dětmi, ale on už v hospodě zůstal a naléval učitelce, která potom padala ze schodů a neměla svou třídu ráda, protože pro ni to byli všichni Němci.

Vznešená mezi lidmi

Jméno Leokádie má původ v řečtině. Slovo „leos“ znamená lid. „Kados“ znamená vznešený. Leokádie byla Annina maminka a její jméno můžeme vyložit jako „vznešená mezi lidmi“. Vdala se za zedníka Františka Stočka, kterého si Anna nepamatuje, a také žádný ze tří bratrů neměl na tatínka žádnou vzpomínku. Otec musel do wehrmachtu v roce 1940, kdy už byli Anna i Vilibald na světě. Ve stejném roce se narodil Gerhard a za tři roky Erich. „Ten už byl děcko z dovolenky,“ vysvětluje Anna Fabiánová. Nějaký voják v kuchyni jí matně ve vzpomínkách zůstal, ale není si jistá, jestli si to jen tak nemyslí, protože z doby, než na Hlučínsku začala vojna, si skoro nic nevybavuje. Na jediné fotce je táta oblečený v uniformě německé armády. Jiného otce nepoznala.

„Děti, vy ani nevíte, jak dobrého jste měly fotra,“ říkávala dětem babička, to ale bylo asi tak všechno. Dlouho nevěděli, jestli se otec z války vrátí, a matka zůstala s dětmi sama. „Vznešená mezi lidmi“ byla menší podsadité postavy, orala s krávami pole, sklízela obilí kosou a rozhazovala na poli hnůj, protože bez hnoje by se nic pořádného neurodilo. V zimě Leokádie balila Annu do těžkého šálu. Cestu do školy zasypal sníh, ve větru z polí mrzlo víc než na dvorku, ale na pořádný kabát neměli peníze. Někdy nechávala matka děti doma, aby cestou do školy nezmrzly. Osada u Štěpánkovic se jmenuje Svoboda. Kolem silnice do Svobody rostly lípy, které jsou tam pořád, ale takovou zimu už si dnes nedokáže nikdo představit.

Dříve než šla Anna poprvé do školy, zažila vojnu, a od té doby už si všechno pamatuje dobře. Když se na Hlučínsku řekne vojna, není to vždy totéž. Jedna vojna byla daleko a chodilo se do ní nejčastěji do Ruska. Tam to bylo nejhorší. Taky se do vojny chodilo do Francie, do Afriky nebo jinam. Tisíce mužů se z vojny domů nevrátilo. S připojením Hlučínska k Říši na podzim 1938 dostali obyvatelé německou státní příslušnost a muži museli do wehrmachtu. Hitler však neměl k vojákům ze Slezska důvěru a do armády „ty divné Němce“ zprvu vůbec nechtěl. Nakonec rukovali na ty nejkrvavější pozice. „Kanónenfutr, potrava pro děla,“ říkalo se o nich.

Na jaře 1945 poznalo Hlučínsko vojnu na vlastní kůži. Ostravsko-opavská operace se stala nejkrvavější bitvou druhé světové války v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a všichni ji tam měli skutečně doma. Nikde po celé severní hranici Protektorátu nebyl pro vstup Rudé armády tak ideální terén jako v mírně zvlněné krajině Hlučínska, otevřené do polských rovin. Nebyly tu žádné hory. Uprostřed polí však ležela jedna vesnice vedle druhé a podél řeky Opavy vedla linie betonových bunkrů, ve kterých se wehrmacht opevnil. Anna Fabiánová si pamatuje, jak podél lesa za vesnicí rozmístili Němci děla. Hleděla na ohně, které „vylítávaly z kanónů“, pak ale matka rozhodla, že se musí pryč. Kdyby Sověti kanóny zaměřili, bylo by zle. Máma zapřáhla krávy, babičku s Erichem v náručí posadila na vůz, Anna s Gerhardem si tam vylezli také a nejstarší Vilibald šel s mámou vedle vozu.

Útěku před frontou říkali lidé na Hlučínsku „flicht“. Die flucht znamená v německém jazyce útěk. Flüchten je uniknout. Kdo utíkal, ten „flichtoval“ nebo „byl na flichtu“. Ze Svobody flichtovali skoro všichni. Někteří se hrnuli dál do vnitrozemí, ale Anna s matkou, babičkou a bratry utekli do Štěpánkovic.

Bolestné oči

„Jak ty Štěpánkovice začali bombardovat, sypalo se to až do sklepa,“ pamatuje si Anna Fabiánová. Ve Štěpánkovicích měla teta Bernardýna patrový dům. V přízemí prodávali se strýcem v malém obchodě, nahoře bydleli a pod domem byl sklep. Krávy s vozem schovala Leokádie k sedlákovi naproti, popadla z vozu kbelík sádla, chleba, oblečení, nějaké deky a zahnala děti s babičkou do sklepa. Sklep byl plný lidí, dospělých a hlavně dětí, které měli u tety čtyři, stejně jako u nich. Také jeden německý voják se tam ukryl. Na uhlí a brambory rozložili deky, ve dne seděli, v noci jakž takž spali.

Anna už přesně neví, jak dlouho ve sklepě posedávali, ale mohlo uběhnout několik dnů, než na vesnici začaly padat bomby. „Raus! Raus!“ hulákal německý voják, který hned věděl, co se děje. „Všichni ze sklepa ven!“ Nad hlavami duněly výbuchy a sutiny se po schodech valily jak velká voda. Kdo to zvládl, vytáhl se k okénku a tudy se dostal na vzduch. Anna s ostatními dětmi se hrabala sutinami po schodech. „Lezli jsme ven jako myši z díry,“ vzpomíná. Babička táhla za ruku Gerharda, nejmenší Erich tam zůstal ležet a máma se pro něj vracela. Venku viděli, že střecha je pryč a k nebi trčely „rozmlácené mury“. Museli se schovat jinam.

Utíkali vesnicí, stodoly hořely, a co si z toho Anna pamatuje, o tom se jí nechce ani mluvit. „Já vám nevím, jestli o tom můžu povídat,“ říká. Na cestě leželi koně zapřáhnutí do vozů, byli ještě živí a měli roztrhaná břicha. Dva vozy, čtyři koně, osm „bolestných očí“. Anna ty oči viděla, a to si vůbec nikdo nedovede představit, jak se ti koně dívali.

„Bolestné oči“ už Anna znala. Dříve než přišla vojna, vedli Němci přes Svobodu vězně. Ploužili se sněhem v hadrech a některé „boroky“ táhli vězni na saních, protože už se ani ploužit nemohli. Vojáci křičeli, vedle v domě uvařili sousedé brambory a máma tam také byla. Lidé v hadrech se tlačili před chalupou, natahovali ruce pro brambory a dozorci pořád řvali. Anna stála kousek od nich, když jeden voják začal nějakého muže mlátit holí. Spadl na zem, Anna se mu dívala do očí a najednou myslela na tátu. Kde teď asi je a co tam s ním dělají. Nemohla vědět, co je to za vojnu, proč tam otec musel, kde bojuje a proti komu, ale tušila, že se děje něco hrozného, a když si šla večer lehnout, myslela na muže v uniformě z fotky a modlila se, aby se mu nic nestalo. 

V lednu 1945 vedli němečtí vojáci Hlučínskem stovky vězňů. K Osvětimi se blížila Rudá armáda a nacisté hnali vězně z koncentráku pryč. Zubožení lidé z celé Evropy umírali zimou, nemocemi a hladem. Kdo nemohl dál, toho dozorci utloukli nebo zastřelili. Jejich těla ležela kolem cest a místní je pohřbívali v krajině. Severně od Svobody se za lesem nacházejí Služovice. Rodačka ze Služovic, Cecílie Hartošová, v roce 2024 pro Paměť národa vyprávěla: 

„Schovala jsem se na zahradě a viděla vojáky na koních. A za chvíli už šli vězni. Měli na sobě něco jako montérky.“ Vojáci je tloukli obušky po hlavách i do zad. Někteří šli obutí, jiní se ploužili bosí. „Gummiknüppel“ svištěl vzduchem a Cecílie viděla, že se občas někdo skácel do příkopy. Těla pak muži z vesnice pohřbili pod lesem, „jak se ide k Oldřišovu“. Druhý den ráno šla s matkou do Hněvošic a cestou míjely další mrtvé.

Ženy Hlučínska

Dům, ve kterém se Anna 14. listopadu 1939 ve Svobodě narodila, byl velký. Nejmladší matčin bratr měl být pekařem, proto měl dům ve sklepě pekařskou pec. Strýc ale musel do války, ze které se nevrátil, a dům obývala Leokádie se svou matkou a čtyřmi dětmi. K domu patřily tři hektary půdy, ve stáji dvě krávy, prase a drůbež. Leokádie pracovala na poli, babička vařila a starala se o děti. Jednou týdně zadělala na chleba a nasázela bochníky do pece. Jednou za čas, když byl nějaký svátek, pekli v peci koláče a buchty. To ale bylo opravu jen někdy.

Ještě před frontou postavila matka novou stodolu, a když utíkali do Štěpánkovic, nechali tam husu, která právě seděla na vejcích. Stodola i dům přečkaly vojnu v pořádku a husa vyvedla housata. „Čekaly tam na nás,“ vypráví pamětnice. Jen ve štítu vzadu od zahrady udělal granát díru. Jinak žádná velká škoda. Jenže uvnitř domu byla spoušť. „Všechno vykradené, skříně otevřené, úplně prázdné. Neměli jsme si co obléct, nezůstalo nám vůbec nic,“ vzpomíná Anna Fabiánová.

Byl začátek května, matka sadila brambory, ale jarní obilí už zasít nestihla a na poli rostl pouze ozim. Leokádie naplnila ruksak zrním a odnesla ho do mlýna, aby měli mouku na chleba. Jedna z ulic ve Štěpánkovicích se jmenuje Mlýnská, ale mlýn už tam po vojně nebyl. Fronta ho srovnala se zemí a Leokádie musela do mlýna až do Kravař. Tisíce žen na Hlučínsku pracovaly po válce tak tvrdě, že by to dalo zabrat i silným mužům. Jejich stavení byla rozbořená, pole rozježděná tanky, zjizvená dělostřeleckou palbou a granáty. Manželé, synové a bratři byli mrtví nebo v zajetí. Jejich rodiny ale potřebovaly jídlo a střechu nad hlavou, o které se často musely postarat ženy.

Pamětnice Helena Herudková z Bolatic o tom v roce 2016 pro Paměť národa vyprávěla: „Už v první světové válce padlo z naší dědiny 101 mužů. Ve druhé 206. Tak víte, kolik bylo vdov? Máma zůstala s třemi děcky sama. Ke konci války mi bylo šest a byla jsem z nich nejstarší. Sousedka měla čtyři děti, nejstaršímu bylo deset. Všude kolem po dvou po třech dětech. A neměli jsme ani groš, ani korunu. Nedostali jsme vůbec nic, protože naši tátové byli němečtí vojáci.“

Také Leokádie Stočková ze Svobody byla po válce bez muže i bez peněz. Každý den doufala, že se manžel vrátí, ale ani žádnou zprávu o něm pošťák nepřinesl. „Byly jsme takové polosiroty,“ říká Anna Fabiánová a vzpomíná na kamarádku Elišku Stříbnou, které se táta z vojny vrátil. Také on se živil jako zedník a hned po válce začal pracovat v Ostravě při obnově poničeného města. Vydělával peníze, přivážel Elišce dárky, zatímco Anně se chtělo brečet.

Ani Ježíšek na nás nemyslel

Na Štědrý den odpoledne zaklepal někdo na dveře, ale otec to nebyl. Stála tam žena se sedmi dětmi. „Mluvili německy a vůbec nevěděli, kde jsou. Naše chalupa byla první od lesa, ze kterého přišli,“ vypráví. Anna Fabiánová už si nepamatuje, jakou polévku měli na Vánoce na stole. Rybí to určitě nebyla, možná hrachová, ale jisté to není. Pozvali rodinu dál a u vánočního stromku poslouchali vyprávění. Žena byla frau Kubitzek a půl roku se protloukala s dětmi poválečným Československem. Nejstarší Trudě bylo patnáct, Frídě čtrnáct, pak byla Eli, Irlmgad a Ervin. Horst a tříletý Heinz byli nejmladší. Anna si je všechny pamatuje. Také jejich otec musel na frontu, a ještě se nevrátil.

Pocházeli z vesnice Pilšť. Do konce války se obec jmenovala německy Piltsch, po změnách hranice leží v Polsku, jmenuje se Pilszcz a ze Svobody je to pouhých deset kilometrů. Jenže jejich cesta byla dlouhá stovky kilometrů. Anna Fabiánová uchovává vzpomínky, které o tom po desítkách let sepsala druhá nejstarší dcera Frída, rozená Kubitzek:

„Pilšť byla krásná německá selská vesnice. Když tam v březnu 1945 řádily válečné boje a naše vesnice stála v plamenech, museli jsme s matkou a sourozenci opustit náš domov. Beze všeho, jen co jsme měli na sobě, byli jsme natlačeni do vlaku a posláni do Čech. Ve vlaku jsme prožili osm dní, protože nevěděli, kam s těmi uprchlíky. Potom jsme byli měsíc v Jihlavě, odkud jsme zase odjeli. Když skončila válka, byli jsme v uprchlickém táboře ve Strakonicích. Poté nás převzali Rusové a teď opravdu nastalo naše soužení. Každý den od rána do večera jsme museli utíkat hodně kilometrů bez jídla a pití, kdo nestačil, ten zůstal ležet. Potom jsme byli strčeni do pracovního tábora u Kladna. Nemůžu popsat bohužel, co jsme tam prožili, a nikdy na to nezapomenu. Krátce před Vánocemi jsme byli propuštěni. (…) Když jsme přišli pěšky k hranici a chtěli domů, strčili nás Poláci na celnici do studeného sklepa. Ráno nás vyhnali do sněhové vánice a stříleli za námi zpátky do Československa. Naše vlast byla pro nás navždy ztracena. Nohy jsme měli obalené v hadrech, bez kabátu jsme stáli s maminkou bez domova, bez přístřeší na Štědrý den ve sněhové vánici, opuštěni od celého světa. Ani Ježíšek nepamatoval na nás děti, které neměly žádnou zásluhu na válce. Přišli jsme do malého lesíka, kde nás to od sněhové vánice a zimy trochu chránilo. Potom jsme šli dál, kam nás oči vedly. Když jsme přišli do malé vesničky, maminka zaklepala na první dveře a prosila o přístřeší. A jedna paní s třemi dětmi nás pustila dovnitř.“

Byli jsme pro ni Němci

Situace obyvatel Hlučínska byla po konci války v roce 1945 nejistá. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku začínal divoký odsun Němců a lidé na Hlučínsku měsíce nevěděli, jestli také budou muset odejít, nebo zůstanou. Na radnice přicházeli samozvaní komisaři spřáhnutí s komunisty a začali šéfovat vesnicím. Někde si osvojili pravomoci rozhodovat o tom, kdo je Němec a kdo Čech, a podle toho si pak bez soudu a práva rozdělovali zabavený majetek. Mezi pamětníky z Hlučínska, kteří o tom pro Paměť národa vyprávěli, patří také Vilibald Plaček z Hati. Jeho matka Marie musela vyrobit z látky písmeno N a nosit ho na oblečení. Také sestra Anna nosila N. Vilibald byl ještě dítě, N nosit nemusel, ale viděl, jak komisaři obcházeli rodiny, kterým se muži nevrátili z války, a zabavovali jejich majetek. „Jeden jezdil na motorce, dva na kolech. K nám přišli taky. Ale kde byl chlap doma, tam nešli,“ vyprávěl.

Anna Fabiánová se nikdy nedozvěděla, kdo a proč ve Štěpánkovicích rozhodl o tom, že její teta Vilemína Halfarová se čtyřmi dětmi je Němka a musí ze Svobody odejít. Vilemína byla sestra matčina bratra Josefa Halfara, který musel do wehrmachtu, a hospoda Na Svobodě patřila k rodinnému majetku. Vzpomíná si dobře, že matka s babičkou to nesly jako velkou křivdu. „Po válce tu hospodu převzal nějaký pan Moravec. On byl takový partyzán. Vrátil se z války, tak měl všechna práva a hospoda byla zkonfiskovaná. Takže tu hospodu provozoval,“ vypráví. „To víte, byli takoví, kteří potom souhlasili s režimem, jak bych řekla. Říkali mu partyzán. Myslím, že byl u partyzánů. Tak měl velká práva.“

A úřady rozhodly také o jejich domě. Ve Svobodě nebyla škola. Děti musely dva kilometry do Štěpánkovic a v zimě se brodily závějemi sněhu nafoukaného severním větrem z polí. Tak chodila do první třídy také Anna. Začátkem roku však někdo nařídil probourat v Annině rodném domě stěnu mezi dvěma místnostmi, a tak vznikla jednotřídka obecné školy pro děti z okolních chalup. V září 1946 se pak do podkroví domu nastěhovala věčně opilá učitelka z Ostravy a začala děti trápit. „Nic nás nenaučila. Byla jenom zlá,“ říká. Po válce přicházeli na Hlučínsko učitelé z vnitrozemí, aby učili děti česky, a někteří z nich dávali rodičům i dětem najevo svou nadřazenost a povyšovali se na ně. „Byli jsme pro ni Němci,“ vzpomíná na učitelku Anna Fabiánová.

V roce 1950 přišel dopis, ze kterého se dozvěděli, že otec padl někde v Rusku. Bylo jasné, že se rodina musí o sebe postarat bez něj. Anna by ze školy ráda někam do učení nebo na střední školu. Bývalo by se jí líbilo zdravotnictví. V myšlenkách se často vracela do chvíle, kdy Němci hnali vesnicí zubožené vězně, a chtěla pečovat o druhé lidi. Nemohla ovšem nikam. Maminka Leokádie rozhodla, že do učení půjdou bratři. „Synci se musu vyučit, ať maju jakýsi fach,“ říkala Leokádie, zatímco Anna zůstala na poli.

Když ve Svobodě vzniklo zemědělské družstvo, nenechala se matka dlouho nutit a podepsala přihlášku. Bylo jí už přes 50 let, byla sedřená a doufala, že se jí snad trochu uleví. Ovšem nebyla to pravda. V družstvu pracovala stejně těžce, a navíc nedostávala téměř žádné peníze. Anna proto musela vydělávat. Pracovala na státním statku v Novém Dvoře u Kravař, a když Leokádie onemocněla, nastoupila do družstva místo matky.

Jestli zase bude vojna

Jen na krátkou dobu si Anna Fabiánová splnila sen a mohla pomáhat lidem. V roce 1962 prošla kurzem Červeného kříže a získala místo pečovatelky v psychiatrické léčebně v Opavě. „Moc se mi to líbilo. Byla jsem zdravotnice a pomáhala nemocným lidem,“ říká. Její vzpomínky jsou velmi podrobné. Dvě ženy jí zemřely v náručí. „Jedna měla tak krásné stříbrné vlasy a já jsem měla čepec,“ vzpomíná.

Vdala se za stolaře Alfréda Halfara do Oldřišova, šest let pečovala doma o děti a do léčebny už se nevrátila. Musela by často pracovat v noci a to si kvůli dětem nemohla dovolit. S malými dětmi zažila v Oldřišově okupaci Československa v srpnu 1968. A znovu myslela na válku i na otce. „Měla jsem malé děti a byla jsem doma. Ráno letěla letadla nad naší zahradou… a taky jsem to slyšela v rádiu. Tak jsem spěchala něco koupit do obchodu. S děcky v kočárku. Tam bylo lidí… A najednou přišel strach, jestli začne válka, manžela vezmou do války. A hned jsem si vzpomněla, jak jsem se vdávala a maminka mi říkala: ,Děvucho, děvucho, přeji ti, abys neztratila manžela tak brzy jako já.´ To si pamatuji, jak mi to maminka říkala. Hned po svatbě, jak jsem se stěhovala do Oldřišova. Tak jsem měla strach. Jestli bude vojna a vezmou manžela do vojny. To si pamatuji velice dobře.“