Ladislav Fabián

* 1967

  • "Musím zaklepat, naštěstí jsem v té době nepotkal heroin. Kodein je taky opiát, je to derivát opia. Kdybych tenkrát narazil na heroin, tak se asi ufetuju. Já jsem nebral čistý kodein, filtroval jsem to z alnagonu a tam byly přidružené látky, a proto se mi začaly ucpávat žíly. Během dvou let už jsem to neměl kam dávat, píchal jsem si to i do třísel, do krku, do křečáků - všude možně, kde se to dalo. I díky tomu, že kodein se přeměňuje v ethylmorfin, který vyvolává závislost na opiátech, jsem cítil, že ten opiát se pro mě stává každodenním, a potom každohodinovým chlebíčkem. Došel jsem do fáze, že jsem za den spotřeboval i 10 plat alnagonu. Dostal jsem se na toleranci 3 g kodeinu a 2 g perníku, neskutečné zvířátko. Nedělal jsem nic jiného, než jsem bral drogy. Nechtěl jsem být střízlivý. Pud sebezáchovy se ozval při posledním pokusu, kdy jsem měl už tendence se buď přešlehnout, dát si tak velkou dávku, že to nepřežiju. Asi dvakrát nebo třikrát jsem měl i krátkou zástavu srdce, že jsem 2-3 minuty nevěděl o sobě. Schránka těla chřadla, člověk nic nejí na těch drogách, měl jsem otevřené rány, bércáky, zahnisaný na ulici, neměl jsem kde spát, bylo to všechno jenom o drogách, furt a furt, říkal jsem si, že to nemá cenu. Nezbývá mi nic než buď jít na léčbu, nebo se přešlehnout. Dostal jsem se do fáze, kdy jsem měl jenom tyhle dvě možnosti. "

  • "Psychiatrie před revolucí se k těm lidem chovala dost záludně, zajímavě, to říkám záměrně ironicky. Oni neměli žádné nástroje a postupy pro ty lidi. Navíc ti psychiatři byli spojení s policajty, policajt zavolal na oddělení, ano, my ho tady máme, oni se informovali navzájem, bylo úplně normální, že za námi policajti jezdili, nebo jsem byl u psychiatra, a když jsem se mu důvěrně s něčím svěřil, druhý den to věděl vyšetřovatel. Oni byli propojení. Zavírali nás na uzavřené oddělení, cpali do nás pataky, plegomaziny, víceméně jsme tam jenom přežívali. A vyhrožovali nám zbavením svéprávnosti nebo tím, že nám zařídí, že nás zavřou. A byli jsme v léčbě s lidmi, kteří za to nemohli, kteří měli opravdu psychické problémy. Já jsem byl za trest na nejhorším oddělení, dal mě tam primář, protože si myslel, že to na mě nějak zapůsobí. Tam byli lidi, kteří opravdu nevěděli o světě. Ale já jsem se mu vysmál do očí a říkám: 'Touhle praktikou mě od drog neodradíte, já když budu chtít drogy brát, tak je budu brát. A i s těmihle lidmi se dá nějakou dobu žít a pobývat.' Tohle byly léčebné praktiky za totality."

  • "Nejintenzivnější doba, to bylo posledních pět let. To už bylo brutální. Svým způsobem jsem skoro nebyl střízlivý, nechtěl jsem být střízlivý, protože střízlivost mě bolela. Pořád jsem musel mít pro sichra něco v zásobě, protože tělo taky všechno neuneslo, musel jsem se i vyspat, ale musel jsem jít spát s tím, že když vstanu, tak si něco musím dát. Začal jsem fungovat jak auto, když jsem neměl pohon, nemohl jsem fungovat. Dostal jsem se do křížové závislosti, bral jsem opiáty, nejvíc kodein, společně s pervitinem, a když už mi úplně hrabalo, měl jsem stihomam i psychózu z perníku, srážel jsem to opiáty. Nebo jsem začal i speedovat, dával jsem to dohromady. Čím větší mimozemšťan jsem byl, tím víc mi to vyhovovalo. Nevnímat, necítit. Ale samozřejmě tenhle stav člověk nemá stále, musí se dokrmovat, ta tolerance se zvyšuje, potřebujete víc a víc, takže jsem došel až do sebedestrukční fáze, kdy jsem se chtěl zabít. Pokusy o sebevraždu, že si dám nějakých dvacet dávek a že to skončím, protože nechci být střízlivý, furt prožívat opakované kolečko, chvilku na svobodě, potom výkon trestu nebo psychiatrie, život na ulici nebo v nějakém squatu. Takže jsem se propadal čím dál na větší dno, až jsem spadl totálně vyšťavený, vyždímaný, vyčerpaný. Protože ty léčby předtím byly víceméně účelové, že jsem se potřeboval spravit, nebo jsem to dělal pro rodiče nebo mi to nařídil soud. Ale v tom roce 1993 jsem vyloženě po čtyřech dolezl na psychinu a poprosil o léčbu, že se pokusím se sebou něco udělat. Protože kdybych to nechal tak, tak tady dneska nejsem, to bych se těmi drogami úplně odrovnal."

  • "Samozřejmě, my jsme byli pro ně malé ryby. Ty jejich praktiky - můžu i říct, že nějaký psychický nátlak byl. Věděli jsme, že když vám vyšetřovatel řekne: ‚Tkaničky z bot ven’ a dá růžový papír do psacího stroje, že bude vazba. Ale on taky klidně mohl ten papír vytáhnout na základě toho, že něco pustíte, že něco řeknete: kdo vykradl lékárnu nebo kdo ukradl nějaké šperky. Dokonce došlo na to, že jsem doopravdy dostal nakládačku. Jak jsem měl dlouhé vlasy, policajt mě za ně zatahal, viděl jsem chomáč svých vlasů v jeho ruce. Udělala se mi úplně tma před očima a moc nechybělo, chtěl jsem mu jednu napálit. Jednak mě to bolelo a říkal jsem si, to už je přes čáru. V tomhle vás drtili i půl dne nebo celý den. Věděli, že máte absťák, a právě proto vás nepustili a psychicky vás deptali. Tyhle praktiky jsem zažil: ‚Řekni něco na toho či onoho, my to už víme od někoho jiného.’ S StB jsem naštěstí neměl nic společného, ale s kriminálkou ano."

  • "Potom mě zavřeli asi na osm nebo na devět měsíců. A to byl asi můj nejhorší kriminál. Zavřeli mě tady do Bělušic, Bečov u Mostu, to je někde v severních Čechách. A toxíci, ještě v kriminále člověk dostal trest, chodili za trest na takzvaný kolejářský barák. Chodili jsme na koleje, demontovat koleje. V zimě, byly mrazy minus dvacet, a my jsme jenom v černých montérkách byli na holé pláni, kde bylo jen kolejiště, a rozmontovávali jsme koleje. Staré jsme dávali bokem a dávali tam nové. Hlídali nás bachaři, kterým jsme říkali černoprdelníci. Vždy byl praporek z jedné strany, z druhé strany a teď se to posouvalo. Byl udělaný ohýnek, ale člověk se tam ani nešel ohřát, na tu minutu to nestálo za to. Raději pracoval. To fakt byl krutý kriminál, s tím, že tam byla neskutečná buzerace. Ti odsouzení, jak se říká muklové, se buzerovali mezi sebou. Tam byly sčítáky, když člověk něco nesplnil nebo neměl ustláno, tak bachař nebo někdo ze starších odsouzených udělal lítací den, filcung. Vstávali jsme ve tři hodiny ráno, museli jsme stát našponovaní u postele, aby bylo vidět, že máme srovnané komínky. Zažil jsem docela brutální buzeraci. Převýchova, no. Snažili se nás převychovat. Vymlátit z nás to, proč jsme se dostali do kriminálu."

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 11.07.2019

    (audio)
    duration: 01:45:18
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Nechtěl jsem být střízlivý, protože střízlivost mě bolela

Ladislav Fabián v 80. letech
Ladislav Fabián v 80. letech
photo: archiv pamětníka

Ladislav Fabián se narodil 24. března 1967 v dělnické rodině v Havířově. Po základní škole začal studovat zámečnické a poté hornické učiliště, ale žádnou ze škol nedokončil, protože v komunitě havířovských mániček propadl závislosti na drogách. Už od čtrnácti let experimentoval s drogami (kodein), od patnácti let byl závislý. V průběhu osmdesátých let byl třikrát vězněn a pětkrát hospitalizován na psychiatrii. Na vlastní kůži pocítil, že zájmem totalitního režimu bylo uživatele drog zavřít a ukrýt před veřejností, nikoli vyléčit. On sám nastoupil úspěšnou dobrovolnou léčbu v roce 1993. V roce 1997 začal pracovat v terapeutické komunitě v Čeladné jako průvodce klientů, kteří se chtějí zbavit závislosti. Postupně si dodělal střední i vysokou školu a stal se kvalifikovaným sociálním pracovníkem. Nyní působí jedenáctým rokem v doléčovacím centru Renarkon a vede klub Absolvent sdružující lidi, kteří prošli drogovou závislostí.