The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Pavla Fáberová (* 1968)

• narodila se 1. ledna 1968 v Praze Jarmile Bartůňkové a Pavlu Knoblochovi

• vyrůstala v domácnosti s rodiči a prarodiči; dědeček Eduard Knobloch byl významný chemik, který zjednodušil výrobu inzulinu

• studovala na Gymnáziu Jana Keplera v Praze

• v roce 1986 nastoupila na VŠCHT, Fakultu potravin a biotechnologie, na katedru kvasné chemie a bioinženýrství

• aktivně vystupovala proti povinné výuce marxismu‑leninismu, organizovala petiční akci

• byla spoluorganizátorkou 17. listopadu 1989; zúčastnila se demonstrace na Národní třídě, byla zatčena a vyslýchána

• spoluzakládala stávkový výbor na VŠCHT a podílela se na koordinaci studentských aktivit

• účastnila se setkání v pražském koordinačním centru, kde se hlasovalo i o pokračování stávky

• byla evidována jako účastnice odboje a odporu proti komunismu v kategorii třetí odboj

• po revoluci žila v Praze; od roku 1990 se věnovala práci s romskou komunitou na dobrovolnické bázi v celé ČR i v zahraničí (Anglie, Ukrajina, Rusko, Rumunsko)

• založila a předsedala neziskové organizaci Blízký soused v Plzni, která organizovala aktivity pro znevýhodněné romské děti a mládež

Pavla Fáberová vyrostla v rodině vědců, kde osobní paradoxy formovaly její vztah k práci a hodnotám. Jako studentská aktivistka sehrála v roce 1989 tiše významnou roli, kdy spoluorganizovala události 17. listopadu a byla součástí ustanovení stávkového výboru. Po letech věnovaných rodině založila v roce 2010 neziskovou organizaci Blízký soused, která pomáhá romským dětem a jejich rodinám.

Pavla Fáberová, rozená Knoblochová, se narodila 1. ledna 1968 v Praze. Její životní dráha byla od počátku protkána vědou, rodinnými paradoxy a později i občanskou odvahou. Pocházela z rodiny, kde se věda snoubila s osobními bolestmi a historickými zvraty. Dědeček Eduard Knobloch byl významný chemik, který mimo jiné zjednodušil výrobu inzulinu. Přestože šlo o objev s obrovským dopadem, nedostal za něj žádnou odměnu – pracoval jako státní zaměstnanec, a tedy jeho vynálezy patřily státu. 

Dětství a studium

Pavla vyrůstala v domácnosti s rodiči, bratrem, babičkou a dědečkem. O politice se doma nemluvilo, rodiče byli členy Komunistické strany Československa (KSČ), ale ne z přesvědčení. Otec Pavel Knobloch byl vědecký pracovník, matka Jarmila Knoblochová, rozená Bartůňková, byla rentgenoložka se dvěma atestacemi. Měla výjimečnou paměť a schopnost dávat smysluplné dárky – vlastnosti, které Pavla obdivovala, ale sama je prý nezdědila.

Přihláška do Socialistického svazu mládeže

Na Gymnáziu Jana Keplera byla premiantkou, ale zároveň chronickým opozdilcem, který se naučil lézt do třídy oknem. Vstup do Socialistického svazu mládeže (SSM) proběhl nevědomky. „Já jsem vůbec nepochopila, že vstupuji do nějaké organizace. Ta přihláška do Socialistického svazu mládeže mi splynula s přihláškou na obědy, s podepsáním zálohy na klíč od šatny a školního řádu. Když jsme přišli na gymnázium, tak bylo obrovské množství papírů na podepsání a tohle byl jeden z nich. Teprve později jsem pochopila, že jsem vstoupila do nějaké organizace.“ 

Činnost SSM byla na gymnáziu nulová. Na vysoké škole si začala Pavla dělat vlastní politický názor a později se snažila ze SSM vystoupit, ale zjistila, že to nejde. Předsedkyně kruhu jí oznámila, že podle stanov nelze odejít dobrovolně. Pavla přestala platit příspěvky a doufala, že si toho nikdo nevšimne. Možná je za ni platila předsedkyně, aby Pavlu ochránila od problémů, možná si neplacení nikdo nevšiml. Každopádně opustit oficiálně SSM se nepodařilo. 

Studium na VŠCHT

Když Pavla nastoupila na Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT) v Praze, bylo to tak trochu únikové řešení. Chtěla studovat veterinu, ale ta byla v Brně a to rodiče nechtěli. Psychologii jí rozmluvil otec, protože Filozofická fakulta byla podle něj „pavěda“. A tak skončila na VŠCHT. Začátky studia byly těžké. Pavla neměla žádné chemické základy – na základní škole se chemie nevyučovala pořádně, učitelka z těchto hodin měla třídnickou hodinu. Na gymnáziu to nebylo o moc lepší. Pavla neuměla ani zapsat chemický vzorec vody či kyseliny sírové. Studovala kvasnou chemii a bioinženýrství – obor, který by ji kvalifikoval jako sládka v pivovaru, ač sama je abstinentka.

Na školu se dostala bez přijímacích zkoušek díky sportu – hrála softball za klub, který spadal pod fakultu. „Na vysoké škole jsme chodili povinně do průvodu 1. máje v softballových dresech, protože to byla podmínka toho, aby VŠCHT dala dotaci na autobus na výjezd do zahraničí, třeba do Itálie nebo do Holandska.“

Součástí studia byly i ideologické předměty – mezinárodní dělnické hnutí, vědecký komunismus, politická ekonomie. Pavla se v nich ptala, diskutovala, snažila se pochopit. Jedna vyučující ji obvinila, že „papouškuje názory západních buržoazních politiků“, což ji vykolejilo – žádného takového politika neznala. Zřejmě si tím vysloužila nálepku „nevhodného kandidáta“, protože jí nikdy nebylo nabídnuto členství v KSČ ani spolupráce se Státní bezpečností (StB). A byla za to ráda.

První nitky směřující k událostem 17. listopadu

Na podzim 1989 ji oslovila kamarádka Majda Forštová, že se formuje nezávislé studentské hnutí. Pavla se přidala jako zástupkyně VŠCHT, aniž by o tom kdokoli na škole věděl. Cítila se vedle disidentských synků, jako byl Martin Klíma, Jiří Dienstbier či kluci Bendovi, nekompetentně – oni byli vychovávaní k politickému myšlení, ona jen věděla, že nechce komunisty. Přesto se zapojila. Pomáhala s peticí proti výlučné výuce marxismu-leninismu, obcházela spolužáky, sbírala podpisy. Někteří podepsali hned, jiní odmítli, jedna spolužačka následně své jméno zuřivě vygumovala.

Ve Stuze mluvili o tom, že by chtěli založit nezávislé studentské hnutí, po petici byla druhá akce – průvod plánovaný na 17. listopad 1989. „Pojďme do toho se svazáky, oni nám zajistí necenzurovaný projev a budeme mít možnost oslovit mnohem víc lidí.“ 

Plán vs. realita 17. listopadu 1989

Připravila si transparent „Tvořme polymery“, který měl symbolizovat jednotu ve smyslu držme při sobě, buďme v jednotě a buďme proti těm komunistům, ale následně vedle hesel jako „Jakeše do koše“ působil nepatřičně. Brzy ho schovala zpět do tašky.

„Plán na 17. listopad byl takový, že začneme na Albertově. Původně jsme chtěli z Albertova jít rovnou na Václavské náměstí, protože tam přirozeně začínala a končila většina protistátních demonstrací, ale svazáci říkali, že mají známého na Praze 2, kde získáme povolení. Takže kvůli tomu ta oficiální část průvodu vedla z Albertova na Vyšehrad a potom se spontánně šlo na Václavák.“

Jak se stala dívkou z první řady demonstrace

Snažila se udržet mírumilovný charakter akce, volala z pouliční lampy na procházející průvod, zatímco někteří provokatéři vykřikovali agresivní hesla už pod Albertovem. A protože průvod poté vyrazil jiným směrem, dostala se Pavla Fáberová z jeho úplného konce do prvních řad. „Tam jsme si všimli, že všechny mosty byly přepažené, na všech mostech, které jsme míjeli na tom nábřeží, byli policisté, aby ten průvod nemohl jít na Hrad. Osobně jsem neměla nějaké konkrétní plány, kam dojít...”

Cestou potkala svou kamarádku Majdu, která chtěla na autobus domů, vzala ji za ruku a prodraly se do první řady na Národní třídě. Tam proti nim stáli policisté, kluci podobného věku. Začaly si s nimi povídat, že potřebují jen na autobus, nedočkaly se však žádné reakce. 

„Nějaká zlá obluda nás takhle postavila proti sobě, vždyť jsme z jednoho národa, my tady neděláme nic zlého, tohle jsou všechno naši kamarádi.“

Zanedlouho se ozvalo zvolání: „Vytáhněte ty holky!“ Pavle proběhlo hlavou, že se na ně usmívá a je na ně příjemná, a oni ji pak zatknou. „Až zpětně jsem pochopila, že to od nich byla laskavost vůči mně a Majdě, že udělali pro nás to nejlepší, co v tu chvíli mohli, protože jsme byly v bezpečí té strážnice. Vyslýchali mě, kontrolovali občanky, ale byla jsem v bezpečí.“

Co se dělo 18. listopadu a další dny

Během stávky se aktivně účastnila činnosti koordinačního centra. Vzpomínala na nekonečné debaty v Divadle Disk, které trvaly i šest hodin a často končily hlasováním o věcech, kterým už nikdo nerozuměl. Jediným hlasováním, které jí připadalo důležité, bylo to o pokračování stávky. Jinak měla pocit, že se utápí v řečech. Když přišla televize, svazáci se cpali před kamery, zatímco ona se držela stranou. Nechtěla dělat z revoluce výkladní skříň.

Dívka v kroji

V této době přišla i její osobní intervence, která se zapsala do paměti jako silný symbol. Do koordinačního centra přišla zpráva, že lidé plivou na poslance, křičí na ně, když jdou do práce. Studenti to vyhodnotili jako provokaci StB. Pavla tehdy řekla: „Co taková dívka v kroji? Chléb a sůl?“ A když se ostatní ptali, kdo by dnes měl kroj, odpověděla: „Já mám kroj.“ Vzala si ho, připravila chléb a sůl a postavila se před budovu parlamentu – tehdy sídlícího na Václavském náměstí, vlevo nahoře za sochou svatého Václava.

Jak poslanci přicházeli od metra, Pavla jim zastupovala cestu, podávala jim chléb, byla laskavá a mluvila s nimi.

Říkala jim, že se studenti nechtějí mstít, že nechtějí nikoho věšet na lucerny, že jim nechtějí ubližovat. Prosila je, aby zvolili Václava Havla prezidentem, aby umožnili svobodné volby, aby odešli v klidu. Mluvila s téměř každým poslancem, osobně, upřímně, s důvěrou v lidskost. Byla to její vlastní forma diplomacie, její osobní revoluce. Tichý, důstojný apel na svědomí těch, kteří měli moc rozhodnout o budoucnosti země.

Pokračování studia na VŠCHT po revoluci

Po revoluci se neangažovala v Občanském fóru ani neusilovala o žádné posty. Když volala na studijní oddělení, sekretářka jí vynadala, že není v žádném seznamu vůdců a nemá tedy právo mluvit za fakultu. Pavla vysvětlila, že není ve studentském parlamentu proto, že do něj nekandidovala, a že se jen chce zeptat, kdy začíná další semestr. Věděla, že nechce komunisty, ale věděla také, že neví, co dál. 

Rok po revoluci ji vyhodili od diplomové práce. Škola jí odmítla umožnit analýzu vzorků, přestože přístroje měla. Musela vzorky vozit do Krče, kde jí sami pracovníci říkali, že tomu nerozumí. Tři týdny před odevzdáním jí školitel sdělil, že má málo pokusů a práci nedoporučí. Po výměně rektora musela diplomku naměřit znovu – ale nakonec úspěšně absolvovala.

Titulem inženýrky se nikdy neoháněla. V následujících letech porodila pět dětí. Když někdo řekl „paní inženýrko“, necítila se tím oslovena. Ale když zadělávala na knedlíky, vzpomněla si na kvasinky a co tam dělají, a to to pak kynulo. 

Založení organizace Blízký soused

V roce 2010 založila neziskovou organizaci Blízký soused, která se věnuje romským dětem. Doučování, výlety, kroužky, letní tábory, ale také nákup pomůcek a další malé drobnosti – to vše se stalo její každodenní revolucí. Postupně se začali zajímat i rodiče dětí, ptali se na Boha, na smysl života. Pavla viděla, jak se nejen děti, ale celé rodiny díky neúnavné práci lidsky posouvají, a to byly a jsou chvíle, kdy měla pocit, že je jednou nohou v nebi.

Pavla Fáberová zůstala věrná svému hodnotovému systému. Nečekala na ideální podmínky, nečekala na bezchybnost. Když přišla příležitost udělat něco dobrého, šla do toho. Její příběh není jen o revoluci v roce 1989, ale o každodenní revoluci lidskosti, odvahy a víry.