Milan Exner

* 1948

  • „Měli jsme podvojný telefon. Tak mi [manželka] volá na dílnu: ‚Je tady nějaký pán. Chce s tebou mluvit.‘ Tak jsem šel dolů, on mi hned začal tykat a říká: ‚Kolik máš dětí?‘ Já říkám: ‚Jedno.‘ ‚A chceš mít ještě děti?‘ Já říkám: ‚No určitě.‘ ‚Tak se vzpamatuj!‘ Mně se úplně podlomily nohy a říkám: ‚Já nevím, co po mně chcete?‘ A on říká: ‚Už jsi tady dva roky. A my všichni čekáme, co s tebou bude. Všichni vedoucí pracovníci jsou samozřejmě členy komunistické strany.‘ A já jsem říkal: ‚No počkejte, to mě vůbec nenapadlo.‘ A on říká: ,Jak si to představuješ?‘ Říkám: ‚Já nevím, teď jedeme na víkend za rodiči do Vlašimi a otec je v tomhle zkušený, on mi poradí, jo?‘ A on říkal: ‚Tak hele, s tou stranou – já mám ještě druhou variantu, protože trochu počítám s tím, že asi nebudeš ten vstup akceptovat. Já ti navrhuju, že se staneš předsedou Svazu československo-sovětského přátelství v Kralupech a proti tobě budou ředitelé Barev, laků a Kaučuku takhle malí, protože z tebe budou mít trochu vítr.‘ Já jsem se úplně rozklepal a v pondělí jsem jel na podnik a dal jsem tam výpověď a bylo to.“

  • „V noci z 20. na 21. srpna ve dvě hodiny ráno byl poplach. Všichni jsme museli samozřejmě nastoupit, což byla otázka asi tří minut, kdy jsme museli být oblečení a tak. Dostali jsme ostré střelivo, dostali jsme samopaly, nasedli jsme na náklaďáky, nastartovali jsme motory a čekali jsme, co bude. My jsme to vnímali, že jdeme do války. Velitelé byli úplně zdrcení. Já jsem z toho měl první pocit, jak nás tihle lidi mají víc do boje, protože oni tam byli vlastně tak trošku zalezlí. Ta vojna... Zkrátka měli, co chtěli a tak, a teď přišel takovýhle stav, z čehož bylo vidět, jak to někteří lidi nezvládají. Ale ono to trvalo jenom do šesté hodiny ranní, kdy přišel rozkaz sesednout, odevzdat zbraně, odevzdat střelivo a dali nám hrábě a šli jsme na seno.“

  • „Moje matka pocházela z vesnice. A její otec, můj děda, soukromě hospodařil – i v době, kdy už byla JZD [jednotná zemědělská družstva]. Tak on nevstoupil do JZD a pracoval samostatně, trošku byl perzekvován, protože mu vzali ta pole za chalupou a dali mu je až někde na konci okrsku, takže to měl na pole dost daleko.“

  • Full recordings
  • 1

    Poděbrady, 07.03.2023

    (audio)
    duration: 43:45
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Ve třinácti letech mě umění tak nadchlo, že už jsem nechtěl dělat nic jiného

Milan Exner, 2023
Milan Exner, 2023
photo: Post Bellum

Milan Exner se narodil 8. dubna 1948 ve Vlašimi. Od dětství se věnoval umělecké tvorbě. V letech 1963–1967 studoval na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni. Invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil jako voják základní služby v Tachově. Do roku 1974 působil jako vedoucí v keramickém družstvu Keramo v Praze. Protože nechtěl vstoupit do komunistické strany, zaměstnání opustil. Od roku 1974 působil v Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). S manželkou tvořili nejprve ve sklepě domu jejích rodičů, později si postavili vlastní dílnu, kde působili i po sametové revoluci. Milan Exner 13 let vyučoval na Lidové škole umění v Poděbradech. V letech 1981 a 1986 získal první cenu v celostátní soutěži Ústředí lidové umělecké výroby a Svazu českých výrobních družstev za keramický jídelní servis. V roce 2023 žil v Poděbradech a stále se věnoval své práci.