Cyril Evans

* 1956

  • "Tak jsem si to loni v lednu, roku 2021, vyhledal přes Google. A místo, abych do vyhledavače zadal jako obvykle Münchengrätz, dal jsem tam 'Bukovina', 'Kláštěr' a 'mlýny'. A vyskočil na mě ten magazín. Celý v češtině, samozřejmě. Přečíst jsem si to nemohl, ale viděl jsem, že tam stojí 'mlýny'. Procházel jsem to, prohlížel, číst jsem nemohl. A byl tam článek o mlýnech v té oblasti. A zčistajasna jsem našel přesně tu fotku, kterou měl táta ve svém albu, mlýn a ta vila u mlýna ve sněhu. Bylo mi jasné, že to je ten spojovací článek. Navázal jsem spojení s redaktorkou magazínu, Michalou. Zajímala se o detaily o době a oblasti, kam utekl, kdo se o něj staral. A o příběh mého táty, jak ho sepsal strýc. Potom do toho zapojila Jiřího a oni dva zařídili, že se všechny rodiny znovu shledaly, a zorganizovali těch proběhlých pár dní, celé to setkání. Včera byla slavnost na radnici, byl tam starosta a další hodnostáři z Mnichova Hradiště."

  • "Nevím, jak dlouho byl v kině, ale v Rutově mlýně byl rozhodně mezi únorem a květnem 1945. Starali se o něj dobře, bylo to neuvěřitelné riziko pro tu rodinu. Jednoho dne přišla skupina Němců, hledali uprchlé válečné zajatce, přišli do domu a můj otec seděl u stolu. Předstíralo se, že je hluchoněmý a že je zaměstnán ve mlýně. A způsob, jakým se Josef Ruta dokázal Němců zbavit, byl, že německému důstojníkovi nabídl čerstvá vejce. Německý důstojník si vzal vejce a odešli. Ale to riziko, které na sebe brali, bylo neuvěřitelné, proto jsem věnoval tolik času tomu, abych našel obě rodiny, Rutovy i Pravdovy, abych jim poděkoval. Poděkovat nestačí, nikdy to nebude stačit. Ale prožil jsem teď neuvěřitelné dny, měl jsem možnost se setkat s potomky obou rodin, šel jsem k náhrobkům původní Rutovy rodiny, i Pravdovy. Tak jsem jim mohl prokázat úctu."

  • "Vím z vyprávění, že chodili po statcích a poslouchali u dveří. Pochopitelně během zajetí u Němců se naučili pár slov německy. Takže chodili dveře od dveří a poslouchali, jestli tam bydlí rodiny německé, nebo české, československé. Přišli k jedněm dveřím, předpokládám, že to byly dveře domu Josefa Ruty, ale stoprocentně jistý si nejsem. Zaklepali, protože si mysleli, že tam bydlí Čechoslováci. Někdo vyšel ven, ale nerozuměl jim. Nevěděli, co si počít. Ale Erik, ten britský mariňák, měl na paži vytetovanou britskou vlajku. Vyhrnul si rukáv a ukázal, že jsou Britové. Tak oni je pozvali do domu, schovali je a zapojili další lidi do toho ukrývání a všeho. Bylo to riskantní. Taky pro mého otce a Erika – nevěděli, kde jsou, někteří Čechoslováci byli spíš na straně Němců. Ale měli štěstí, že narazili na úžasné, hodné, statečné lidi."

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 22.05.2022

    (audio)
    duration: 01:15:43
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Otec utekl z pochodu smrti a měl štěstí, že v Mnichově Hradišti narazil na hodné a statečné lidi

Cyril Evans v roce 2022
Cyril Evans v roce 2022
photo: Natáčení

Cyril Evans se narodil ve Walesu 11 let po konci druhé světové války. Jeho otcem byl Robert Evans, britský voják, který padl roku 1940 do německého zajetí. Strávil téměř pět let v zajateckých táborech soustavy Stalag na území dnešního Polska. V lednu 1945 byli z posledního z nich, Lamsdorfu, vězni vyhnáni na pochod smrti přes hranice směrem na české území. Po měsíčním pochodu se Robertu Evansovi podařilo uprchnout, v Mnichově Hradišti a okolí nalezl útočiště v sokolovně za přispění rodiny Pravdovy, tři měsíce se také skrýval ve mlýně Josefa Ruty. Po válce se vrátil do Walesu a s oběma obětavými rodinami si dopisoval, kontakty přerušil až komunistický převrat v roce 1948. Syn Cyril až roku 2021 zjistil, kde přesně se jeho otec na sklonku války skrýval. Za pomoci místních novinářů a historiků identifikoval potomky obou rodin. Následně přijel do Mnichova Hradiště, setkal se s potomky a vzdal úctu u hrobu těch, kteří jeho otci a dalším uprchlým vězňům zachránili život.