The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Essl (* 1939)

• narozen 1. prosince 1939 ve Vojslavech u Hořic na Šumavě

• pochází z německé rodiny

• svědectví o zaniklé části obce Vojslavy v Hořicích na Šumavě

• otec Johann Essl byl sociální demokrat, musel narukovat do německé armády

• jako šestiletý zažil pamětník příjezd americké armády do Hořic

• část rodiny byla odsunuta, část vysídlena na nucené práce

• v roce 1952 se rozdělená rodina přestěhovala do Českého Krumlova

• v papírenském průmyslu pracoval pamětník 44 let

• působil jako externí vyučující hry na akordeon

• v roce 2026 žil v Českém Krumlově

Jindřich Essl vyrůstal na šumavské samotě v německé rodině, do jejíhož života zasáhl zábor pohraničí. Ačkoli otec ani synové nechtěli mít s nacismem nic společného, museli narukovat do wehrmachtu. Matka s menšími dětmi se starala o hospodářství, které rodině po válce zkonfiskovali. Čelila odsunu a pět let trvající nucené práci. Rodina už se nikdy nesešla pohromadě. 

Nemluvili jsme česky, ani německy

Jindřich Essl se narodil 1. prosince 1939 v Hořicích na Šumavě do německé rodiny Johanna a Ludmily Esslových. Matka, rozená Jakubcová, pocházela ze smíšeného česko-německého manželství. Otec Johann Essl byl vyučený kovář, ale podobně jako mnozí lidé na Šumavě dělal to, co bylo právě potřeba. Rodinu, která žila na samotě, živilo především vlastní hospodářství o šesti hektarech, s kravami, stodolou, polem a tvrdou prací. Jindřich vyrůstal se šesti sourozenci. Nejstarší Jan se narodil roku 1924, František 1925, Otto 1927, po něm přišly Pavla, Marie, Růžena a nakonec Jindřich. Jedna ze sester zemřela krátce po narození. Domácnost i hospodářství vedla maminka. 

Doma se mluvilo šumavským německým dialektem, což bylo tehdy mezi německým obyvatelstvem v pohraničí obvyklé. „Rodiče česky neuměli, takže ani my jsme se česky neučili a starší sourozenci chodili do německých škol. Jen Františka dal otec ještě před válkou do české školy. Myslel si, že čeština bude pro řemeslníka užitečná,“ vysvětluje Jindřich Essl. Po záboru pohraničí v září 1938 to ale ztratilo smysl. České školy se zrušily a Hořice se ocitly v německé říši, kterou si rodina nevybrala.

 

Táta a bratr museli do wehrmachtu 

Otec Johann Essl byl sociální demokrat a v rodině se traduje, že když za ním chodili agitátoři, aby ho nalákali do Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP), odpovídal, že sociální demokracie mu přešla „do masa a krve“ a do jiné strany nikdy nevstoupí. I když do NSDAP nevstoupil, před pronásledováním později chráněn nebyl. V březnu 1944 musel narukovat do wehrmachtu, stejně jako nejstarší syn Jan. „Otec už byl padesátník. Přežil vojenskou službu v rakousko-uherské armádě za první světové války, kde bojoval na Piavě a prodělal průstřel ramene. Teď musel znovu do války. To už nacistům ‚hořela koudel u zadku‘, takže brali i takto staré muže, ale i sedmnáctileté, na východní frontu,“ vypráví Jindřich Essl. Jeho druhý bratr Otto, kterému ještě nebylo osmnáct let, byl nasazen do Reichsarbeitsdienstu, tedy tzv. říšské pracovní služby, kde s ním nakládali podle potřeby. Jednou byli doma, jindy v říši na různých pracích.

Když otec odešel na frontu, rodina měla za sebou jednu velkou tragédii, z níž se Esslovi těžko vzpamatovávali. V srpnu 1942 se utopil sedmnáctiletý František. „Byl na Olšině u Horní Plané s bratry a kamarády na loďkách. Když jeden z kluků spadl do vody, František za ním skočil. Zachránil ho, sám ale zůstal pod hladinou,“ vypráví Jindřich Essl. Tehdy mu byly tři roky, a přesto si na tuto událost vzpomíná jako na první velký otřes, který se v rodině nikdy nezahojil. Válečné roky byly těžké. Jeden syn mrtvý, otec a další dva synové pryč, doma jen matka, dcery a malý Jindřich. Navíc s nimi žila mentálně postižená teta Anna Jakubcová, kterou si k sobě vzala matka a starala se o ni až do smrti.

Přišli jsme o hospodářství a o domov 

Snadný nebyl ani život na samotě. V domě neměli elektřinu, svítilo se petrolejkami, obilí se mlátilo mlátičkou na kliku a čistilo se v „pucmašine“, některé části hospodářství měly stále doškové střechy. Jindřich si pamatuje sousedské neštěstí s dívkou Mínou, která po pádu na mlat žila s hendikepem, i další tragédii v téže rodině, když se malé dítě utopilo v jímce s močůvkou. 

Konec války přišel do Hořic ještě před květnem 1945. Jindřich si dodnes vybavuje americké vojáky, které s matkou pozoroval škvírou ve vratech stodoly. Přijeli v džípech a chtěli se ubytovat. Matka se bála, protože v domě byla sama s dětmi. Velitel ji však uklidňoval lámanou němčinou: „Nicht fürchten, Amerika gut!“ Nakonec se u nich ubytovalo osm Američanů. Dětem dávali čokoládu a žvýkačky, ale jakmile zahlédli slepici, byla během chvíle na pekáči.

Po válce pro rodinu nastaly ještě těžší časy. Německé obyvatelstvo v pohraničí čelilo odsunům, ponižování a násilí. Otec a syn Jan se již domů vrátit nemohli; jakožto vojáci wehrmachtu museli zůstat kdesi v Německu. Syn Otto, nasazený do říšské pracovní služby, se také nevrátil. Matka žila v nejistotě, zda bude muset s dětmi do odsunu. Bránila se s poukazem na otcovo sociálnědemokratické smýšlení a rodinné poměry, jenže úřady její argumenty odmítly. Rozhodnutím z 29. června 1946 byla rodina označena za státně nespolehlivou, její majetek podléhal konfiskaci a odvolání nebylo přípustné. „Žádosti nevyhověli, protože matka prý aktivně nebojovala proti nacismu. Jak by mohla? Vždyť zůstala sama s malými dětmi a musela se starat o hospodářství…“ říká Jindřich Essl. 

Vzpomíná, že k nim jednoho rána přišel cizí muž a oznámil, že se musejí ráno vystěhovat. Vzít si mohli jen to nejnutnější. „Odešli jsme tedy ze svého hospodářství o dva domy níž v Hořicích, do vysídleného domu. Jenže se tam objevil nějaký člověk a všechno si zabral, včetně dobytka a pozemků,“ vzpomíná. Přesto Jindřich Essl na podzim 1946 s dvouměsíčním zpožděním nastoupil do první třídy v Hořicích. Nerozuměl česky, ale ani německy: „Německý šumavský dialekt, to nebyla němčina. I když na mě český učitel zkoušel mluvit německy, tak jsem mu nerozuměl.“ Na prvním vysvědčení měl tedy větu: „První pololetí pro neznalost českého jazyka neklasifikovaný.“ Seděl, díval se a chytal slova. Brzy navštěvoval čtenářský kroužek a později slýchal od učitelů větu, kterou si zapamatoval na celý život: „Podívejte se na Essla, to je Němec a češtinu umí lépe než vy.“

Němci byli levná pracovní síla

Jindřich Essl byl živé dítě, lezl po stromech, jednou spadl přímo na litinový poklop kanálu, prorazil si ret, ohnul přední zub a zlomil si pravou ruku. S dětstvím má ale také spojené slavné hořické pašijové hry, v nichž jako dítě hrával. Později za to dostal pamětní medaili k dvoustému výročí pašijových her. Nebyla to pro něj jen vzpomínka na slavné divadlo, ale i na dobu, kdy se braly čeština s němčinou jako rovnocenné jazyky. „Před Hitlerem bylo běžné, že lidé spolu žili, hráli divadlo v obou jazycích a často ani neřešili, kdo je Čech a kdo Němec,“ říká. 

Esslovi nejprve museli opustit dům v Hořicích a poté je odsunuli do vnitrozemí na nucené práce. V dubnu 1948 se ocitli v Chvalešovicích na Protivínsku. Matka byla přidělena k největšímu sedlákovi Hojdarovi, pamětníkovy starší sestry sloužily u dalších hospodářů, a to v podstatě jen za stravu a povinné pojištění. Po roce a půl přišel další úřední zásah: přidělovací výměr, podle něhož byla Ludmila Esslová jako osoba bez československého občanství přidělena od 4. října 1949 jako zemědělská dělnice ke státním statkům v Milenovicích. I tam stálo, že proti rozhodnutí nejsou opravné prostředky a že neuposlechnutí může být trestáno vězením. Rodinu navíc stále rozdělovaly hranice. Otci se s nimi podařilo propojit korespondenčně až díky Mezinárodnímu červenému kříži. Chtěl, aby rodina odešla za ním, nějaký čas to dokonce vypadalo reálně, ale připravený transport byl zastaven. Esslovi zůstali v Československu jako levná pracovní síla. V květnu 1953 je zasáhla i měnová reforma. Protože rodina stále ještě neměla občanství, peníze jim nevyměnili. 

Když po pěti letech nucených prací tato povinnost skončila, pokusila se matka vrátit domů, do Hořic. Už to však nešlo, protože dům byl zdevastovaný. Nakonec úřady povolily návrat jen části rodiny do Českého Krumlova: matce, Růženě, Jindřichovi a tetě Anně. Do města se přestěhovali na podzim 1952. Bydleli v Dlouhé ulici v jediné místnosti, ale nakonec se jich tam mačkalo šest. Dvě starší sestry, Pavla a Marie, sice musely zůstat v Milenovicích, protože měly stále pracovní závazek, ale nakonec se z něj vyvlékly. „Když se 5. prosince večer u nás doma ozvalo bušení na dveře, matka se lekla, že přišli čerti. Byly to ale sestry. Na statek už se nevrátily a byli jsme zase pohromadě,“ vzpomíná Jindřich Essl.

Život v Českém Krumlově se stal začátkem „normálnějšího“ života. Matka postupně získala větší byt, sestry se provdaly, teta Anna zemřela roku 1959 a téhož roku odešel Jindřich na vojnu. Ještě předtím se však rozhodlo o jeho budoucnosti. Po základní škole se vyučil ve Větřní v papírenské technologii. Po vojně si doplnil vzdělání, dokončil průmyslovou školu a v roce 1964 maturoval. Několik let působil jako mistr odborného výcviku a učitel odborných předmětů na učilišti ve Větřní. Poté přešel do provozu, kde se stal vedoucím technické, později výstupní kontroly. Měl na starosti reklamace, normy, metrologii i laboratorní přístroje. Podnik zastupoval také navenek, jezdil na služební cesty a ve své profesi si vydobyl respekt. Do papíren nastoupil 30. srpna 1956 a zůstal jim věrný čtyřiačtyřicet let. V Českém Krumlově se nakonec také oženil. 

Nemohl jsem ani tátovi na pohřeb

S jeho prací se od dětství prolínala hudba. Už v Milenovicích toužil po harmonice tak silně, že mu ji matka se sourozenci nakonec koupili. „Bylo to italské Rigoletto, drahý nástroj, pro nás velký luxus. Já na ni ale už o Štědrém večeru, ještě před návratem rodiny z kostela z půlnoční mše, dokázal zahrát ‚Stille Nacht, heilige Nacht‘,“ vzpomíná. Pak jezdil na kole z Milenovic do Vodňan k učitelce Pencové s harmonikou na zádech ve futrálu, který mu matka ušila. Hudba ho provázela dál i na vojně, kde hrál v dechovém souboru, jezdil s vojenskou kapelou koncertovat až do Prahy a v menších sestavách hrával i na zábavách. Hru na akordeon také mnoho let vyučoval. 

Do Komunistické strany Československa nikdy nevstoupil. Sám říkal, že jako technik měl v továrně trochu jiné postavení než dělníci, ale rozhodující bylo plnění výroby, nikoli stranická knížka. Když po roce 1968 přišla tzv. normalizace, jeho osobně nedrtila. Německý původ mu už v této době profesní dráhu neblokoval, avšak rodina zůstala navždy poznamenaná. Otec se syny žil v Německu – nejstarší bratr Jan v Mnichově, Otto v Essenu. Psali si, občas se mohli setkat v Rakousku nebo později v Bavorsku, ale společný život už se nikdy neobnovil. Otec zemřel 26. září 1969 a Jindřich se kvůli vízům a režimu nedostal ani na pohřeb.

Nejlepší doba je nyní

Minulost si neidealizuje. Pamatuje si, co udělal Hitler se soužitím Čechů a Němců na Šumavě, pamatuje si Benešovy dekrety, nucené práce i rozdělenou rodinu a stejně tak ví, že dnešní svoboda není samozřejmost. Když slyší nadávání na současnost, namítá, že člověk by se neměl uzavírat a neměl by žít jen z křivd. Jeho vlastní zkušenost ho naučila, že nejhůř člověka neničí chudoba ani tvrdá práce, ale izolace.

Dnes žije Jindřich Essl v Českém Krumlově a za nejlepší období považuje současnost. V domě je živo, nablízku má děti i vnoučata, stará se o zahradu, králíky a slepice a sleduje, co se děje doma i v zahraničí – v češtině i v němčině. Dnešní možnost cestování pro něj samozřejmostí není. „Můj syn dnes vozí auta po Evropě do Německa, Holandska nebo Španělska, zatímco já sám jsem kdysi nemohl ani do Německa na otcův pohřeb,“ uzavírá své vyprávění.