The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Ermis (* 1928  †︎ 2020)

Ulice Ostravy-Zábřehu byly poseté mrtvolami německých vojáků

  • narozen 21. srpna 1928 v Ostravě-Zábřehu
  • ve čtrnácti letech nastoupil jako pomocný dělník do Vítkovických železáren
  • svědkem náletu na Ostravu dne 29. srpna 1944
  • od ledna do dubna 1945 působil jako učeň nasazený na kopání zákopů
  • zažil v Zábřehu příchod Rudé armády a těžké boje s ustupujícími Němci
  • získal výuční list soustružníka, večerně vystudoval průmyslovku
  • až do důchodu pracoval ve Vítkovických železárnách
  • zemřel v Ostravě 29. února 2020

V úterý 29. srpna 1944 zaútočilo na okupovanou Ostravu 400 amerických bombardérů typu B-24 Liberator. Cílem byly rafinerie v Přívoze a také v Bohumíně, nádraží v Moravské Ostravě, doly, průmyslová oblast Vítkovic, chemička Julius Rütgers. Nálet se odehrál v pěti vlnách, od Výškovic na jihu po Bohumín na severu. Z obytných částí byly nejvíce poškozeny Moravská a Slezská Ostrava, Vítkovice a Zábřeh. Z průmyslových objektů především Vítkovické železárny. Podle odhadů historiků nepřežilo nálet více než pět set lidí.

Šestnáctiletý Jaroslav Ermis tenkrát pracoval v učňovské dílně Vítkovických železáren. Měl ranní směnu. Patnáct minut před jedenáctou hodinou se ozvaly sirény. Lidé v Ostravě byli na letecké poplachy zvyklí, ale do té doby nad nimi bombardéry pouze přelétávaly.

„Když se ozval poplach, rychle jsem si v dílně zabalil věci a s kolegou Oldřichem Blažkem jsme utíkali ven. Letěli jsme na rudiště, kde bylo shromaždiště vagónů s rudou, že se schováme pod vagón. Německá protiletadlová děla už střílela. Houkaly sirény. Byli bychom tam zůstali, ale kolem běžel starší pán a říkal, ať utíkáme pryč, protože to tady určitě budou bombardovat.“

Utíkali fabrikou dál, přelezli dřevěný plot a ukryli se v havířské zahrádkářské kolonii u dnešní Rudné ulice. „Měli jsme velký strach. Všude létaly střepiny. Kolem nás to jen hvízdalo. Schovali jsme se do králíkárny. Město dunělo výbuchy bomb a všeho ostatního. Pak to najednou utichlo. Ve vzduchu byl skoro neprůhledný prach a smrad,“ popisuje Jaroslav Ermis. Válka přinesla do jeho života mnohé další okamžiky hrůzy, lítost nad zmařenými životy a odpor ke krutostem, kterých byli lidé schopni.

 

Život na zámku

Jaroslav Ermis se narodil 21. srpna 1928 v ostravské městské části Zábřeh nad Odrou. Otec Jan Ermis byl zaměstnaný ve válcovně Vítkovických železáren. Matka Heřma pracovala za svobodna ve vítkovické pískovně. Jaroslav byl jejich jediné dítě. Ermisovi byli nemajetní, ale bydleli na zámku. Budova ze 17. století patřila obci a žilo tam v nájmu dvanáct rodin.

„Obývali jsme velmi prostornou kuchyň a světnici. Voda byla na chodbě, suchý záchod také. Topilo se v kamnech, na kterých se i vařilo. Za zámkem jsme měli boudy a chlívky, kde se chovaly kozy, králíci a drůbež. Za bydlení včetně elektrického proudu jsme platili 12 korun měsíčně,“ vzpomíná.

V době hospodářské krize měl otec práci v železárnách jen tři dny v týdnu. Aby rodinu uživil, začal si přivydělávat jako číšník v místních hospodách. Malý Jaroslav za ním rád chodíval na sodovku. Svátkem pro něj byly nákupy ve městě. „Chodili jsme nejčastěji do obchodu Brouk a Babka, kde bylo všechno možné od oblečení po lžičky. Tatínek tam mohl nakupovat na úvěr. Stačilo se prokázat průkazkou z železáren. Dluh se mu stahoval přímo z platu. Úroky byly nízké.“

 

Uplakaný 15. březen 1939

Bezstarostné dětství ve venkovském prostředí Zábřehu skončilo s nástupem Adolfa Hitlera k moci. Poté, co ovládl Německo, si chtěl podrobit celou Evropu. „Byli jsme proti Němcům a nosili jsme trikolóry. V pohraničí se stavěly pevnosti, lidé na to dobrovolně přispívali. Když byla v roce 1938 mobilizace, vojáci byli ubytovaní také v sále zábřežské hospody U Havránků. Spojaři stanovali za hřbitovem. Chodili jsme je okukovat.“

Po dohodě Německa, Francie, Itálie a Velké Británie v Mnichově v září 1938 obsadilo nacistické Německo Sudety. Dne 15. března 1939 začala okupace zbytku republiky, který Němci nazvali Protektorát Čechy a Morava. Jedenáctiletý Jaroslav to vnímal jako tragédii. „Stál jsem v dešti u cesty pod zámkem a sledoval příjezd kolon německých vojáků. Tekly mi slzy. Němci v přilbách a gumových pláštích jeli od Svinova v autech a motorkách se sajdkárami,“ říká.

Připomíná jedno německé opatření, které výjimečně nelze označit za negativní. „S jejich příjezdem se u nás z hodiny na hodinu začalo na silnicích jezdit místo vlevo vpravo. Němci jen všude vylepili plakáty, které nařizovaly: ‚Jezděte vpravo, předjíždějte vlevo!‘ Zavedli to bez řečí a jednání. Za první republiky se o přechod na pravosměrnou dopravu vedly dlouhé debaty.“

 

Gestapo v hodině náboženství

Hned po obsazení Československa nastal teror. Nacističtí okupanti zavedli diskriminační předpisy proti Židům i Romům. Začalo zatýkání českých vlastenců. „V koncentráku skončil třeba ředitel obecné školy Hrbáč, legionář a velký sokol. Zavřeli také starostu zábřežského Sokola Šeděnku.“ Když chodil na měšťanku, zažil, jak gestapáci odvedli z hodiny náboženství faráře československé církve, bývalého důstojníka československé armády a vlastence Karla Čepka.

„Ke konci vyučování, když jsme se modlili, vešel do třídy ředitel a řekl: ‚Karle, přišli pro tebe.‘ Za ním hned vstoupili dva gestapáci v kožených kabátech. Přistoupili k panu faráři, zeptali se, jestli je Karel Čepek a zatkli ho před našima očima. Byl to pro nás více než šok. Byl zavřený po zbytek okupace. Potkali jsme se v den, kdy ho propustili. Poplakali jsme si spolu.“

Těžce nesl osud některých vrstevníků, kteří museli jít do německých škol. „Z naší třídy to byli čtyři spolužáci. Když se s námi loučili, plakali. Bylo to hrozné. Taky na to doplatili. Když jim bylo patnáct roků, museli narukovat k německé armádě. Dva na frontě padli. Jejich rodiče se dali k Němcům a tak to dopadlo.“

Okupace zkrátila Jaroslavu Ermisovi dětství. Ve čtrnácti letech nastoupil jako mladistvý pomocný dělník ve Vítkovických železárnách v Ostravě. „Protektorátní úřady nám zkrátily školní docházku. První měšťanku jsme přeskočili a čtvrtý ročník se změnil na takzvaný kurz, kam jsem už nechodil. Dostat se do učení bylo za války těžké. Tatínek mi sehnal práci u strýce, který vedl ve Vítkovicích četu obráběčů. Vyráběli náhradní díly pro vysoké pece a další provozy.“ Chodil na denní a odpolední směny jako dospělí. Nástupní plat měl tři koruny a patnáct haléřů na hodinu. Po roce byl přijat jako soustružník do učňovské dílny ve strojírně.

 

Smrt padala z nebes

V práci ho zastihl letecký poplach dne 29. srpna 1944. Do krytu pro zaměstnance instinktivně nechtěl jít. Mohutný nálet amerického letectva šťastně přečkal s kolegou v boudě v havířské zahrádkářské kolonii nedaleko fabriky. Rodičům se také nic nestalo a jejich dům zůstal nepoškozen. Právě do ulic tehdejšího katastru Zábřehu ale spadlo několik desítek bomb. Podle historika Petra Přendíka tam toho dne zahynulo asi 130 lidí. „V části zvané Sasínovec byly rodinné domy. V baráku pana Klečky byl velký klenutý sklep, který byl oficiálně vyhlášeným krytem. A nedostal ten domek plný zásah? V jednom okamžiku tam zemřelo 26 lidí.“

Jaroslav Ermis viděl oběti v kapli na hřbitově. „Leželi tam jen tak na zemi, celí špinaví od prachu.“ V jiném protileteckém krytu poblíž centra Ostravy zemřel otec jeho kolegy Oldřicha Blažka, který se s ním v době náletu schovával v králíkárně. „Jeho tatínek pracoval jako kovář v dílně na Žofínské huti. Celá denní směna byla v krytu u vysoké pece. Dostal plný zásah. Všichni tam zahynuli.“

Jaroslav Ermis pomáhal asi dva týdny na Sasínovci, v dnešní ulici V Troskách, kde byl poškozený každý druhý dům. „Pracovali jsme u pana Kozmíka. Jeho syn byl můj spolužák. Vybírali jsme z hromady, která z domu zůstala, cihly a hledali každou drobnost, která se dala upotřebit. Bylo to jako zázrak, když jsme našli neporušenou pětilitrovou sklenici s vajíčky naloženými ve vápně. Paní Kozmíková měla velikou radost.“

Do konce okupace následovaly téměř tři desítky leteckých útoků na Ostravu, žádný z nich však nepřinesl tak vysoký počet obětí a nezpůsobil takové škody. V roce 1944 zaútočili Američané ještě pětkrát, nálety v roce 1945 prováděla Rudá armáda.

 

Kopání zákopů v Beskydech

Začátkem roku 1945 se začali Němci v Ostravě intenzivně připravovat na příchod fronty. Rudá armáda pomalu postupovala spolu s československou armádou Ludvíka Svobody Slovenskem k československým hranicím. Kopat zákopy museli také učni z Vítkovických železáren. „Ředitel naší učňovské školy byl Čech, jmenoval se Valoch. Kolaboroval s Němci a také se začal psát Waloch. A ten rozhodl, že kluci z druhých a třetích ročníků budou pro Němce kopat zákopy. A tak jsme museli na začátku ledna 1945 s batůžkem na zádech ‚narukovat‘. K povinné výbavě patřila deka a dřevěné boty proti mrazu.“

Chlapce odvezli do Frenštátu pod Radhoštěm v Beskydech. Spali v ubytovně na Horečkách a denně pochodovali několik kilometrů ke kopci Pindula, kde kopali protitankové příkopy. „Byla to hrůza. V ubytovně jsme spali na slámě. Dostali jsme každý jednu deku, kterou jsme si dali pod sebe, deka z domova sloužila jako přikrývka. Každý den jsme měli budíček v šest hodin. Dostali jsme černou kávu a chleba s marmeládou z řepy, a už jsme pochodovali. Byla hrozná zima a sněhu po pás.“

 

Pod dozorem „Gumového oka“

Velký protitankový příkop na cestě mezi Frenštátem a Rožnovem pod Radhoštěm měl zbrzdit očekávané tanky ze Slovenska. „Ti chytřejší z naší party si zajistili lopaty, na nás hloupější zbyly krumpáče. Celý den jsme kopali, kdežto ti s lopatami skoro neměli co dělat, protože půda byla zmrzlá. Hlídal nás německý voják, který přišel ve válce o oko. Nosil uniformu a gumový plášť. Říkali jsme mu Gumové oko. V poledne vždycky přijel povoz s koňmi, každý jsme dostali jednu naběračku šlichty. A pak zase kopat až do tmy a večer pochod v trojstupu na ubytovnu. Tak nás trápili měsíc,“ vypráví.

Asi po třech týdnech ho ve Frenštátu navštívil otec. Pamětník vzpomíná, že když tatínek viděl, jak jsou nuzně ubytováni, zmrzlí a hladoví, lítostí se rozplakal. Když po měsíci přijeli na Hlavní nádraží do Ostravy, čekali je vojáci s puškami. „Chtěli nás hned odvézt někam na další práci, ale Gumové oko nás zachránil. Řekl jim, že jsme Češi a že kopeme zákopy dobrovolně. Tak nás propustili.“ Zákopy v různých částech Ostravy ale musel Jaroslav hloubit až do konce dubna. Spát už ale mohl chodit domů.

„Dne 26. dubna spadl do parku u zámku granát. Tatínek tehdy nařídil: ‚Konec! Už na žádné zákopy nepůjdeš! Do sklepa!‘ Na bramborách ve sklepě byly položené desky. Maminka přinesla peřiny a tam jsem spal.“ 30. dubna byla ve sklepení většina obyvatel zámku. „Už bylo slyšet pěchotní zbraně. Rudá armáda spolu s našimi tankovými jednotkami přišla do Ostravy přes řeku Odru. V půl druhé odpoledne vstoupil do krytu soused Pika v doprovodu mladého sovětského vojáka a oznámil: ‚Už jsme svobodní.‘ Rudoarmějec se jen smál.“

 

Ulice plné mrtvol

Sověti si zřídili štáb nedaleko zámku. Ermisovi slavnostně vynesli ze sklepa peřiny. Večer ale museli utíkat zpátky do podzemí. Zatímco Ostrava slavila osvobození, v Zábřehu se bojovalo. Spojily se tam dva německé oddíly, které chtěly uniknout směrem na Frýdek-Místek. Rudoarmějci je zastavili. Němci se ale urputně bránili. „Po celou noc se v Zábřehu bojovalo. Střílelo se z automatů a těžkých kulometů, ale také z děl, tanků a kaťuší,“ uvádí historik Petr Přendík.

„Ráno byly ulice poseté mrtvolami Němců. To si nikdo neumí představit. Byl to strašný pohled,“ říká pamětník. Vzpomíná, že těla museli odklízet místní Němci. „Nakládali mrtvoly na vozíky a odváželi je na hřbitov, kde vykopali velkou jámu. Tam dávali jednoho na druhého a zasypávali je vápnem.“

V den osvobození byl svědkem toho, jak sovětský voják zastřelil staršího místního muže. Podle pamětníka se jmenoval Harmaczek a byl to napůl Němec. „Šel kolem zámku s kýblem k Tučníkově studni pro vodu. Jeden soused na něho začal křičet: ‚Ty hitleráku, ty budeš ještě brát vodu?‘ Strhl se křik a dopadlo to tak, že přišla skupina sovětských vojáků, sebrali Harmaczka a odvedli ho do jeho baráku, který prohledali. A na půdě našli německého ostřelovače. Tohoto tam hned zastřelili a Harmaczka odvedli na dvůr a u hromady koksu ho jeden voják odstřelil.“

Jaroslav Ermis vysvětluje, že tenkrát slyšel křik a do dvora, kde Sověti s Harmaczkem bez milosti skoncovali, nakukoval. „Neměl svázané ruce ani nohy. Stál u toho koksu a třásl se. Přiopilý sovětský voják ho jen odstrčil a pustil do něj dávku ze samopalu. Muž padl na ten koks a bylo po něm. Je to špatná vzpomínka. A nejhorší je, že ho tenkrát nikdo nelitoval, nikomu to nevadilo. Jeho dvě dospělé dcery byly odvedeny do lágru pro Němce, který byl zřízen ve Výškovické ulici.“

 

Guláš z německého koně

Na konci války byl velký nedostatek jídla, zvláště masitého. Pamětník se hned po osvobození účastnil porcování mrtvého koně, na kterém si pochutnali Ermisovi i další sousedé. „Vedle zámku bylo železářství, kde byla garáž, a tam měli Němci ustájeného jednoho nebo dva koně. Žena majitele přišla k nám na dvůr a prosila muže, aby přišli k nim, že je tam mrtvý kůň a že by bylo dobré dostat z něj maso. Všichni chlapi si vzali velké zabijácké nože a šli tam. Byl jsem zvědavý, tak jsem je následoval. Ležel tam kůň s nataženýma nohama. Chlapi ho obklopili, nikdo z nich nebyl řezník a nevěděli, jak na to. Pak někdo jako první zapíchl nůž do zadní kýty. Vyřezané maso se pak dělilo. Každému kus do novin. I my jsme dostali. Maminka z toho udělala guláš. Byl dobrý.“

Špatné vzpomínky má na to, jak po osvobození někteří lidé ve Vítkovických železárnách zacházeli s kolegy, kteří sloužili nacistům. Pamětník byl svědkem lidového soudu nad hlavním šéfem ze strojírny, kde pracoval. „Jmenoval se Schneider. Do práce chodil v uniformě SA, v hnědé košili, rajtkách a vysokých botách. Po osvobození ho někde chytili a přivedli do závodu. Revoluční soud zasedal za velkou rýsovací deskou. Vytýkali mu, že byl údajně pomocníkem gestapa a udal spoustu lidí. Odsoudili ho a pak musel jít až na vrátnici po kolenou. To bylo hrozné. Tam ho naložili do auta a někam odvezli. Nevím, kolik toho měl na svědomí, ale bylo mi ho líto, když lezl po těch kočičích hlavách. Nebylo to dobré,“ říká.

 

Věrný komunistické straně

Po válce dokončil učení na soustružníka a dál pracoval ve znárodněných Vítkovických železárnách, které byly později pojmenovány po komunistickém prezidentovi Klementu Gottwaldovi. Komunisté se dostali k moci po puči v únoru 1948 a v Československu vládli přes čtyřicet let. Likvidovali politické odpůrce a zabavovali lidem majetek. Jaroslav Ermis uvěřil, že komunisté usilují o dobro národa, oceňoval poválečné budování. V roce 1952 se stal i on členem KSČ.

Vyprávění Jaroslava Ermise pro Paměť národa končí padesátými lety. K plánovanému pokračování rozhovoru už nedošlo. Pamětník těžce onemocněl a v únoru 2020 zemřel. Jeho manželka Zdeňka Ermisová po jeho smrti potvrdila, že zůstal komunistické straně věrný celý život. Krizi důvěry prodělal po 21. srpnu 1968, kdy do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy s cílem zastavit demokratizační reformy.

„Manžel sovětskou okupaci těžce nesl a při prověrkách ho málem vyhodili,“ uvedla. Když tenkrát přijely do Československa tanky, byli Ermisovi v Tunisu. Bratr Zdeňky Ermisové tam i s manželkou pracoval. Pobyt se jim nuceně prodloužil o čtrnáct dnů. Neměli v úmyslu tam zůstat už proto, že doma nechali dva syny. U prověrek soudruzi Jaroslava podezřívali mimo jiné z toho, že chtěl emigrovat.

Ve Vítkovických železárnách udělal Jaroslav Ermis kariéru. Po válce byl soustružníkem v provozu aglomerace. Poté, co večerně vystudoval průmyslovou školu, stal se směnovým technikem. Posledních šestnáct let pracoval na personálním oddělení. Přijímal nové pracovníky a měl několik podřízených. Podle Zdeňky Ermisové to byl především hodný a laskavý člověk.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava