Petar Erak

* 1963

  • „Takže po válce samozřejmě byl komunistický omladinec, nebo komsomolec, nevím, jak se to jmenovalo, vyrůstal s ruskou hymnou a písničkami o Josifu Stalinovi. A teď najednou v noci ho vzbudili a do nějaké kanceláře, že se musí vyjasnit, jestli je pro Tita, nebo pro Stalina. ‚No, jsem pro Tita...‘ A chtěl říct: ‚... a Stalina‘ a naštěstí ho kamarád šťouchnul a on projel dál. Ale kdyby řekl ‚... a Stalina‘, tak by byl odveden stranou a šel by na Goli otok.“

  • „Pořád jsem se díval na hodiny a říkal: ‚Tak to se něco stalo, ale dřív nebo později nám svět pomůže. A pak se stalo to s tím Mitterrandem, ale to byla taková falešná pomoc.“ – „Ten humanitární most?“ – „No. Pak jsem byl víc a víc rozčarovaný, že ta pomoc nepřicházela, že jsme my, kteří jsme bránili město, byli srovnáváni s těmi, kteří útočili na město, že jsme prakticky my taky válečníci a bojovníci, no a tak.“ – „Přemýšlel jsi o tom, že bys utekl?“ – „Na začátku ne, ale jak čas utíkal, tak už jsem přestal doufat, že duch Sarajeva, duch Bosny přežije, i když válka skončí. Začal jsem si být vědom, že to už nebude to město, jako bývalo. A v takovém městě jsem si nepředstavoval svoji budoucnost a budoucnost svých dětí a začal jsem přemýšlet o tom, že jestli přežiji, že další život budu trávit někde jinde. Byl to postupný, pomalý proces.“

  • „Bosenská armáda byla čím dál více podobná všem armádám. A já armády default nenávidím. To, že jsem se hlásil jako dobrovolník k patriotské lize, to bylo moje obrovské sebepopření. Já nenávidím válku, zabíjení, nenávidím vůbec kult armády spartánské, hodně chlapů na jednom místě a tak dál. Ale jako jediné východisko, jak se postavit ke zlu, musel jsem to všechno nějak spolknout, ok, budu dobrovolný voják za prospěch vyšší věci. Ty roky utíkaly a ta vyšší věc byla v nedohlednu, ba naopak my jsme čím dál bývali podobnější těm, kteří na nás útočili. Přírodní zákon – jestli on tebe chce zabít, ty chceš, jestli on používá věci ošklivé, ty zase používáš ošklivý věci. To léto jsem byl přinucený použít Srba jako živýho štíta. Prostě... existovala část fronty, která byla pod zemí. Byl to takový spletitý labyrint různých tunelů a na jedné části tunelu jsme byli my a na druhé části tunelu byli četníci. A oni stále kopali další tunely a my kopali svoje tunely. Oni používali muslimy, takže jestli budeš střílet po tom, který kopá k tobě, prakticky zabiješ nějakého chudáka muslima, a takže jsme my bohužel začali používat stejnou taktiku, strategii, a já jsem dostal jako kopáče nádhernýho kluka, velkýho, hezkýho. A musel jsem ho mít před sebou a on kopal a měl na výběr, že půjde k četníkům a já... no nevím, co by, to by byla fakt zkouška, kdyby začal utíkat a já jestli bych ho zabil zezadu...”

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 10.02.2022

    (audio)
    duration: 01:54:34
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Je to strašné, když uvidíte mrtvé dítě nebo ženu zabitou granátem

Petar Erak po válce v Bosně v Praze
Petar Erak po válce v Bosně v Praze
photo: archiv Petara Eraka

Narodil se 19. října 1963 ve městě Bugojno ve střední Bosně a Hercegovině do srbské rodiny. V roce 1970 se s rodiči a mladším bratrem přestěhoval do Sarajeva, kde nastoupil do první třídy. Na gymnáziu začal hrát na saxofon ve studentské kapele Bolero. Po maturitě absolvoval roční vojenskou službu a poté v Bělehradě studoval na chemicko-technologické fakultě. V roce 1986 se vrátil do Sarajeva, oženil se se svou spolužačkou z gymnázia a začal hrát v alternativní rockové skupině SCH. Koncertovali po celé Jugoslávii, v roce 1989 skupina vydala album During Wartime, na kterém předpověděla válku v Bosně a Hercegovině. V dubnu 1992 se přihlásil jako dobrovolník do bosenské armády, v níž bránil do září 1995 Sarajevo obléhané srbskou armádou. Sarajevo opustil na pozvání účastnit se jako člen skupiny SCH Měsíce Bosny a Hercegoviny, který v Praze organizoval prezident Václav Havel. Do Sarajeva se už nevrátil, po skončení války za ním v březnu 1996 přijela do Prahy i jeho žena Nela. Společně vedli v Praze dvě kavárny, po adoptování syna se stal pamětník lektorem vzdělávání pěstounů. Jeho válečné zkušenosti vypráví jedna z postav bosenského filmu „Chlapi nepláčou“ z roku 2017, který natočil Alen Drljević, jeden z příslušníků jeho čety. V době natáčení v roce 2022 žil pamětník v Praze.