Terezie Zuzana Eisnerová

„Bylo to tak, že jsem začala chodit ke svatému Jiljí, vyměnila jsem zpovědníka a chodila jsem k páteru Jiljímu, kterej byl dominikán. Sice to nijak neprezentoval, ale byl tam trpěnej. A jako úvodní krok k tomu, že chci do řádu, mě v září 1980 Vojtěch dovezl do Plzně k Dominiku Dukovi. A to byl taky pro mě stěžejní rozhovor. On mě velmi rozumně nastínil způsob, jak můžeme v daných podmínkách žít řeholní život, jaký jsou cesty, jaký jsou vyhlídky. Už si, z toho co říkal vůbec nic nepamatuju, bylo to takové wow. Ale vím, že jsem si ujasnila, že ano, tohle opravdu chci. Chci studovat, chci žít s tím rizikem, nevadí mi to, unesu to. Chci normálně pracovat, chci být to, o čem on mluvil. No, a pak teda ty kroky k přijetí do řádu, to mě přijímal otec Jiljí, první sliby jsem měla také u něho. A do té doby spadá první výslech. Bylo to zajímavý, vyslýchal mě jakýsi poručík, takovej bloňďatej klučík, který se mi představil jako poručík Krista. Oni si fakt ty pseudonymy vymýšleli dost dementně. No, ale když jsem dostala tu pozvánku, tak jsem se samozřejmě bála, to jsem měla velký strach. Ale šla jsem na nalejvárnu, k jednomu chartistovi, věděla jsem, jak se mám chovat. To ostatně se v této společnosti vědělo, byly instrukce, jak se chovat u výslechu. No, já jsem si říkala, že asi zvolím ten způsob, že nebudu mluvit, nebudu se s nima bavit. Tak jsem tam přišla. Byla jsem tam asi čtyři hodiny, dělala jsem takovou blbou a ublíženou dámu. A vlastně mi to prošlo. Oni se mě samozřejmě ptali na kostel, ptali se mě taky na ministranty, kteří tam tehdy byli dominikáni. Já jsem říkala: ,Prosím vás, co já jako můžu vědět o nějakejch… Já na mši nekoukám po chlapech.‘ Byla jsem taková jako uražená. A neřekla jsem jim žádný jména, neřekla jsem jim nic. Jestli chodím do kostela? ,No, tak chodím do kostela, jsem katolík, chodím do kostela, no tak co víc chcete?‘ Tak se mě ptali na různý lidi. Já říkám ,Neznám, neznám…‘ Pak když mně dali ten protokol, tak jsem ho teda pečlivě přečetla, za každým odstavcem jsem udělala tu fajfku, jak se to tehdy dělalo. Říkali: ,Proč tam děláte ty čáry?‘, ,No, abyste tam nic nepřipsali.‘ A byl pokoj. Já jsem byla teda úplně vyřízená, bála jsem se, že to bude pokračovat, ale už to nepokračovalo.“

„Já jsem potom odešla do Prahy. Samozřejmě nemělo cenu se snažit o vysokou školu. Máma mi tehdy přes svoje bývalý kolegy z hudební vědy sehnala práci v hudebním oddělení Národního muzea. Takže jsem tam šla pracovat s tím, že když třeba budu mít rok odpracovanej, tak to pak třeba zkusím na tu hudební vědu. A v té Praze jsem přišla k víře. Ale tam to bylo ještě takový trošku zamotaný, protože v Národním muzeu mě zastihla Charta. A naše šéfová byla výborná, takže tam mezi náma kolovala, já jsem ji opisovala, v těch klasických dvanácti kopiích, ty poslední dvě už nebyly čitelný… No, a přišla další snaha o pokrytectví, přišla Anticharta z Národního muzea, která byla dost drsná, protože tehdy byl zaměstnancem muzea Zdeněk Mlynář, chartista. A my jsme měli zvláštní Antichartu, kde bylo zvlášť zmiňováno jeho jméno, bylo tam dokonce, že žádáme pro tyhle lidi nejvyšší trest. A my jsme to jako celý oddělení nepodepsali, tu Antichartu. Takže jsem to pak dostala i do posudku na vysokou školu, takže přijímačky jsem udělala, ale na hudební vědu mě nevzali. Tak jsem tam chodila jenom externě na nějaký přednášky, ale to už bylo období, kdy jsem se seznámila s jedním člověkem, kamarádem, který pracoval v tom Národním muzeu, si tam dělal diplomku. Ten byl věřící, takže diplomku, chudák, odevzdal až o rok později, kvůli mně, protože jsme všechno prokecali. Půjčil mi slovenské dokumenty vydané v Římě – druhého vatikánského koncilu. Ty jsem teda hltala, to bylo pro mě zjevení.“

„Můj děda narukoval v šestnácti do první světové války, v druhé světové válce se nějak angažoval v odboji, ale myslím, že tohle se mi tajilo, protože já jsem byla taková hodně bojovná, oni se báli, abych nebojovala proti režimu a podobně jako děda proti nacismu. Akorát vím jednu historku, že za protektorátu přivezl děda domů vysílačku, ale v tom baráku bylo zrovna gestapo. Děda ji přivezl na kole, na ní měl naloženou zeleninu, tak nechal to kolo stát v průjezdu a šel domů. Doma byla domovní prohlídka, ale když odcházeli, tak si toho kola vůbec nevšimli. Takže to prošlo v pořádku. A babička pak udělal kravál, že všichni mohli přijít o život. Tak to byla jediná historka. Ale na základě toho jeho odboje byl nějak znám, takže vlastně hned po osvobození přišel do parlamentu za Národně socialistickou stranu. Tehdy to bylo ústavodárné shromáždění, se to jmenovalo, a pracoval s Horákovou, velmi úzce. Měli spolu kancelář, i rodiny se stýkaly, část dovolených spolu trávily a tak. A to byl potom, když teda dědu zavřeli, tak to byl velký strach v rodině. Babička pálila fotky, kde byla Milada a tak.“