Dita Edelmanová

„Já nemohla do Pionýra, tak jsem chodila do turistickýho oddílu. Takže tam u mne byla láska k turistice. A po škole jak se dostat k turistice než chodit s důchodcema z turistickýho klubu? Tak jsem se dala s mladejma lidma na čundry, chodili jsme do přírody, spali v přírodě pod širákem, což mě strašně bavilo. Jednou jsme šli okolo vrábečského hřbitova a tam jak se dřív vyhazovaly věnce za hřbitovní zeď, tak jsme posbírali ty stuhy a sestavili jsme si různý nápisy. Tenkrát na hřbitově bývaly i různý výročí jako Leninovo výročí, výročí 25. února… Takže my jsme si sestavili nápisy: Lenin nikdy více. 25. únor – spi sladce. A takový srandovní nápisy. A my jsme se jako mládež u toho vyfotili a měli jsme spoustu fotek. Jednoho dne jsem ty fotky nechala vyvolat a donesla jsem je na dílnu, kde jsem pracovala, a strašně jsme se tomu smáli. Jednou za čas jsem chodila na oběd domů, protože jsem to měla poměrně blízko. A jednou jsem šla tak domů a ty fotky odnesla domů. A když jsem se pak vrátila zpátky z oběda, tak už tam byli tajní a měla jsem vysypanou skříňku, prohledanou kabelku, věci u stroje pracovního všechny vysypaný a mě hned chytili a začali mě prohledávat. A já nevěděla, co se děje.“