Mgr. Bohuslav Ebermann

* 1948

  • „No, v osmdesátým sedmým jsem vlastně jel do Česka se podívat na rodiče, moje bývalá žena byla s dětma v Grenoblu, protože chodily do školy. No a já jsem byl tady v Plzni – a teďka jsme si volali a já jsem říkal: ‚Hele, tak to ve škole domluv prostě, že toho jedenatřicátého, třicátýho dubna se musíme vrátit, protože máme doložku do třicátýho dubna.‘ No a vona mi říkala: ‚No tak si to rozmysli, protože já už jsem se rozhodla, že já už tady zůstanu ve Francii, že se do Česka nevrátím, no a jestli chceš vidět děti, tak se vrať sem taky.‘ Tak jsem se vrátil. Mezitím jsem ještě stačil z toho bytu, co jsem byl, dát mámě barevnou televizi a tak, pár věcí a tak dál. Nějaký ty rádia, co jsem tam měl, co se dalo převézt tak nějak bez toho, aby mě někdo viděl a špehoval. No a dopadlo to tak, že prostě ten byt jako přešel do majetku. To byl městskej byt. To dostal určitě nějakej komunista po mě. Moje máma chodila potom po různých výsleších a ptali se jí, kde je lednička, kde je barevná televize – a že to musí okamžitě vrátit. A máma je poslala do háje, říkala: ‚To si tady zkuste, tady přes ten práh mi nepřelezete.‘ Tak to si netroufli.“

  • „Můj dědeček byl živnostník, máma dcera živnostníka logicky, takže jsem měl ten život jako těžší. Když jsem potom dělal zkoušky na průmyslovku – a já jsem se celkem dobře učil, tak si myslim, že jsem byl přesvědčenej, že jsem ty zkoušky udělal. Protože spoustu věcí ode mne opsal můj spolužák z Vochova taky – a ten ty zkoušky udělal. A vzhledem k tomu, že byl jeho tatínek na krajským výboru partaje, tak to nebylo nic divnýho. Já jsem v tý době hrál docela dobře hokej a už v šestnácti letech mě chtěli do ‚áčka‘, tenkrát se to jmenovalo Spartak Plzeň. No a k tomu byl třeba souhlas rodičů. Takže celej výbor škodováckej se dostavil do Vochova a byli požádat moji matku o podpis na ostaršení – jako mý osoby. Protože jinak bych nemohl hrát. Ale máma si dala podmínku, že jestliže to podepíše, tak že zařídí to, že se dostanu na tu průmyslovku. Takže oddíl to zařídil, dostal jsem se na průmyslovku. Přestože jsem byl – já bych řekl – na černý listině, nebo červený listině, kdy pan ředitel Forman na otázku mý mámy, proč jsem ty zkoušky neudělal, a ten kolega, kterej to ode mě opsal, je udělal, řekl, když se podíval do svých papírů, že jsem odsouzenej jenom dělat lopatou v životě.“

  • „Já jsem narukoval prvního července roku 1968 a jednadvacátého srpna přišli Rusové, že jo, takže vojna začínala docela dost zajímavě. My jsme byli na soustředění v Hodoníně, v Dukle Hodonín, protože ty základní hráči tý Dukly Jihlava odjeli na zahraniční cestu – na turné po Itálii, Švýcarsku a západním Německu a my záklaďáci noví, kteří jsme přišli do tý Jihlavy, tak jsme se ještě do tý sestavy nedostali a jeli jsme na soustředění do Dukly Hodonín. No a teďko ležíte v kasárnách, ležíte na kavalci, a teďka tam najednou pouštěli kluci rádio a invaze Rusáků do toho, do republiky. My jsme tomu nějak nevěřili, my jsme si ještě dělali legraci, no, a voni pak říkali, tak se pojď podívat, jak tady jezdí tanky po hlavní třídě v Hodoníně. Tak my jsme tam stáli v uniformě, zbraně jsme neměli, ty nám všechny sebrali, takže jsme nemohli nic dělat, to abychom bránili republiku, to nešlo, holýma rukama to nešlo. No a skončilo to tak, že v novinách se psalo, že Dukla Jihlava dostala nabídky ze západního Německa hrát jejich soutěž, z Itálie – že by hráli soutěž, Švýcarsko, že by hráli švýcarskou ligu. Takže jsme byli tak jako docela dost vystrašený, co se bude dít dál. Ale naštěstí se Dukla vrátila, protože už asi z jednoho prostýho důvodu, že to byli všichni vojáci, a byli to i déle sloužící vojáci, a kdyby zůstali na Západě, tak to by byla dezerce – a to je těžkej hřích.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 01.07.2019

    (audio)
    duration: 52:32
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Brát život takový, jaký je

Bohuslav Ebermann
Bohuslav Ebermann
photo: Post Bellum

Bohuslav Ebermann se narodil 19. září 1948 ve Vochově na Plzeňsku do rodiny živnostníků. I přes špatný kádrový posudek absolvoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Plzni a nakonec i Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1965 hrál hokej za tým Plzně. Vojenskou službu odsloužil v týmu Dukla Jihlava. Od roku 1968 byl nominován do československé reprezentace, v roce 1977 vybojoval titul mistrů světa. V letech 1981–1989 působil ve frankofonních zemích jako prvoligový hráč. Emigroval roku 1987, ve stejný rok získal francouzské občanství. Během 90. let působil jako trenér českých i zahraničních hokejových klubů. Mezi lety 2002–2008 byl ředitelem sítotiskové firmy v Plzni. Roku 2010 vstoupil do regionální politiky jako starosta vesnice Vochov. Od roku 2016 působil v krajském zastupitelstvu Plzeňského kraje jako předseda výboru pro veřejné zakázky.