The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lizzy Dyszkiewicz (* 1927)

• narozená 11. května 1927 v Boskovicích židovským rodičům

• v březnu 1942 musela celá rodina nastoupit transport do Terezína

• matka zemřela na selhání srdce v Terezíně

• otec a sestra byli zavražděni v plynové komoře koncentračního tábora v Osvětimi

• prošla Terezínem, Osvětimí, pracovala v Drážďanech

• osvobození se dožila v Mauthausenu

• vystudovala dvouletou veřejnou obchodní školu v Blansku

• od roku 1947 žila v Londýně

• v roce 1955 se vdala za polského válečného zajatce Jerzyho Dyszkiewicze

• v roce 2019 vyšla kniha o jejich životě

Přežila Terezín, Osvětim, bombardování Drážďan a pochod smrti do Mauthausenu, je poslední přeživší holocaustu z Boskovic. Nacisté jí v Osvětimi zavraždili starší sestru i oba rodiče, prošla několika selekcemi, v Terezíně onemocněla spálou, břišním tyfem a nakonec encefalitidou. Po válce přišla v Londýně při požáru o jedinou příbuznou. Jako československá Židovka pak prožila plnohodnotný život po boku válečného zajatce, utečence a římskokatolického Poláka Jerzyho, všemu navzdory.

Lizzy Schwarzová Dyszkiewicz se narodila 11. května 1927 v Boskovicích židovským rodičům Hildě a Mořici Schwarzovým, kteří vlastnili na náměstí obchod s lahůdkami. Podle Lizzy prožívala spokojené dětství: „My jsme byli šťastná rodina, měla jsem sestru Kitty, byla o sedm let starší než já a my jsme měli pěkný život.“  

Nemohla jsem nic

Po vzniku protektorátu v roce 1939 začaly platit Norimberské zákony omezující obyvatele židovského původu po celém území Čech a Moravy. V Boskovicích žila početná komunita židovských obyvatel a postupné zavádění nesmyslných zákonů se týkalo všech Židů, přestože nebydleli v židovské čtvrti ani nepraktikovali židovské náboženství. Svědectví mnoha pamětníků dokazuje, že tehdy málo rodin dodržovalo židovské zvyky: „My jsme byli Židi, ale slavili jsme Vánoce, měli jsme strom se svíčkami a chodili jsme jednou za rok na Vánoce do židovského kostela,“ popisuje Lizzy a dodává, co pro ni znamenalo uplatnění rasových zákonů: „Já jsem chodila do školy v Boskovicích, a když přišel Hitler, tak jsem nemohla jít do školy, nesměla jsem chodit do kina, nesměla jsem chodit bruslit, já jsem se nesměla chodit koupat v Červené zahradě v Boskovicích, já jsem nemohla nic dělat.“

Lizzy byla členkou sportovního klubu Makkabi, kde ráda hrávala mimo jiné i stolní tenis. Po zákazu navštěvovat místní školu se rodičům podařilo přihlásit dceru do židovského gymnázia v Brně, kam chodila od srpna 1941 až do března 1942. Přes týden bydlela v Brně u známých a do Boskovic jezdila jen o víkendech. Náročnou situaci rodiny ještě ztížilo vyšetřování otce gestapem v prosinci 1940, po kterém se naštěstí vrátil domů. Od 1. září 1941 jim nacisti zabavili dům i s obchodem a museli se přestěhovat do malého bytu v židovské čtvrti. Současně začal platit příkaz o nošení žluté hvězdy na oblečení. 

Všechna omezení, ztráta bydlení, nemožnost se zúčastňovat veřejného života byla teprve začátkem mnohem větších utrpení. Ve dnech 14. a 15. března 1942 proběhly transporty většiny židovských obyvatel z Boskovic. Týkalo se to i rodiny Schwarzových. Na nucený odchod příbuzných, kamarádů a známých vzpomíná několik boskovických pamětníků: Leopold Färber, Alena Buchalová a Naděžda Švédová. 

Transporty a smrt nejbližších

V březnu 1942 muselo přes 400 mužů, žen a dětí z Boskovic a okolí nastoupit do transportů, většina byla zavražděna v koncentračních táborech a po válce se jich vrátilo jen kolem dvaceti.

Z vlakového nádraží v Boskovicích odjeli do Brna, odkud po několika dnech strávených ve vagónech pro dobytek dorazili do Terezína. Rodina byla rozdělena, tatínek byl internován v mužské kasárenské budově, sestry v ženské části a maminku s vážně nemocným srdcem umístili do lazaretu. Mohly ji navštěvovat jednou za týden, ale její stav se postupně zhoršoval a 14. července 1942 v Terezíně zemřela. 

Pobyt v Terezíně, v porovnání s tím, co následovalo, sice podle vyprávění Lizzy nebyl tak hrozný, ale nedostatek jídla, těžká práce, odloučení od rodiny a všudypřítomný strach z dalšího transportu se krutě podepsal na životě dospívající dívky. Velkou ránou pro ni byl transport do vyhlazovacího tábora v Osvětimi 6. září 1943, do kterého byla zařazena i její starší sestra Kitty. Ta byla ještě toho dne zavražděna v plynové komoře. O několik měsíců později 28. října 1944 potkal stejný osud i jejího tatínka Mořice. S oběma se mohla těsně před transportem alespoň krátce rozloučit, protože všichni tušili, že už se nikdy nepotkají: „Otec i moje sestra jeli vlakem a nám v Terezíně řekli, že můžeme jet vlakem a potom se setkáme s mojí rodinou, ale to nebyla pravda. Já když jsem jela vlakem, tak má sestra i otec už nebyli naživu,“ vysvětluje Lizzy promyšlenou propagandu nacistů. 

V knize Přežití a láska: Dvojí útěk před nacisty Lizzy vzpomíná na svou statečnou sestru Kitty, která se o ni v Terezíně starala a dávala jí většinu svého přídělu jídla, aby alespoň trochu utišila nekonečný hlad. Vypráví, jak jí bylo líto tatínka při transportu do Terezína, když byl několikrát brutálně zmlácený dozorci SS (Ochranný oddíl). Všichni tři se v Terezíně setkali při hromadném pohřbu, kdy byla spolu s dalšími zemřelými v anonymní rakvi pohřbena maminka Hilda.

 Osvětim a štěstí při selekcích

Lizzy zůstala sama, přidělili ji na práci v zeleninové zahradě a mohla si občas přilepšit čerstvými rajčaty. Během svého pobytu v Terezíně onemocněla postupně spálou, břišním tyfem a nakonec encefalitidou. Nemoci, její nízký věk a další možné shody okolností způsobily, že odjela transportem do Osvětimi až 1. října 1944. Nastoupila strastiplnou cestu dobytčákem, během níž ztratila brýle a vzhledem ke své oční vadě nic kolem sebe neviděla. Prožila všechno, co popisují jiní přeživší holocaust: šílený příjezd, štěkot psů, selekci, ostříhání vlasů, ale také malou naději, že přežila další den a mohla si dokonce vybrat i jiné brýle. 

V knize popisuje denní režim koncentračního tábora: „Vstávali jsme ve 4 hodiny ráno, dozorci nás vyhnali na sčítání, které trvalo i několik hodin, třeba ve velkých mrazech. Během práce jsme měli nárok na dvě přestávky za den na latrínu, mnoho z nás muselo vykonat potřebu na podlahu ubikací.“ Přestože se u ní vyvinula furunkulóza (vředy), prošla další selekcí a dostala se do transportu na práci v Drážďanech. Zde pracovala v továrně na letecké součástky a v únoru 1945 ji tam zastihlo kobercové bombardování britského Královského letectva. Následoval pochod a část cesty ve vlaku do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde se 5. května 1945 dočkala osvobození četou 23 mužů z 11. obrněné divize 3. americké armády. Naplnila se její touha, kterou měla po celou dobu svého utrpení: „Navzdory každodennímu teroru jsem měla stále pocit, že tato noční můra jednou skončí.“

Noční můra opravdu skončila

Po návratu do rodných Boskovic zjistila, že v domě po rodičích bydlí její bývalá chůva. Ztratila celou rodinu, neměla žádné peníze a bylo jí čerstvě osmnáct: „Tak jsem zůstala s ní v Boskovicích a chodila jsem uklízet lidem byty,“ popisuje nový začátek Lizzy. Později nastoupila na dvouletou veřejnou obchodní školu do Blanska, kde se v ročníku sešli žáci různého věku, protože během války bylo studium omezené. Tam se seznámila se dvěma spolužačkami z Boskovic, jednou z nich byla Gertruda Grünwaldová, která se narodila do smíšeného manželství a tak se dostala spolu s otcem až do pozdějších transportů a dočkala se  osvobození v Terezíně. Příběh její rodiny byl pro Paměť národa zpracován při natáčení její dcery Blanky Dvořáčkové. Druhou spolužačkou byla Alena Buchalová, se kterou je Lizzy v kontaktu dodnes (rok 2025)  a díky ní a její rodině se podařilo natočit i vyprávění Lizzy Schwarzové. 

Poslední žijící příbuzná Lizzy byla sestra jejího otce, teta Lily, které se podařilo před válkou vycestovat do Anglie. Obě se zkontaktovaly, teta jí nabídla přestěhování, a tak v roce 1947 začala Lizzy nový život v Londýně. Bohužel všem tragickým událostem ještě nebyl konec, v listopadu 1950 zůstala teta Lilly nešťastně uvězněná v hořícím domě, kde pracovala, a požár nepřežila. 

Nový život

I přes všechny prožité útrapy začalo pro Lizzy nové, mnohem šťastnější období života. Ještě před tragickou smrtí tety se seznámila s mladým polským válečným zajatcem a utečencem Jerzym Dyszkiewiczem. 

Popis Jerzyho dobrodružného příběhu je druhou polovinou zmiňované knihy Přežití a láska: Dvojí útěk před nacisty, kterou napsal v roce 2019 britský historik Ted Bailey. 

V roce 1939 byl čerstvě kvalifikovaný důstojnický kadet Jerzy se svou jednotkou k překvapení všech obklíčen Rudou armádou a později předán do německého zajetí. Spolu s blízkými armádními druhy byli převáženi po Německu, jako nelegální pracovníci vykonávali podřadnou manuální práci bez platu, což bylo v rozporu s Ženevskou konvencí. V táboře blízko belgické hranice uskutečnili plán útěku, cestovali v neustálém strachu z dopadení a čelili mnoha nebezpečným situacím po celé Francii, neutrálním Španělsku i na Gibraltaru. 

Několik let Lizzy prožila v těch nejhorších podmínkách koncentračních táborů, Jerzy byl v té době na útěku, oba žili ve strachu z nacistů i nejisté budoucnosti. Setkali se v cizí zemi a zamilovali se. Svatbu měli v roce 1955, usadili se na předměstí jihozápadního Londýna a narodily se jim dvě dcery Caroline (1962 – 2001) a Nicole (1965).

Prožili společných šestašedesát let obklopeni spokojenou rodinou, přáteli a věnovali se dobrovolnické službě. Několikrát se jim podařilo navštívit rodné Boskovice, setkat se s přáteli, převážně s rodinou Aleny Buchalové. Manžel, který později používal jméno George, zemřel ve svých 96 letech a Lizzy byla do nedávné doby naprosto soběstačná a žila sama v jejich domě, samozřejmě s pravidelnými návštěvami dcery Nicole, příbuzných a přátel. V roce 2023 byly v Boskovicích položeny Kameny zmizelých za rodiče Hildu, Mořice a sestru Kitty. V letošním roce (2025) se také část rodiny zúčastnila slavnostního křtu knihy v Muzeu regionu Boskovicka.

Možnost natočit alespoň část vzpomínek dnes už 98leté Lizzy Schwarzové Dyszkiewicz (rok 2025) je velkou zásluhou její dávné kamarádky Aleny Buchalové a hlavně jejího vnuka Petra Buchala, který mimo jiné knihu o Lizzy a Jerzym pro Muzeum regionu Boskovicka z angličtiny přeložil. 

Vyprávění Lizzy, vzhledem k jejímu úctyhodnému věku a nemožnosti setkat se osobně, nebylo jednoduché natočit, proto byla kniha o jejich životě důležitým zdrojem informací a doplňuje jednotlivá období jejího života. Je potřeba také zdůraznit, že tato dáma žijící v Anglii již téměř 80 let, dokáže dodnes svým mateřským jazykem velmi dobře komunikovat i přesto, že v jejím okolí nikdo česky nemluví. Lizzy Schwarzová Dyszkiewicz je v současnosti (2025) z Boskovic posledním žijícím svědkem hrůz koncentračních táborů. 

V knize, která vyšla mnoho let po událostech druhé světové války a z níž je cítit, jak těžké je vracet se ve vzpomínkách, Lizzy mimo jiné říká: „Často jsem si potom musela říkat, že to nebyla noční můra, to se opravdu stalo.“

Na závěr svého vyprávění vyslovila přání směrem k mladé generaci: „Já vždycky říkám, aby ti mladí lidé dělali, co můžou a co jim udělá radost. Aby žili tak, co je pro ně nejlepší.“