The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Dvořáková (* 1931)

• narodila se 18. ledna 1931 v Martinovce na Volyni

• matka pocházela z rodiny českých přistěhovalců, otec byl Polák

• zažila sovětský vpád na Volyň v roce 1939 a následné represe

• s rodinou o vlásek unikla deportaci na Sibiř

• po roce 1941 se často skrývala před etnickým násilím

• stala se svědkem protižidovských pogromů i krvavých útoků na českou menšinu

• v roce 1947 byla s rodinou repatriována do ČSR

• dosidlovala Osoblažsko po odsunutých Němcích

• většinu života prožila v Krnově, kde pracovala v továrně na textilní galanterii

• byla dvakrát vdaná, z prvního svazku vzešly tři děti

• v době natáčení (2025) žila v Krnově

Volyní, územím na západě dnešní Ukrajiny, se v průběhu let 1914–1921 hned několikrát převalila válečná fronta a prošel nespočet vojáků. Muži v uniformách za sebou obvykle nechávali zpustošenou zemi, prázdné stodoly, stáje i lidské příbytky. Válka však dokázala psát také šťastné příběhy. To byl i případ rodičů Marie Dvořákové, rozené Zbierajewské. Matka a otec, volyňská Češka Anna Dvořáková (1903–1998) a polský důstojník Józef Zbierajewski (1899–1984) se poznali za polsko-sovětské války.

Rodiče spojila válka

„Přišel na Volyň v dvacátém roce,” vzpomíná Marie Dvořáková na otce. Jak tehdy bylo pro procházející vojska běžné, rozptýlila se po všech venkovských staveních. Martinovka, česká obec poblíž západoukrajinského Rovna, nebyla výjimkou. Józef a Anna si hned padli do oka. Mladý důstojník pocházející z dnešní Litvy udělal dobrý dojem i na její rodiče. Když pak přišel požádat o dceřinu ruku, neměli výhrad a roku 1922 se tak mohla konat pro Martinovku nezvyklá svatba. „Byl tam vojenský kněz. Všichni důstojníci měli šavle nahoře a rodiče pod nimi procházeli,” vypráví. 

S otcovou profesí se pojilo časté stěhování z jedné posádky do druhé. Zbierajewští tak po válce vystřídali několik kasáren na východě Polska, v Chełmu, ale také v Rovně. Temperamentní a sebevědomé Anně zahálčivý život důstojnické manželky příliš nevyhovoval. Svému muži několikrát způsobila velké těžkosti. Jeho jménem například vydávala propustky mužstvu, které si ji velmi oblíbilo a chodilo za ní se svými problémy. V době, kdy byl Józef vyslán coby vojenský přidělenec do Finska, se proto raději vrátila do rodné obce. Zde zakoupila pozemek a začala s budováním vlastního hospodářství. „Když tatínek přišel, tak už měla pokrytou střechu taškami,” vzpomíná s úsměvem pamětnice. „Maminka byla holt selský děvče a uměla pracovat.” Otci tak nezbylo než po návratu odložit uniformu a stát se sedlákem v Martinovce. Zde také zanedlouho přišly na svět dcery Božena (1925) a Marie (1931).

Žilo se tam česky

„Byla to pěkná vesnička. Byla tam krásná škola, veliká hospoda, měli jsme svou dechovou hudbu, hrálo se tam divadlo. Žili jsme tam česky,” říká o Martinovce Marie Dvořáková. Obec o půl století dříve založili na Volyni s další dvacítkou rodin její prarodiče, pocházející z Vitojevsi a Rohozné ve východních Čechách. Na tehdejší periferii carského Ruska je přivedl příslib laciné půdy, které byl doma nedostatek. Pracovití Češi během několika let přeměnili zakoupené lesy a louky na úrodná pole, založili početné chovy domácího dobytka a koní a vybudovali na šest desítek usedlostí. 

V obci fungovala dobře vybavená a vycvičená hasičská jednotka, sokolská jednota, pěvecký sbor a další osvětové a kulturní spolky. Kontakt se starou vlastí zajišťovali čeští misionáři, kteří s sebou přiváželi knihy, noty a texty populárních písní. Nahodilý návštěvník tak snadno mohl nabýt dojmu, že se nenachází na východě Polska, kterému Volyň v období mezi světovými válkami patřila, ale kdesi v Československu. Jen starosta byl Polák, a to Józef Zbierajewski, který si sousedy získal svou dobrosrdečností a schopností jít druhým příkladem. Dobře uplatnil také své vojenské zkušenosti, když se ujal pořadových cvičení místních sokolů. Aniž by to mohl tušit, život na venkově jej uchránil před osudem tisíců jeho někdejších kolegů, důstojníků, kteří byli po porážce a rozbití Polska v září 1939 Sověty internováni a posléze zavražděni v Katyni.

Pro tatínka si přišla NKVD

Ani Volyň, připojená k sovětské Ukrajině, nebyla stalinské hrůzovlády ušetřena. V lednu 1941 byl v Martinovce založen s velkou slávou kolchoz, do nějž se údajně mohli místní sedláci hlásit dobrovolně. O dobrovolnosti však nemohla být ani řeč. Kdo si přihlášku nepodal, nebo mu byla zamítnuta, stal se třídním nepřítelem. Józef Zbierajewski do kolchozu sice vstoupil, přesto si i pro něj přišlo obávané NKVD. „Vyhodili nás z baráku,” vzpomíná Marie Dvořáková na den, kdy se před jejich prahem objevila dvojice v uniformách. „Tatínka vyslýchali, chtěli nějakou zbraň, papíry a já nevím co. Jenomže tatínek uměl bezvadně rusky, a tak jim vysvětloval, že nic nemá. Měl jen psací stroj, který si vzali.” Jeden z důstojníků NKVD tehdy projevil překvapivou lidskost. „Jak odejdeme, okamžitě zmizni,” řekl v jedné chvíli otci. „A tak se stalo. Tatínek zmizel a my jsme ani nevěděli kam.” Otce pak neviděla téměř tři roky.

Útěk však nezůstal bez následků. Rodině oznámili, že bude deportována na Sibiř. Matka se pokusila zachránit alespoň starší dceru, kterou v pouhých šestnácti letech provdala. Avšak i nový zeť brzy skončil ve spárech tajné policie. Rodina už byla smířena se svým osudem, když se v předvečer odjezdu objevila ve dveřích matčina sestra. „‚Co tady sedíte tak zaražení?! Pojďte si poslechnout, co se děje venku!‘ A už jsme slyšeli, jak německá letadla letí nad Rovno a bombardují,” líčí pamětnice 22. červen 1941, den přepadení SSSR nacistickým Německem. „Tak vlastně nás zachránili Němci,” dodává i po letech nevěřícně.

Zažili jsme strachu, ale všechno dobře dopadlo

To nejhorší ale Martinovku a celou Volyň teprve čekalo. Německá okupace otevřela stavidla po léta dřímající etnické nenávisti. Jejími prvními oběťmi se stali Židé. „Oni tak stříleli Židy. To kdybyste viděli! To bylo, jak když je hon na zajíce. Letěli po poli a oni je stříleli,” líčí pamětnice pogromy páchané ukrajinskými ozbrojenci. Mnozí z nich věřili, že s pomocí německých nacistů vytvoří z Ukrajiny samostatný národní stát, jiní se jen chtěli obohatit na majetku zabitých. Terčem útoků se tak brzy vedle Poláků stali rovněž Češi. Nikdo si svým bezpečím nemohl být jistý a kraj ovládl všudypřítomný strach.

„Měli jsme vykopanou jámu dvakrát dva, tam jsme se schovávali. A někdy, když jsme to nestačili, letěli jsme se schovat do pole,” vypráví pamětnice. Její sotva dvouletý synovec v úkrytu onemocněl a zemřel. Zbytek rodiny však vyvázl. Jiní ale takové štěstí neměli. Nejotřesnější případ se udál dokonce ještě na podzim roku 1944, kdy se u domu Kabátových na samém okraji Martinovky objevili ozbrojení Ukrajinci. „Zavraždili celou rodinu, ale jak! Kdyby je zastřelili, ale oni je rozpárali,” vzpomíná. Jednou z obětí těžko pochopitelného masakru se stala i dívka, se kterou Marie Dvořáková sdílela školní lavici.

Bezohledně si počínali také Němci, pro které byla Volyň pouhou obilnicí. Když ukrajinští nacionalisté prohlédli, co je jejich jediným zájmem, obrátili proti někdejším spojencům zbraně. Němci se ale za každý útok krutě mstili, a to na zcela nevinných a bezbranných lidech. To byl ostatně i případ Českého Malína, který stihl stejný osud jako známější Lidice. Jednoho dne se němečtí vojáci objevili také v Martinovce, kde si vyhlédli zemljanku jednoho česko-ukrajinského páru. „Viděli, že tam byli banderovci, že od nich utíkají. Tak samozřejmě začali střílet a oba zabili,” popisuje. Postřelili také děti, kterých se posléze ujali sousedé. Údajní banderovci však unikli do lesů.

Češi se před násilím snažili chránit. Kroniky zmiňují hlídky střežící ve dne na polích a v noci kolem vesnic. Obyvatele měly varovat před blížícím se nebezpečím. Hrstka sesbíraných zbraní se také stala základem pro vznik odbojové skupiny. Do její činnosti se svým dílem zapojila také dvanáctiletá Marie Dvořáková, která do sousedních vsí nosila v sukni zašité tajné zprávy. Šanci skutečně se postavit nepřátelům však české obyvatelstvo Volyně dostalo až s opětovným příchodem fronty. První sovětské jednotky do Martinovky dorazily již v únoru 1944. Úleva a radost byla u Zbierajewských dvojnásobná. Vrátil se také otec, který se téměř tři roky skrýval u příbuzných a přátel. Doma se ale dlouho neohřál. Když viděl své synovce rukovat do československé armády, rozhodl se odejít s nimi. Uniformu tehdy obléklo na deset tisíc volyňských Čechů. „Tam byli větší vlastenci jak tady doma. Československo bylo pro ně vším,” říká Marie Dvořáková s neskrývanou hrdostí.

Byli jsme rádi, že jedeme z toho pekla pryč

„Když chlapci rukovali, tak zůstali jen staří dědouškové anebo malí kluci nebo nějaký, který opravdu nebyl schopen vojenské služby. Tak to ženské vzaly do rukou,” říká pamětnice. Zastat práci hned několika mužů musela i ona sama. Mnozí z nich se po konci války už nevrátili. Buď padli, nebo již v osvobozeném Československu zůstali, aby vše připravili pro příjezd svých rodin z Volyně. Nevracel se ani Józef Zbierajewski, který byl nedlouho po odchodu přeložen k polské armádě. „Tatínek nám posílal telegram a ten přišel za tři měsíce celý pomuchlaný. Zase jsme nevěděli, jestli žije, nebo ne,” vzpomíná. Otec mezitím prošel těmi nejtěžšími boji východní fronty a válku zakončil v hodnosti kapitána v dobytém Berlíně. Na opětovné shledání si rodina musela ještě počkat.

Počátkem roku 1947 již bylo o repatriaci volyňských Čechů rozhodnuto. Obavy z pokračujících útoků a sovětské nadvlády byly silnější než láska k půdě. „Byli jsme rádi, že jedeme z toho pekla pryč,” říká bez zaváhání Marie Dvořáková. Po několikatýdenní vyčerpávající cestě vlakem dorazila s rodinou, skromným majetkem a dvěma kravami do Československa. Na hranicích se tehdy před jejíma očima odehrála scéna, která jakoby předznamenala osud celé republiky: „Přijeli jsme do Čierné nad Tisou a tam byl obrovský obraz Stalina. A takový dědeček tam šel, plivnul a říká: ‚Tak ty jsi tady spíše jak my!‘”

Mohli jsme v klidu spát

Po pobytu ve sběrném táboře v Bochově na Karlovarsku se rodina vydala na Osoblažsko. Stalo se tak úsilím matky, která chtěla být co nejblíže polským hranicím pro případ návratu svého muže. Nejprve získala dům po vysídlených Němcích ve vesničce Víno u Slezských Rudoltic. Okolní masové hroby padlých německých vojáků ji však přiměly se s dcerami přestěhovat do nedalekého Rusína. Z původních obyvatel v obci nikdo nezůstal, vystřídali je dosídlenci z Volyně, Moravy, Slovenska a později také Řecka. „Mohli jsme v klidu spát, nemuseli jsme utíkat a pořád se schovávat,” shrnuje pocity úlevy Marie Dvořáková. Jen pohled na ozbrojené pohraniční patroly finanční stráže v nich ještě dlouho vyvolával úzkost. Byli to ale právě její příslušníci, kteří v létě 1947 ochotně převedli přes státní hranici jejího otce. Stalo se tak ilegálně, polské úřady mu potřebná povolení vydat odmítly.

Všechno na světě je těžké

Po dlouhém odloučení byla rodina opět pohromadě. Nic na tom nezměnil ani nástup komunistického režimu. Marie Dvořáková mezitím dokončila školu a získala zaměstnání na místním státním statku. Zde se seznámila se zemědělským technikem Františkem Šeflem, za kterého se roku 1949 vdala. Ze svazku během několika let vzešli tři potomci. Společné štěstí však nemělo dlouhého trvání. V roce 1958 manžel podlehl vleklé nemoci ledvin. Pro pamětnici nastala velmi těžká léta, kdy zůstala na výchovu a zaopatření dětí sama. Tou dobou již žila v Krnově, kde pracovala v Závodech S. K. Neumanna u strojů vyrábějících textilní galanterii. 

Práci se věnovala nadmíru svědomitě. Motivovala ji snaha poskytnout dětem co nejdůstojnější podmínky pro život, ale také pevná víra, ke které ji v mládí vedl otec. Neodradily ji ani uštěpačné poznámky komunistů na pracovišti. Jednou takto cestou na mši potkala svého vedoucího. „‚Kam jdeš, soudružko?‘ A já jsem říkala: ‚No do kostela,‘” vzpomíná na groteskní setkání. „‚Co blbneš, děcka se ti nikde nedostanou!‘ A já povídám: ‚Jestli je spravedlivost a budou se dobře učit, tak se dostanou!‘” Učily a dostaly. Paní Marie pak byla dokonce vyznamenána za své pracovní výsledky přímo z rukou prezidenta republiky Ludvíka Svobody.

Roku 1964 se podruhé vdala, a to za řidiče z povolání Jaroslava Dvořáka, shodou náhod také volyňského Čecha z Martinovky. Společně si v Krnově postavili dům, kde pamětnice žila i v době natáčení (2025). I svého druhého manžela přežila. Navzdory všem příkořím života neztratila nikdy optimismus. „Co člověka nezabije, to ho posílí. Stane se silnějším, odolnějším,” říká při vyprávění opakovaně. K návštěvě rodné vsi na Volyni však hledala odvahu celých čtyřicet let. Ve vzpomínkách se tam ale vrací často, ať už při vyprávění dětem a vnoučatům, tak na pravidelných setkáních krajanského sdružení.

A co jako Volyňačka vzkazuje mladým lidem? „Hlavně ať nikdy nezapomenou, odkud jsou!”