The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Dvořáková (* 1953)

• narodila se 24. března 1953 ve Vejprtech v Krušných horách

• babička i maminka se živily prošíváním rukavic a paličkováním krajek

• začátkem 60. let se odstěhovali do Ostrova

• po základní škole se vyučila elektrikářkou

• dálkově vystudovala ekonomickou školu a dále na diplomovaného vedoucího sekretariátu

• složila státní zkoušku z německého jazyka a překládala

• v 90. letech začala navštěvovat Školu řemesel a vrátila se k paličkování

• v současnosti je členkou Spolku krušnohorské krajky a vede skupinu krajkářek

• v době natáčení roku 2025 žila v Ostrově

Už jako malá sedávala u babičky v kuchyni a tiše sledovala, jak vzniká krajka. Horká kamna, vůně šípkového čaje a koncert dřevěných paliček tvořily prostředí, ve kterém se rodila něžná krása. Potají toužila patřit mezi ženy, které seděly kolem stolu a paličkovaly krajky.

Staré řemeslo bylo v poválečném Krušnohoří významným zdrojem obživy, protože dlouhé zimy ztěžovaly pěstování plodin. Zatímco muži chodili dolovat stříbro, uran či uhlí, ženy si doma přivydělávaly krajkářstvím a výrobou rukavic.

Historie krušnohorské krajky sahá hluboko do minulosti

Její příběh se začal psát v první polovině 16. století v saském Annabergu. Když německá podnikatelka Barbara Uthmann ovdověla, přemýšlela o novém zdroji obživy, protože v zimě byla těžba v dolech i práce v lese omezená. Pocházela z Annabergu a odjela do Holandska, kde se naučila krajkářství, které pak přinesla do Krušných hor. 

Když hornictví začalo upadat, paličkovaly doma nejen ženy, ale i děti. Muži se na výrobě krajek podíleli tím, že tenkými hřebíčky předpichovali podvinky, vzory na prešpánovém papíru, který byl velmi tvrdý. Špendlíky byly tehdy nedostupné, a proto se používaly hřebíčky nebo trny. Ženám tím výrazně ulehčovali práci. 

Krušnohorská krajka byla proslulá svými vějířky a svou krásou zdobila především bohatou šlechtu, chudým bylo její nošení zakázáno. To se změnilo až s nástupem Marie Terezie, která se krajkami ráda zdobila. Chudině povolila alespoň krajkové okolky sukní, případně límce a rukávy.

Vynález paličkovacího stroje přinesl úpadek řemesla

V příhraničí se paličkovaly převážně metrové krajky, takzvané porty. Práci ženám zadával faktor, který chodil po vsi dům od domu a nosil s sebou kufr plný materiálu a podvinků. Ukázal, jak má krajka vypadat, a po určité době se pro hotovou práci vracel. Pokud byl s výsledkem spokojen, zaplatil, pokud ne, ženy nedostaly nic.

Když faktor neměl materiál, musely si jej ženy vyrábět samy. Nejčastěji ze lnu, krajka však byla silnější a chlupatější, což je patrné například na některých krojích. Na začátku 19. století byl v Anglii vynalezen paličkovací stroj a s jeho nástupem přišel úpadek tradičního řemesla. To, co ženy vyrobily za hodinu, zvládl stroj za deset minut. Po druhé světové válce, po odsunu německých obyvatel, zanikla v Krušnohoří i ruční výroba krajek.

Po válce maminka s rodiči dosídlila Hřebečnou

Babička Marie Bendelová se svým manželem Ottou Bendelem a dcerou Annelies pocházela z Ústí nad Labem. Po skončení druhé světové války se přestěhovali do Krušných hor za prací. Dědeček byl střelmistr, což byla ceněná profese, kterou vzkvétající důlní činnost potřebovala. Díky ní nemuseli Bendelovi i přes svůj německý původ do odsunu. Usadili se nejprve na Rýžovně, odkud byli později vystěhováni na Hřebečnou.

Z jižních Čech se tam za prací také přestěhoval Josef Koranda. Seznámil se s Annelies Bendelovou, a přestože neuměl ani slovo německy a její rodina zase česky, dorozuměli se bez větších potíží. Brzy následovala svatba a 24. března 1953 se jim narodila dcera Jana.

Párat se nesmí, protože příze má paměť

Všichni společně bydleli v rodinném domě na Hřebečné, kde malá Jana prožívala poklidné dětství. V dolním patře domu žila její milovaná babička, která se živila paličkováním a proséváním rukavic. Za dlouhých zimních večerů se u ní v kuchyni scházely ženy z okolí. Sedávaly kolem kamen, před sebou měly dřevěné stojany s herdulí a paličkovaly krajky, jen občas prohodily slovíčko.

„Když se člověk plně nesoustředí, dělá chyby. Párat se nesmí, protože příze má paměť, pak chlupatí a je to vidět,“ vypráví Jana Dvořáková. „Seděla jsem tiše u kamen, dívala se na ženy a tiše jim záviděla. Babička mi pak vyrobila herduli vycpanou senem a já si s párem paliček dělala řetízek. Byla jsem pyšná, že patřím mezi ně.“

Rukavice byly dalším zdrojem obživy

Z nedalekých Abertam děda vozil kožené rukavice i vlněné vložky (futra) a doma se pak rukavice kompletovaly. Babička na hřbetech rukavic prošívala takzvané větve, což byla velmi důkladná práce. Stehy nesměly být ani příliš volné, ani příliš utažené, aby při natahování rukavic na ruku nepraskly. Používala k tomu speciální nitě, které protahovala mýdlem, aby byly lesklejší a lépe klouzaly kůží.

Maminka pak dovnitř natahovala a přišívala vlněnou vložku. Celé rukavice musela obrátit na rub a futro přišít na špičkách prstů. Za pomoci dřevěných kleští je pak vrátila zpět a pěkně vyrovnala. U zápěstí přebytečné futro zastřihla a malými neviditelnými stehy je připevnila ke kožené rukavici.

Nic nepřišlo nazmar a malé, přibližně čtyřcentimetrové kousky vlněné vložky se sbíraly. Byly jich plné pytle a ženy je páraly, barvily a pletly z nich oblečení nebo ponožky. „Tatínek měřil dva metry a maminka mu z obarvené příze upletla svetr. Záda byla modrá a předek byl s jeleny. Když z něj vyrostl a já do něj dorostla, musela jsem ho nosit a šíleně mě kousal,“ vypráví pamětnice.

Odjely a už jsme se nikdy neviděly

Zimy na Hřebečné byly dlouhé, ale krásné. Všude bylo plno sněhu a lidé si pomáhali. Otec jezdil autobusem a rozvážel horníky do dolů, a matka kromě rukavic ještě zaznamenávala průtok vody na nedalekém potoce. „V létě jsme s ní chodili, ale v zimě, když bylo dva metry sněhu, se nám nechtělo,“ vzpomíná.

V 60. letech, v rámci druhého vysídlení, odešly z obce další německé rodiny, mezi nimi i Janiny kamarádky, sestry Schnoblovy. „Bydlely kousek od nás, běhaly jsme spolu na louce a hrály si,“ vzpomíná. „Jednoho dne nakládali na auto nábytek a peřiny. Když Monika a Krista odjížděly, seděly na kraji valníku a kývaly nožičkama. Mávaly jsme na sebe a už jsme se nikdy neviděly.“

Když dědeček zemřel, dostal otec práci i byt v Ostrově a s maminkou se tam přestěhovali. Malá Jana zůstala u babičky na Hřebečné, kde chodila do česko-německé školy. Do Ostrova k rodičům se odstěhovala až roku 1963 a začala tam chodit do třetí třídy. Ve škole se často setkávala s posměšky spolužáků kvůli německé výslovnosti, kterou získala doma. Kvůli akcentu ji ani nikdy nepřijali do Pionýra.

Horníci v uranových dolech byli vyhublí a upracovaní

Matka pracovala na poště, otec rozvážel materiál nákladním autem a později autobusem vozil dělníky do uranových dolů. Malá Jana chodila s babičkou na důl Barbora, kde pracovala v kantýně. „Krájely jsme s babičkou velké pecny chleba a mazaly je sádlem, k tomu byly rychlokvašky. Ráno jsme cestou nasbíraly houby a usmažily je. To dostali chlapi jako chuťovku, byli nesmírně hubení a upracovaní,“ vzpomíná. „Horníci měli malinké klece a v nich ptáčky. Když šli do dolu, brali si je s sebou. Podle nich poznali, že utíká plyn.“ Horníci, kteří byli zdaleka, spali nahoře na půdě, kde měli matrace, batohy. Všude bylo přítmí a chlad.

Babička se bála, že bude válka

Doma se o politice vůbec nemluvilo, a tak netušila, jak zlá doba byla. Své poslední prázdniny před nástupem do učení trávila v létě roku 1968 u babičky a společně prožily invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Babička říkala, že musíme dolů do Ostrova, protože bude válka. A když jsme tam přijely, viděly jsme bíle zamalovanou ceduli s nápisem Ostrov,“ vzpomíná. „Naproti, v Jáchymovské ulici, bylo zahradnictví a do příkopu tam sjel tank. Vylezli z něj takoví kluci, bylo jim snad šestnáct. Vůbec nevěděli, kde jsou. Bylo mi jich líto.“

Po základní škole se Jana Dvořáková vyučila jako elektrikářka a pracovala v Tesle Jáchymov. Krátce nato se provdala a porodila první dceru. Dálkově studovala v Karlových Varech ekonomickou školu, a protože její muž jezdil na montáže, pomáhala jí s hlídáním dcery maminka. 

Pro přijetí na ekonomickou školu tehdy potřebovala potvrzení od Socialistického svazu mládeže (SSM). Přestože členkou nikdy nebyla, získala ho díky spolupracovníkovi, kterého požádala o razítko. „Bylo to takové gesto ze slušnosti,“ vzpomíná. Vstup do Komunistické strany Československa (KSČ) jí nikdy nenabídli. Po dokončení ekonomické školy vystudovala na diplomovaného vedoucího sekretariátu, později složila státnice z německého jazyka a nějaký čas překládala.

Měla jsem zapsat každého, kdo šel na demonstraci

Během sametové revoluce se v Ostrově pořádala shromáždění na náměstí. Zpívalo se, zapalovaly se svíčky a z nich se tvořily obrazce. V té době pamětnice pracovala na ředitelství ve Škodovce. „Technický náměstek mi řekl, ať se postavím k oknu a zapisuji každého, kdo jde. Nemohla jsem to udělat, všechny jsem znala, pracovala jsem tam 30 let,” vypráví. „Nikdo mi ani nevysvětlil, proč bych je měla zapisovat.” Sama se shromáždění nikdy aktivně nezúčastnila. 

Nitě, očka a pavučinka mezi tím budí fantazii a krásu

V 90. letech začala chodit na Školu řemesel, kde se ve třetím ročníku vyučovalo paličkování. Kvůli špatnému zraku z něj měla obavy a odmítla ho, ale profesorka jí nedovolila ve studiu pokračovat. „Mozek má paměť. Když jsem usedla k herduli, hned jsem věděla, jak přesně držet paličky a co mám dělat,“ vzpomíná. „Byl to návrat o 30 let zpátky – k babičce do kuchyně, za ženami, kde voněl šípkový čaj.“

Návrat k řemeslu jí do života přinesl krásu a klid v duši. Navázala na tradici své babičky a pokračuje v paličkování, které je hluboce spjato s historií Krušnohoří. Snaží se předávat umění krajky dál, aby ruční výroba nezanikla. Každý výtvor je pro ni nejen uměleckým dílem, ale také svědectvím trpělivosti a poctivé práce předků. 

V současnosti je členkou Spolku krušnohorské krajky a vede svou skupinu krajkářek, která pravidelně pořádá setkání a výstavy svých výrobků. Díky její práci může toto staré řemeslo žít dál a inspirovat další generace.