Michal Dvořák

* 1950

  • „Mohli jsme jít Slezskou ulicí, ale my jsme viděli v Korunní, že tam stojí kolona policejních vozů u protějšího chodníku. Tak ze zvědavosti jsme šli po volném chodníku protějším, abychom si je prohlídli. No ale my jsme nevěděli, že jsme vlastně už tam před tím Tylákem vstoupili do nějaké policejní zóny, kterou měli uzavřenou, ale měli ji uzavřenou tak, že do ní lidi pouštěli. Ale ty, co z ní odcházeli ven, ty už prověřovali. No a najednou nám zastoupila na tom volném protějším chodníku cestu policejní hlídka a legitimovali nás. Před námi pustili nějaké starší manžele, kteří tam šli normálně jakoby na procházce, tam šlo víc lidí. Ale nás asi podle věku si vytipovali, bylo už šero, skoro tma. Pod lampou nám řekli: 'Ukaž ruce.' Samozřejmě nám hned tykali. 'Ukaž ruce!' Tak jsme ukázali ruce. Nevím, co tam mohli vidět. 'Máte špinavé ruce, házeli jste kamení. Do vozu!' Nějaké protesty vůbec nepomohly. Naproti v té koloně stálo několik vojenských vozů s korbou, pod plachtou. Tak jako do vozu nastoupit. Už jak jsme se blížili k tomu vozu, tak ti, co stáli kolem toho vozu, ti policajti, tak už nám dali pendrekama. Vůbec nezkoumali, jestli jsme provinilí, nejsme provinilí, prostě od té doby jsme dostávali jednu ránu za druhou.“

  • „My jsme přišli zase zespoda na to Tylovo náměstí, podle tramvaje tou Ječnou. A viděli jsme, že tam pořád jsou střety s policií. Ale to už byly teda fakt pořádné boje, poprvé jsme tam viděli barikády, které postavili ti demonstrující. V jedné té barikádě byla dokonce tramvaj vykolejená, postavená. Takové ty staré vozy, ty ponorky možná už taky jezdily, ale to byly ještě ty staré vozy otevřené. No my jsme to pozorovali jen tak zpovzdálí a viděli jsme tam i normální vojenský tank, že tam stojí před tou barikádou. Nevím, jeden nebo dva. A tam už to bylo fakt ostré, to jsme taky jenom pozorovali zpovzdálí a pak jsme šli zase dál domů.“ - „A byly to československé tanky?“ - „Tanky československé. Všechno to byly právě... Veškerý ten zásah už byl v režii československého vedení, nového, husákovského. To byli českoslovenští policajti, českoslovenští vojáci, milicionáři tam taky byli, v milicionářských uniformách, kteří tam mydlili pendreky.“

  • "Najednou odshora od toho muzea, z těch postranních ulic, vyrazila policie. On už tak nějak... My jsme tam prošli, takže tam ještě nemohli být. Prostě to uzavřeli zeshora a už do toho vlítli, s nějakým... Asi k tomu něco megafonama... že je to nepovolené. No a hned to tam začali vepředu mlátit pendreky, a vodní děla jsem poprvé viděl. Taky poprvé policajty v helmách. No tak jsme utíkali. Tam někde, jak jsou ty záběry zeshora, jak tam utíkají ti lidé, tak tam někde s tím Milošem musím být, kdyby se to podrobně prozkoumalo. A utekli jsme do Krakovské nebo do Smeček, nevím. A tamtudy jsme tedy prošli. Policajti to tam trošku pronásledovali, ale oni se takhle rozptýlili už, už nebyli tak jednolitý regiment. A tam, když došli ti lidi k Tylovu náměstí, tak tam už se jim ti lidi postavili. A začali dorážet na policii. Policajti házeli třeba dýmovnice se slzným plynem a jeden pohotový člověk vzal tu dýmovnici a hodil jim to do obrněného vozu. A oni odtamtud museli vyskákat ven. To je právě zajímavé, taky v té době jsem poprvé viděl, že policie má normální vojenské obrněné transportéry. Protože na tom bylo 'VB' a byl to vojenský transportér, ten kolový. A měl kulometnou věž. To za ten rok museli policii pěkně vyzbrojit a vycvičit na tyhle případy.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 19.07.2019

    (audio)
    duration: 01:03:03
    media recorded in project 10 pamětníků Prahy 10
  • 2

    Praha, 26.07.2019

    (audio)
    duration: 01:59:27
    media recorded in project 10 pamětníků Prahy 10
Full recordings are available only for logged users.

Gestapo jsem nezažil, naše Veřejná bezpečnost mi ale stačila

Průkazová fotografie, 1969
Průkazová fotografie, 1969
photo: Archiv pamětníka

Michal Dvořák se narodil 9. února 1950 v Praze jako syn důstojníka Československé lidové armády a zdravotní sestry. Dětství a mládí strávil na Vinohradech, studoval na gymnáziu Na Pražačce. Během protestů u příležitosti prvního výročí sovětské okupace byl v srpnu roku 1969 zatčen a dva týdny držen v pankrácké věznici. Krátce studoval architekturu na ČVUT, pracoval v propagaci Domu módy a při práci absolvoval střední výtvarnou školu, dále pracoval jako reprodukční grafik v tiskárně ČTK Repro a jako technický redaktor v nakladatelství Naše vojsko. V sedmdesátých letech prožil spontánní duchovní prožitek, po kterém se z ateisty stal věřícím v Boha. Pod vlivem své manželky později konvertoval ke katolicismu. Po roce 1989 se pohyboval především v okruhu vydávání duchovní literatury, zejména v nakladatelství Gemma 89, které vydávalo také tituly z oblasti transpersonální psychologie. Stal se otcem pěti dětí.