The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ladislav Dvořák , CSc. (* 1942)

• narodil se 27. června 1942 v Golčově Jeníkově

• po válce se s rodinou přestěhoval do Chomutova

• v letech 1949–1953 byl jeho otec Ladislav Dvořák vězněn

• v září 1951 strýc Jaroslav Švec spoluorganizoval Vlak svobody

• pamětník vystudoval jedenáctiletku v Chomutově

• v letech 1961–1963 absolvoval vojenskou službu

• v letech 1963–1968 studoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích

• v roce 1968 zahájil aspiranturu v Československé akademii věd

• v letech 1972–1977 pracoval v chemických závodech v Záluží u Mostu

• poté byl zaměstnán v Kovošrotu v Praze

• v roce 1984 vyjel do Velké Británie na pohřeb svého švagra Josefa Hýblera

• v roce 2026 žil s manželkou v Praze

„Bylo to v létě, přišel jsem v šortkách, tak si mě tam nedůvěřivě měřili, v jak nevalném oděvu jdu k tak váženému muži,“ vzpomíná Ladislav Dvořák na setkání s krajským tajemníkem Komunistické strany Československa (KSČ) v Hradci Králové, k němuž došlo v souvislosti s jedním z jeho projevů občanské angažovanosti v době vysokoškolských studií. Už od mládí se pohyboval na hraně toho, co bylo v komunistickém Československu dovoleno – vzdělání, samostatné myšlení a zájem o veřejné dění pro něj byly samozřejmostí, zatímco kádrový profil jeho i celé rodiny patřil k těm „špatným“. „Dopady komunistické zvůle na nás byly nepříjemné, ale když to srovnám s jinými, nebyly tak hrozné. Nicméně my jsme to cítili jako velké příkoří,“ shrnuje pamětník. 

Za války toho bylo málo, po válce skoro ještě míň

Ladislav Dvořák se narodil 27. června 1942 na Vysočině, v Golčově Jeníkově, do rodiny ředitele Okresní hospodářské záložny a lékařky. Jméno dostal po otci, který pocházel z rolnické rodiny z Budíkova u Humpolce. Právě v humpolecké nemocnici se seznámil s Ludmilou Švecovou, budoucí manželkou. Rodiče byli občansky aktivní a vlastenecky založení – účastnili se tzv. selských jízd[1] a maminka byla vášnivou sokolkou. Po skončení druhé světové války v roce 1945 otec vstoupil do Československé strany národně socialistické (ČSNS).

V roce 1945 se narodila sestra Ludmila a o několik měsíců později se rodina přestěhovala do průmyslového Chomutova. Pohraničí se tehdy po odsunu Němců znovu osidlovalo a nabízelo pracovní příležitosti lidem nejrůznějších národností. Ladislav Dvořák vzpomíná, jak si hrával s německými, rumunskými, bulharskými, řeckými, italskými, ukrajinskými i dalšími dětmi: „Dětské hřiště tam nebylo, tak jsme si hráli na ulici nebo před Mannesmannkou.“ Tak se říkalo Mannesmannovým závodům i po jejich znárodnění po válce.

Rodina bydlela ve velkém, ale špatně vytopitelném bytě. Navzdory poválečné bídě vnímal pamětník své dětství jako radostné. Kvůli špatnému chomutovskému ovzduší navíc trávil celé letní prázdniny – až do konce jedenáctiletky – u babičky Švecové v jihočeském Jarošově nad Nežárkou. Obvykle tam s bratrancem a sestřenicí večeřeli chleba s máslem a rajčaty. Maso bylo jen občas, zvlášť když se děti vydaly na lov do místních říček. „Když jsme nachytali takových dvacet mřenek – bylo tam víc kostí než masa – rodiče nám to usmažili a měli jsme to k večeři,“ líčí Ladislav Dvořák s úsměvem.

Tři roky v Jáchymově znamenaly ztrátu třiceti let života

Právě u babičky pamětník zblízka poznal dopady komunistického režimu na venkově. „Přijeli tam svazáci, na návsi pod lípou tancovali Já mám rád tu kudrnatou Káču. (…) Pak odjeli a nastala tvrdá kolektivizace – zabrali každému všechno,“ popisuje Ladislav Dvořák. „Každé ráno z místního rozhlasu předseda JZD vyvolával lidi podle jmen a podle skupin a říkal jim, co mají dělat a kam mají jít.“ Stejný osud potkal i rodinné hospodářství v Budíkově u Humpolce, které zdědil otcův mladší bratr Václav. Ten byl vystěhován do nedalekého Krasoňova a do rodné vesnice se už nikdy nesměl vrátit.

Členství v ČSNS se pamětníkovu otci po únorovém převratu v roce 1948 stalo osudným. Po zatčení Milady Horákové a dalších představitelů demokratických stran v září 1949 následovala vlna vykonstruovaných politických procesů i v regionech. Dne 29. listopadu 1949 ve dvě hodiny ráno byl Ladislav Dvořák starší zatčen. „Moc si z toho nepamatuju, akorát si pamatuju papír, který maminka musela podepsat, že tam Státní bezpečnost (StB) zabavila nějaké dokumenty,“ vybavuje si pamětník.

Otec byl obžalován v tzv. protistátní skupině kolem Antonína Vály a Josefa Maxy[2] a v neveřejném procesu odsouzen ke čtyřem letům vězení. Rodina ho navštívila jednou či dvakrát v Ocelárnách 1. máje v Mostě. „Tam to bylo dobrý. (…) Byli tam i normální kriminálníci. Jedna cikánka se ptala: ,Paní doktorko, váš muž také kradl?‘“ vypráví pamětník. Později se však podmínky výrazně zhoršily – Ladislav Dvořák starší byl vězněn na Borech a nakonec v Jáchymově, v táboře Nikolaj, kde pracoval jako narážeč v dole Eduard. Nepustili ho ani na pohřeb vlastního otce.

Malý Ladislav tehdy chodil do třetí třídy a plně si situaci neuvědomoval. Ve škole nepociťoval změnu chování, učitelé k němu byli dokonce vstřícní. V září 1951 však zasáhla rodinu další událost. Strýc Jaroslav Švec se rozhodl emigrovat a stal se jedním z organizátorů Vlaku svobody.[3] „Tohoto strýce[4] jsem nikdy neviděl, ale kvůli němu jsem měl velké trápení,“ říká pamětník. Zatímco někteří lidé mamince gratulovali, brzy se objevili příslušníci StB s nabídkou spolupráce: „Paní doktorko, víme, že jste oblíbená (…) a že se vám lidi svěřují nejen s tím, co je bolí…“ 

To však Ludmila Švecová odmítla. „‚Odměnili‘ se jí tím, že několik let táhla za jeden plat dva a půl obvodu a sloužila noční služby, takže na nás měla velmi málo času,“ popisuje pamětník, jak se se sestrou vychovávali k samostatnosti. Navzdory tlaku režimu si maminka v letech 1952–1958 vyměňovala vánoční a velikonoční pozdravy s Hanou Benešovou, což byl sice drobný, avšak důležitý projev jejího demokratického postoje.

Otec se vrátil z vězení v roce 1953 jako zlomený člověk, s prsty na rukou tak poškozenými, že je nedokázal ohnout. O předchozích letech nikdy nemluvil. Skutečný rozsah jeho utrpení si pamětník uvědomil teprve po roce 1990, kdy mohl studovat archivní materiály a prošel si i naučnou stezku Jáchymovské peklo. Po propuštění musel otec nastoupit na rok do Mannesmannky, poté pracoval v účtárně Dechtochemy, kde zůstal až do své předčasné smrti v roce 1962. Zemřel o třicet let dříve než jeho bratr, který se dožil 98 let. „Kdybychom to vzali jako měřítko, samozřejmě nadnesené, tak tři roky v Jáchymově znamenaly ztrátu třiceti let života,“ uvažuje Ladislav Dvořák.

Vzhledem k mému třídnímu původu nejsem žádoucí

Otcova minulost politického vězně, strýc jako spoluorganizátor Vlaku svobody, rodina bez dělnického původu a maminka, která odmítla spolupráci s StB – to vše se promítalo do kádrového profilu Ladislava Dvořáka a výrazně komplikovalo jeho cestu ke vzdělání, které pro něj mělo zásadní význam.

Nová ředitelka chomutovské jedenáctiletky, kterou pamětník navštěvoval, Julie Styblíková, s sebou přinesla na školu atmosféru strachu. Jedním z jejích prvních kroků bylo, že si prošla seznamy žáků. U pamětníkova jména se zarazila: „Dvořák, co ten tady dělá?!“ Pamětník proto zvolil strategii nevyčnívat. 

Té se bylo obtížné držet v roce 1958, kdy přišla další vlna politických procesů a mezi obžalovanými byl otec jeho spolužáka Karla Bauera. Ředitelka tehdy svolala celoškolskou schůzi Československého svazu mládeže (ČSM) do chomutovského divadla, přítomni byli i pionýři a učitelé. „Ředitelka mluvila o obrovské protistátní činnosti a tvrdila, že i on, přestože byl nezletilý, se na ní podílel, a měl by být proto vyloučen z ČSM,“ vzpomíná Ladislav Dvořák. Bauerova třída se při hlasování téměř celá zdržela, proti se neodvážil hlasovat nikdo. Karel Bauer byl vyloučen také ze školy. Mladí lidé tehdy poznali „dobrovolnost“ hlasování a zároveň, jak režim nutil i jejich generaci spolupodílet se na vylučování „nepohodlných“ osob.

Ladislav Dvořák nakonec úspěšně odmaturoval, ale doporučení, kterého se mu dostalo, jasně ukazovalo limity jeho další cesty: „Bylo mi řečeno, abych šel do dělnické třídy ukázat svůj poměr k lidově demokratickému zřízení.“ Několik následujících let se bezvýsledně hlásil na různé vysoké školy. Mezitím se snažil svůj kádrový profil „napravit“. Nastoupil do učení v Meziboří a po získání výučního listu „lučebník syntetických paliv“ si dobrovolně vybral jedno z nejméně oblíbených pracovišť Stalinových závodů, chemičky v Záluží u Mostu – tlakovou plynárnu. Pracoval zde jako strojník praček.

Zlom přišel až s nástupem základní vojenské služby v Mikulově v roce 1961. Vzhledem ke kubánské krizi zůstali nejstarší branci na vojně déle a ti nedovolili šikanovat nováčky. „Takže jsem nezažil na vojně buzeraci,“ zmiňuje pamětník. Byl hodnocen pozitivně – učil ostatní vojáky dopravní předpisy a některé důstojníky připravoval na maturitu, především z ruštiny.

V šedesátých letech bylo leccos možné

Právě dobré hodnocení z vojny mu nakonec pomohlo k přijetí ke studiu na Vysoké škole chemicko-technologické (VŠCHT) v Pardubicích. „Komunisti mi tedy posunuli studium o čtyři roky,“ podotýká Ladislav Dvořák. „Zase toho tolik nelituju – studoval jsem v době, kdy komunismus tál a změkčoval se, a končil jsem v roce šedesát osm, když přišlo Pražské jaro a všichni jsme měli plno nadějí.“

Vedle vynikajícího plnění studijních povinností se kulturně i politicky angažoval. Přestože nebyl členem KSČ, zastával různé funkce v rámci ČSM a stal se také šéfredaktorem studentského časopisu Spiritus. Neplánovaně na sebe upozornil v roce 1965, kdy jako předseda celoškolského výboru ČSM vítal nové studenty. „Popřál jsem jim, aby dobře studovali a dobře žili, nejen teď, ale na věky věkův, amen,“ vypráví pamětník. Jeho projev si údajně vyžádala k posouzení i StB kvůli domnělé „náboženské propagandě“, ale celá záležitost nakonec vyšuměla do ztracena.

Citelnější důsledky přišly po strahovských událostech na podzim 1967. Pražští studenti tehdy protestovali proti nevyhovujícím podmínkám na kolejích a byli násilně rozehnáni bezpečnostními složkami. Vysokoškolská rada Ústředního výboru ČSM, jejímž byl Ladislav Dvořák dva roky členem, provedla vlastní šetření událostí. „To bylo opatřeno štemplem, že je to skutečně výpověď těch studentů,“ vypráví pamětník, „a když v Rudém právu vyšlo něco úplně jinýho, tak jsem to vyvěsil na nástěnce na kolejích. A z toho už byl velkej průšvih.“ 

Když byl následně pozván ke kárnému jednání u rektora, obával se vyloučení ze studia: „To už bylo v pátým járu, tak jsem si říkal: ,Ty pitomče, takhle sis to na poslední chvíli zkazil.‘“ Skončilo to však pouze rektorskou důtkou.

Změny ve vedení a následné reformní směřování KSČ po lednu 1968 vedly k uvolnění poměrů ve společnosti. To se projevilo i na stránkách Spiritusu, kde se objevovaly záznamy z diskusí s vedením školy o politických přehmatech minulých let, včetně strahovských událostí. Redakce otevírala témata rehabilitací pedagogů a studentů vyloučených[5] v padesátých letech z politických důvodů a přinášela úvahy o roli studentů ve veřejném životě.

Kromě vážných témat se studenti naplno věnovali i umění, sportu a zábavě. Ladislav Dvořák vzpomíná na besedy s herci pardubického divadla, literární pásma, promítání filmů, „řádění“ v loděnici a také na studentský majáles roku 1968, na jehož organizaci se rovněž podílel: „Šli jsme manifestovat na Prvního máje dobrovolně, všichni a s nadšením.“

Ani v období Pražského jara však nebyla svoboda projevu a otevřená diskuse bez omezení. Pamětník například inicioval besedu o válce ve Vietnamu. Pozval zástupce amerického i vietnamského velvyslanectví, ale vietnamští studenti proti akci protestovali a debata se nakonec neuskutečnila. Ladislav Dvořák tedy alespoň vyvěsil informační materiály obou ambasád na kolejích. „Velice mě potěšilo, když si jeden náš vietnamský spolužák pečlivě opisoval projev prezidenta Johnsona,“ dodává.

V roce 1968 pamětník promoval jako inženýr. O prázdninách odjel s Cestovní kanceláří mládeže na Rujánu a těšil se na budoucnost bez bezpráví i na slibně se rýsující kariéru. Právě tam jej však zastihl 21. srpen 1968.

Maminka by tu zůstala jako kůl v plotě

Účastníci mládežnického zájezdu se o invazi vojsk Varšavské smlouvy dozvěděli z rozhlasu. Na protest vyvěšovali černý prapor a československou vlajku stáhli na půl žerdi. Zájezd byl předčasně ukončen poté, co Ladislav Dvořák tlumočil východoněmeckým funkcionářům jejich postoj: „Je smutné, že armáda, která nás okupovala v letech 1938 a 1939, přišla v roce 1968 znovu.“

Navzdory dramatickému vývoji nastoupil coby aspirant v září 1968 do Ústavu teoretických základů chemické techniky Československé akademie věd k profesorům Bažantovi a Hálovi. Na první výročí okupace se zapojil do bojkotu hromadné dopravy. Ze Zahradního Města, kde bydlel na svobodárně, došel pěšky až do Suchdola. „Cestou jsme viděli prázdné tramvaje, kde sedělo pár figurantů a jinak nikde nikdo,“ popisuje pamětník.

V roce 1969 se mu svěřila sestra Ludmila, že plánuje emigraci do Velké Británie. I on sám o odchodu krátce uvažoval. „Měl jsem možnost v osmašedesátém nebo devětašedesátém roce,“ vypráví, „jenže jsem tehdy studoval na Akademii věd, kde se mi dostalo vzdělání, které bylo téměř rovnocenné špičkovým americkým univerzitám. A vzdělání pro mě hodně znamenalo.“ A především – nechtěl tady nechat maminku samotnou.

V rámci aspirantury se vrátil do tehdy už bývalých Stalinových závodů,[6] kde podepsal v roce 1972 pětiletou smlouvu. V červenci 1974 z okna svého bytu pozoroval výbuch chemičky, při němž zahynulo sedmnáct lidí. Nedalo mu to a hned následující den se vypravil zjistit stav laboratoří. „Byl jsem nadšenej a trochu hloupej, tak jsem si vzal jenom šátek přes nos, abych nenadýchal páru. Zametal jsem tam rtuť koštětem – no hrůza,“ vzpomíná. „Všichni členové KSČ tam přišli, až když všechny tyhle práce byly uklizený a když už zase začala jezdit tramvaj.“

Práce ho naplňovala, avšak na kádrovém oddělení závodů zjistili, že chybí jeho oficiální vyjádření k srpnové okupaci. Rozhodující se stal posudek z již plně znormalizované pardubické VŠCHT. Dohnaly ho tak aktivity z doby studií. „Přišili mi všechno možné,“ líčí pamětník. „Dokonce i to, že v roce 1969 vyšlo číslo Spiritusu, kde byl na titulní straně státní znak s husí hlavou. Samozřejmě to byla narážka na Gustáva Husáka. Jenže já už jsem tehdy na škole vůbec nebyl.“ V posudku se mimo jiné psalo: „Jeho jednání bylo vysloveně protistranické a dá se o něm říci, že v polednovém období doslovně manipuloval s masami studentů.“[7]

Negativní hodnocení se okamžitě projevilo. Zhoršily se jeho platové podmínky, zamítali mu žádosti – například o nenaplněný odborářský zájezd do Bulharska – a především mu znemožnili postup v akademické dráze. Po vypršení pětileté smlouvy s ním byl v roce 1977 ukončen pracovní poměr. Najít nové zaměstnání za těchto okolností nebylo vůbec snadné.

Pohřeb svého švagra jsem nestihl

Pamětník obeslal všechny chemické výzkumné ústavy v republice. Některé ho pozvaly na pohovor, ale výsledek byl pokaždé stejný. „Jakmile jim přišel kádrový materiál, napsali mi – někdy oficiálně, jindy soukromě –, že s takovým profilem mě přijmout nemohou,“ vypráví.

Nakonec se ho ujali v Kovošrotu v Praze, kde pracoval jako programátor-analytik na sálovém počítači. Na pracovišti se k němu podle jeho slov chovali výtečně. Ředitel mu dovolil obhajovat kandidátskou práci, a v roce 1984 dokonce získal povolení vycestovat do Velké Británie na pohřeb svého švagra.

Před odjezdem však musel absolvovat pohovor u StB. „Prostě jsem čtyři hodiny nemluvil, seděl jako socha a čekal, jak to dopadne,“ vzpomíná Ladislav Dvořák. Čekání se protáhlo natolik, že do Velké Británie dorazil doslova s křížkem po funuse. Alespoň se po patnácti letech znovu setkal se svojí sestrou. Do té doby udržovali pouze omezený telefonický a dopisový kontakt. 

Sestra Ludmila získala ve Velké Británii práci v keramické továrně, kde se seznámila s Josefem Hýblerem[8] – bývalým letcem RAF, který byl tady v letech 1949 až 1960 vězněn. Po jeho smrti se Ludmila podílela na vzniku Knihy československých účastníků bitvy o Británii, uložené v chrámu sv. Víta v Praze.

Zkusil jsem to v politice

Změny, které následovaly po sametové revoluci v roce 1989, znamenaly pro Ladislava Dvořáka novou příležitost. Se svobodou přišla i možnost znovu se angažovat. Pamětník cítil potřebu být aktivní, tentokrát otevřeně a bez obav z následků. Občanské fórum se mu však jevilo jako obnovená Národní fronta. Některá jména mu neseděla: „Připadalo mi, že to byli prominenti za komunismu a teď se znovu snaží dostat někam nahoru, takže do toho jsem nešel.“

Krátce byl členem Československé sociální demokracie, odradil ho však Miloš Zeman, který se v roce 1993 stal jejím předsedou. Dalším impulsem pro něj byl tzv. sarajevský atentát,[9] po němž vstoupil do Unie svobody. Za tuto stranu se následně angažoval v komunální politice na Praze 11.

„Komunisté v generaci mých rodičů byli mnohem tvrdší, než byli vůči nám. A když to srovnám s jinými, kde panovaly tresty smrti a kde to násilí bylo větší, tak jsme ještě vyvázli jakž takž dobře, zaplaťpánbůh,“ shrnuje Ladislav Dvořák svou i rodinnou zkušenost se životem ve čtyřicet let trvajícím komunistickém režimu. Zároveň dodává: „Dnes se mi žije nejlépe za celý můj život. Ta léta, která jsme prožili ve svobodě, za to stála.“

 

[1] Selské jízdy byly českou tradicí, slavností, kde se projevovalo vlastenectví a hrdost na venkovské kořeny. Byly provázané s agrární stranou.

[2] Více o hlavních tvářích procesu dostupné z: https://www.politickeprocesy.cz/cs/osoba/vala-antonin-2X8Rkf a https://www.politickeprocesy.cz/cs/osoba/maxa-josef-3d5X7I 

[3] Strojvůdce Jaroslav Konvalinka, přednosta stanice Karel Truxa a MUDr. Jaroslav Švec byli hlavními organizátory úniku osobního vlaku jedoucího z Chebu, který zastavil až v západoněmeckém Selbu. Poslední stanici na československém území – Aš – vlak projel a do svobodného světa se tak, většinou nevědomky, dostalo 110 cestujících, z nichž asi třetina na Západě zůstala. Více o Vlaku svobody dostupné z: https://www.dejepis.com/vlak-svobody/ nebo https://dvojka.rozhlas.cz/svoboda-je-jinde-oceneny-dokument-o-unosu-vlaku-svobody-v-roce-1951-7489037 

[4] MUDr. Jaroslav Švec poté provozoval několik let zubařskou praxi v etiopském Debre Markos. Když se tam schylovalo k marxistickému převratu, uprchl do Spojených států, kde musel kvůli neuznanému vzdělání pracovat v dělnických profesích.

[5] Šlo například o profesora Aloise Novotného nebo studenta Pavla Levého. Více o jeho osudech dostupné z: https://www.politictivezni.cz/cz/pavel-levy.html 

[6] V roce 1962 byly Stalinovy závody přejmenovány na Chemické závody československo-sovětského přátelství.

[7] Celý posudek dostupný mezi Dodatečnými materiály.

[8] Více o Josefu Hýblerovi dostupné z: https://fcafa.com/2013/09/18/josef-hybler-one-of-the-few/ 

[9] V listopadu 1997 vyzvali Jan Ruml a Ivan Pilip předsedu Občanské demokratické strany Václava Klause k demisi kvůli nejasnému financování strany, čímž odstartovali první porevoluční vládní krizi.