The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Dvořák (* 1927)

• narodil se 18. září 1927 v Lysé nad Labem

• léto a podzim roku 1938 strávil v ozdravovně v Dubrovníku v tehdejší Jugoslávii

• v roce 1942 nastoupil na střední průmyslovou školu v Praze

• v roce 1944 sbíral munici pro partyzány

• v zimě 1945 ho odvedli kopat zákopy pro Němce, odkud utekl

• po válce vstoupil do Junáka

• v roce 1946 odmaturoval a nastoupil do Státního výzkumného ústavu sklářského v Hradci Králové

• v roce 1949 nastoupil na vojnu na Šumavu

• v roce 1955 se oženil

• v roce 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov

• v roce 1970 ho vyloučili z Komunistické strany Československa (KSČ)

• vedl dětské sportovní oddíly v Hradci Králové

• v roce 2022 žil v Hradci Králové

V zimě 1945 přijel Josef Dvořák jako obvykle vlakem ze školy do Čelákovic, kde bydleli. Jak se blížil domů, viděl otevřenou branku, ale nikde nikdo. Když vešel do kuchyně, maminka tam ležela na podlaze v bezvědomí a nad ní vzlykali bratr se sestrou. „Vedle tatínkova zakrvácená taška a jeho zakrvácený plášť,“ popisoval strašný okamžik.

Podařilo se mu maminku probrat. Řekla mu jen, že tatínek je mrtvý a že neví, kde je. Dlouho nepřemýšlel, popadl kabát a utíkal zpátky na nádraží. Zjistil, že spojenečtí letci zasáhli služební vagón vlaku, ve kterém cestoval i jeho tatínek jako vlakvedoucí. Vagón s mrtvými prý dopravili do Nymburka. Josef Dvořák skočil na nákladní vlak a v Nymburce vystoupil.

„Letěl jsem do nemocnice a tam mi řekli, ať se jdu podívat, že jsou tam v pitevně,“ vyprávěl. Nahlédnul, ale nikdo z mrtvých nebyl jeho tatínek. Nakonec ho našel zraněného v nemocničním pokoji. Měl obě nohy prostřelené kulometem, kosti ale zůstaly celé. Pamětník se bál, že mu maminka dobrou zprávu neuvěří. Poprosil tedy tatínka, aby svým nezaměnitelným krásným rukopisem napsal vzkaz na kousek papíru. „Jedině tím, že jsem ten papírek měl, mi maminka uvěřila, že je tatínek naživu,“ vysvětlil.

Koncem března roku 1945 s kamarádem Joskou utekl z povinných zákopových prací pro německou armádu u Horního Benešova. Měl dvoudenní propustku na tatínkův smyšlený pohřeb. Povedlo se jim dostat se do vlaku na Olomouc. Když už byli skoro tam, vešel najednou do vagónu důstojník Schutzstaffel (SS) a začal kontrolovat doklady.

„Ježíšmarjá, já mám papíry, ale Joska nemá nic,“ pomyslel si. Vlak zpomaloval a důstojník se blížil. „Když zavřu oči, vidím jeho ruku v jelenicové rukavičce, jak po mě chmatá,“ popisoval okamžik hrozného strachu. Už ale držel ruku na klice u dveří, prudce je otevřel a vypadl ven. „Chtěl jsem ho [Josku] strhnout s sebou, ale už ho držel ten Němec,“ vyprávěl. Sám se dostal domů a do konce války se skrýval. Kamarád Joska se vrátil až koncem května 1945. „Vůbec jsem ho nepoznal, strhaný člověk, zestárl a vůbec nemluvil. Asi za čtrnáct dní umřel,“ vzpomínal smutně. Co s Joskou nacisté prováděli, když ho zatkli, se Josef Dvořák nikdy nedozvěděl. Ze zbědovaného kamaráda nedostal jediné slovo.

Číst se naučil sám

Josef Dvořák se narodil 18. září 1927 v Lysé nad Labem. Tatínek Josef Dvořák starší pracoval v té době u dráhy jako průvodčí, maminka Jiřina Hrubá se vyučila dámskou krejčovou. Rodiče si později nechali postavit dům v Čelákovicích, kde se narodil bratr Vladimír a sestra Věra. Od dětství chodil do Sokola, a protože byl zvídavý, naučil se brzy sám číst. Tatínek nosil domů noviny, které pasažéři nechali ve vlaku, a on si v nich rád listoval.

Do školy chodil v Čelákovicích. Starší místní kluci v něm viděli přistěhovalce, proto musel umět rychle běhat, aby unikl výprasku. Tatínek ho naučil hrát na housle, později chodil na soukromé hodiny ke kapelníkovi. V paměti mu utkvěla paní učitelka Jirková, která je ve čtvrté třídě naučila celé libreto Prodané nevěsty. „Když jsme potom přijeli do Prahy do Národního divadla, znali jsme všechny melodie a libreto slovo od slova, tak nám bylo představení hrozně blízké,“ vzpomínal.

Nechtěli nás pustit do války

Josef Dvořák trpěl jako dítě chudokrevností, a tak mu tatínek domluvil pobyt v československé železničářské ozdravovně v Dubrovníku, kam v červnu 1938 na léto odjel. Cestoval vlakem a ve Vídni z okna poprvé viděl vlajky s hákovými kříži vyvěšené na nádraží i v ulicích. Dobře si také pamatoval na cestu přes tehdejší Jugoslávii: „Podél trati stály davy žebrajících dětí. Snažily se nám něco prodat nebo vyžadovaly dárek. Já jsem rozdal celou svačinu, co jsem měl na cestu.“

V Dubrovníku je ubytovali v penzionu se zahradou, který patřil československému státu. Ve volném čase se procházel uličkami starého města. V té době se schylovalo k Mnichovské dohodě. „Když bylo známo, že nám zabrali pohraničí, že nám okleštili zemi, viděl jsem lidi plakat nad novinami,“ dojala ho vřelá reakce místních obyvatel.

Dozvěděl se tak, co se děje v jeho rodné zemi. V ozdravovně jim totiž nic nevysvětlili. Začátkem září měli odcestovat zpět domů, jugoslávské úřady je ale nepustily. „Čekalo se, že mezi Československem a Německem bude válka, tak nás tam zadržovali. Čekali, jak to dopadne, jako děti nás nechtěli do války pustit,“ vysvětloval, proč se nakonec vrátili domů až koncem listopadu.

Prohledali dům od sklepa po půdu

Ráno 15. ledna 1939 šel do školy a v Čelákovicích na hlavní ulici poprvé viděl německé vojáky. Měli na sobě bílé pracovní uniformy a vysoké kožené boty, zaplnili místní obchody a skupovali, co se dalo. Když vypukla válka, vystřihoval si články a mapy z novin, aby měl přehled o frontách.

Chvíle strachu zažili obyvatelé Čelákovic při represích po útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Členové výsadku Anthropoid totiž seskočili v nedalekých Nehvizdech a nacisté předpokládali, že měli v okolí pomocníky. „Prohledávali všechny domy, plně ozbrojení vojáci s nabitými puškami. U nás prohledali celý dům od sklepa až po půdu. Naši tam měli seno a slámu a všechno propíchali bodáky,“ vyprávěl.

Sbírali munici na německém cvičišti

Po ukončení měšťanské školy v roce 1942 se chtěl vyučit ševcem na Baťově učednické škole ve Zlíně, kterou předtím s tatínkem v rámci exkurze navštívil. Rodiče se ale báli. „Byly fámy, že se tam bojuje s partyzány a že je to tam nebezpečné,“ vysvětloval. Nakonec se shodou náhod dostal na vyšší průmyslovou školu chemickou do Prahy, kam dojížděl denně vlakem. S německými dětmi z nedalekých Milovic bojoval o kupé. Velkou část osazenstva průmyslovky tvořili studenti zavřených gymnázií, kteří pocházeli z dobře situovaných rodin a měli kladný vztah k první republice. Nálada ve škole byla tedy silně protiněmecká. V roce 1944 tam probíhala tajná kampaň na pomoc partyzánům.

Josef Dvořák se dvěma kamarády zjistili, že na dělostřeleckém cvičišti v Milovicích se povaluje spousta nevybuchlé munice. Rozhodli se pro ni na kole zajet a přivézt do školy. „Měli jsme k dispozici jenom jedno kolo, jeden seděl vzadu, jeden na řídítkách a jeden šlapal,“ vyprávěl.

Na cvičišti nikoho nepotkali a opravdu našli hromady munice. „Vzali jsme granát, odšroubovali jsme vršek, šlo to pouhou rukou. Já jsem tam našel ztracenou důstojnickou jelenicovou rukavičku, kterou jsem si nasadil na pravou ruku. Pak jsme sáčky vysypali do školní brašny,“ popisoval. Když měli aktovku plnou, rozdělali si ohníček, aby se zahřáli. Napadlo je zkusit, jestli bude trhavina hořet. Pamětník do ohně nasypal trochu nasbíraného prášku a prudký plamen mu spálil ruku až po loket. Rukavice mu zachránila prsty. Střelný prach druhý den odevzdal ve škole.

Příště vás zastřelíme

Josefa Dvořáka bavil dějepis a zeměpis. Zjistil, že v lese nedaleko Lysé nad Labem se nacházejí zbytky hradu Mydlovary. Rozhodl se místo prozkoumat a později tam vzal i své kamarády. Našli tam provrtané kančí zuby, které zřejmě původně tvořily náhrdelník. Najednou se ale objevili tři němečtí důstojníci na koních a křičeli na ně: „Tady je zakázané území, honitba. Jestli vás tu ještě jednou uvidíme, zastřelíme vás!“ Rychle se sebrali a pelášili pryč.

V zimě roku 1945 dostal dopis, že se má dostavit na zákopové práce na nádraží ve Staré Boleslavi. Odvedli takto celý ročník 1927. Odvezli je do Olomouce, kde nejprve kopali kruhovou obranu na Svatém kopečku. Později je přesunuli do Bělkovic. Spali na zemi na slámě, jídla moc nedostávali, a celý den kopali ve zmrzlé zemi. Hlídali je příslušníci německé Sturmabteilung (SA) a ukrajinští váleční zajatci.

Jednou je večer poslali po práci do místní hospody na promítání. Film je nezajímal, ale byli rádi, že se trochu ohřáli. „Najednou se rozsvítilo a na pódiu se objevili strašně zarostlí odrbaní chlapi s kulometnými pásy přes rameno. Partyzáni,“ vzpomínal. Vybrali peníze ze vstupného a zase zmizeli. Zhaslo se, film běžel dál. Po chvíli se znovu rozsvítilo a tentokrát přiběhli příslušníci SS. „Nedozvěděli jsme se, jestli je dostali, ale střelbu jsme žádnou neslyšeli,“ dodal.

Koukejte rychle zmizet

Posledním místem, kde kopal druhou linii německé obrany, byl Horní Benešov. Tam už slyšeli výbuchy a střelbu z blízké fronty. Když se jednou vraceli z práce, začalo nad nimi kroužit letadlo a něco zasvištělo. „Všichni na zem. Rána, zatřásla se země a nic, nevybouchlo to,“ vyprávěl.

Spali ve štole, ze které se pamětníkovi společně s kamarádem Josefem Němcem z Čelákovic večer podařilo vylézt. Chtěli zahnat hlad a opékali si na blízkém nesklizeném poli na ohni brambory. Najednou se k nim připlížil chlap, který promluvil rusky. Josef Dvořák trochu rusky uměl, tak se s ním dal do hovoru. Sovětský vyzvědač se jich u pečených brambor vyptával, co se kde nachází a co tam dělají.

„Kluci, chystá se ofenzíva, půjde to přes vás. Koukejte co nejrychleji zmizet, jestli můžete,“ vybavil si průzkumníkova slova varování. Ještě tu noc vzbudil německého dozorce s žádostí o volno na smyšlený pohřeb svého otce. S kamarádem Pepíkem se pak vydali na cestu domů, kam ale dorazil sám. Pepíka chytil ve vlaku německý esesman.

Popravili ho na náměstí

Koncem války začal u Čelákovic hořet jeden z odstavených vagónů. Byl naplněný cukrem a obyvatelé si běželi trochu nabrat. Josefa Dvořáka maminka také vyslala, cukr byl ale plný uhlíků a ke slazení se nedal použít. S kamarádem se pak vydal prozkoumat další vagóny, které ale Němci ještě hlídali. „To bylo poprvé a naposled, kdy po mě někdo střílel,“ vzpomínal.

Po Pražském povstání se vypravil vlakem do Prahy, aby zjistil, jak to vypadá se školou. Na zpustošeném Staroměstském náměstí stály dva vyhořelé tanky. „Ještě tam viseli němečtí vojáci i civilisté pověšení na lucerně “ vyprávěl. Rovněž v Čelákovicích se po válce projevily lidské charaktery. Místní holič, který se podle pamětníka za války vždy choval k Němcům úslužně, se stal členem Revolučních gard (RG). Když chytili mladého německého vojáka, veřejně ho na náměstí zastřelil. „Mě to od něho přišlo sadistické,“ poznamenal Josef Dvořák.

Třídili německou kořist

Hned po válce se přihlásil do skautského oddílu v Čelákovicích a v roce 1946 vyrazili na první tábor do Jablonného v Podještědí. V té době už probíhalo vysídlování německých obyvatel a do této oblasti se mohli přistěhovat právě občané Čelákovic. Skautského vedoucího mu dělal budoucí spisovatel Eduard Petiška. Místní správce jim k ubytování přidělil hrad Lemberk.

„Všechny místnosti byly přeplněné uměleckou kořistí, kterou tam Němci nashromáždili,“ vyprávěl. Kořist pocházela ze západních zemí a skauti měli za úkol věci třídit. Neustále ale přijížděli zástupci diplomatických sborů a vybírali věci ze svých zemí. „Samozřejmě si vždy odvezli i něco pro sebe. Vyloženě se tam kradlo,“ říkal.

V okolí města bylo mnoho vojenského materiálu a munice a sovětští vojáci ji likvidovali. Pamětník jednou seděl se svou družinou na poradní skále a učili se uzly a jiné skautské dovednosti. Pod skálou vedla silnice. „Najednou obrovská rána, výbuch, všechno se zatřáslo. K nohám nám přiletěla bota ještě s kusem nohy,“ popisoval. Nákladní automobil, který vezl munici, vylétl do povětří.

Všichni velitelé emigrovali

Josef Dvořák se po válce vrátil na střední průmyslovou školu, kde roku 1946 odmaturoval. Získal místo v nově vznikajícím Státním výzkumném ústavu sklářském v Hradci Králové. Zabýval se vadami skla a o víkendech dál vedl skautský oddíl v Čelákovicích. Zažil, když v ústavu v únoru 1948 vznikl akční výbor, který sesadil ředitele.

V říjnu 1949 narukoval na vojnu k horské pěchotě na horu Špičák na Šumavě. Výcvik byl velmi těžký a zažil i šikanu. Navíc jim chybělo pořádné vybavení. „Dostali jsme německé uniformy, některé ještě prostřílené a zakrvácené, nebyly pořádně vyprané, ani jsme neměli kabáty.“ Během přijímače uteklo za hranice asi dvacet vojáků. V den přísahy 28. října 1949 je vyhnali na nádvoří. Foukalo a oni čekali bez kabátů na velitele. Uběhla hodina a pamětníkovi se udělalo špatně a omdlel. „Na ošetřovně mě přivedli k vědomí, tak jsem se zase vrátil zpátky. Ale pořád tam nikdo nebyl. Pak se přišlo na to, že všichni velitelé utekli, emigrovali do západního Německa,“ uvedl.

Zbytek jeho vojny byl velmi pestrý. Absolvoval poddůstojnickou a aspirantskou školu, kvůli nadšenému skautství ho pak ale zbavili hodnosti. Poslali ho opravovat hrad Kašperk a pracovat do dolu v Dačicích. Hodnost dostal později zpět, působil v Brně u gardového útvaru a u maďarské roty ze Slovenska. Po vojně se vrátil do Hradce Králové a v ústavu dostal na starost rentgenovou laboratoř. Vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ).

Vedl několik sportovních oddílů

V padesátých letech chodil tancovat do folklórního souboru a v roce 1954 se na plese seznámil s budoucí manželkou Miladou. Věnovali se vodáctví, sjeli spolu řeku Hron, a v roce 1955 se vzali. Postupně se jim narodily tři dcery. Pamětník dálkově vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích.

Ve volném čase vedl vodácký oddíl spadající pod Dům pionýrů a mládeže nebo plavecký oddíl Rudá Hvězda, který fungoval pod hradeckým Sborem národní bezpečnosti (SNB). Jednou se ho jen tak mezi řečí na schůzi zeptali, zda by mohl podávat informace. „Chtěli po mně, abych jim podával zprávy o ústavu, a já jsem se vymluvil, že jsem v uzavřeném oddělení, kde nemám možnost mluvit s lidmi nebo pozorovat jejich činnost,“ popsal svou reakci. Pamětníkovo jméno je zmiňováno v objektovém svazku Státní bezpečnosti (StB), který se týká vodáctví. 

Chtěl vystoupit z KSČ

V roce 1956 našel na procházce v přírodě leták s česky napsaným projevem Nikity Chruščova o kultu osobnosti. Pravděpodobně ho roznášely balony Svobodné Evropy a vyhazovaly na různých místech republiky. Z obsahu byl zdrcený: „Já, komunista, kristepane, v takovém sajrajtu jsem byl.“ V práci hned oznámil, že vystupuje z KSČ, ale ředitel ústavu mu to rozmluvil.

V roce 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov. Vybavil si, že 21. srpna se s dcerami díval z okna na okupantské tanky a brečeli. V práci se nic nedělo, ale v roce 1970 ho z KSČ vyloučili. Znamenalo to, že v kariéře už nikam dál nepostoupil.

Josef Dvořák zůstal činorodý i v důchodu. Objížděl hrady a tvrze, za deset let jich navštívil přes tisíc. Věnoval se orientačnímu běhu, posledního závodu se účastnil v 88 letech. S manželkou také zpíval v církevním sboru Cantores Hradecensis. V roce 2022 žil v Hradci Králové.