The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Dušková (* 1959)

• narodila se 16. listopadu 1959 v Rumburku

• je vnučkou Bedřicha Judytky, popraveného v roce 1950 za odbojovou činnost

• rodina se musela po dědově popravě vystěhovat z Rumburku do Velkého Šenova

• matka pamětnice ani její sestry nesměly studovat, všechny měly základní vzdělání

• pamětnice na vlastní kůži poznala pohrdání lidí podněcované komunistickým režimem

• vystudovala Střední pedagogickou školu v Mostě

• pracovala jako vychovatelka v Dětském domově v Lipové u Šluknova

• působila nejprve jako vychovatelka, později jako učitelka na ZŠ ve Velkém Šenově

• v roce 2016 převzala od ministerstva obrany rehabilitační osvědčení svého dědy

• v roce 2025 žila pamětnice ve Velkém Šenově

Rodina Zdeňky Duškové neměla lehký osud, neboť jsou mezi jejími příbuznými významné historické osobnosti. Jejím dědečkem byl Bedřich Judytka, popravený velitel odbojové organizace s názvem Dr. Eduard Beneš, který měl za manželku Annu Horákovou, sestru taktéž popravené Milady Horákové. Osud rodiny byl tak komunistickým režimem významně poznamenán a Zdeňka Dušková neměla, jak sama popisuje, jednoduchý život.

Narodila se 16. listopadu roku 1959 v Rumburku. Rozená byla Vránová, v deseti letech si však její nevlastní otec přál, aby přijala jeho příjmení, a tak se přejmenovala na Smrčkovou. Má bratra Josefa.

Pravda až s odstupem

Její maminka pochází ze tří dcer, jejichž maminkou byla – a tedy babičkou pamětnice – Anna Horáková, sestra popravené političky Milady Horákové. 

Dědeček Bedřich Judytka byl taktéž pro svou protikomunistickou činnost popraven. O tom, co vykonal a proč ho režim popravil, se však dozvěděla až jako dospělá, v rodině to za komunistického režimu bylo zakázané téma. “Babička o tom nesměla mluvit, nemám ani fotografii, protože Státní bezpečnost tenkrát všechno zabavila. Neměli jsme vůbec nic, nemluvilo se o tom,” vzpomíná Zdeňka Dušková.

Před několika lety ji však oslovila literární historička, pedagožka a také bývalá mluvčí Charty 77 Marie Rút Křížková, že znala její prarodiče i maminku a že by ráda věděla, jak to s nimi dopadlo. Když totiž babičce po smrti dědy zabavili majetek a vystěhovali pryč, měla její dům pronajatý právě Křížková.

“Pracovala v etické komisi na ministerstvu obrany a díky tomu chtěla oslovit lidi a hledala příbuzné, kteří ještě žili a znali moji babičku s dědou,” vypráví pamětnice, jak se s Marií Rút Křížkovou seznámila. Společně se poté zasadili o to, aby byl její děda rehabilitován a omilostněn za neoprávněnou popravu. Tehdy také začala zjišťovat, za co byl vlastně její dědeček potrestán – byl velitelem odbojové organizace s názvem Dr. Eduard Beneš.

“Děda byl vedoucí skupiny, která bojovala proti komunismu. Dělali v Rumburku různé akce, pomáhali lidem, přepadli třeba poštovní vůz, který vezl peníze. V tehdejší době to byly snad dva miliony. A za tyto peníze zase pomáhali rodinám, které byly proti komunistickému režimu, a tak jim dávali peníze,” popisuje Zdeňka Dušková.

Do uranových dolů

Bohužel se ale do odbojové skupiny jejího dědečka infiltroval agent Státní bezpečnosti. “Prozradil je a celá skupina byla zavřená. Děda byl jako vedoucí skupiny popraven, ostatní byli doživotně posláni do uranových dolů,” vypráví pamětnice.

Bedřich Judytka byl v době svého zatčení členem finanční stráže, popraven byl 18. prosince 1950 v pankrácké věznici v Praze. Když se tak stalo, zůstala jeho manželka sama se třemi dcerami.

“Původně bydleli v Rumburku v Jindřichově a za trest byli odstěhováni do Velkého Šenova. Tam babička vychovávala sama tři dcery, byl jí zabaven veškerý majetek. Na vše byla sama, takže to odnášela zdravotně, měla dokonce šest infarktů, ten šestý nepřežila,” vzpomíná Zdeňka Dušková.

Její babička se tehdy s dcerami nemohla nijak projevovat a žila v ústraní, před režimem se snažila schovávat. “Do práce chodila babička v noci, protože když šla přes den, házeli na ni kameny. Neměla žádné vzdělání, ani jedna její dcera vzdělání neměla, protože je nevzali na žádnou školu. Vyšly pouze devátý ročník a ani jedna neměla střední školu,” dodává pamětnice.

Politické pozadí jako komplikace

Těžký osud rodiny se ovšem táhl také se Zdeňkou Duškovou. Když se po základní škole hlásila na pedagogickou školu v Mostě, v několikastránkovém hodnocení bylo popsáno politické pozadí její rodiny, tedy včetně toho, že její dědeček byl popraven za protikomunistickou činnost a že také babička byla proti tehdejšímu politickému režimu. 

“Nemohla jsem se tak dostat na žádnou střední školu. Můžu děkovat paní zástupkyni z pedagogické školy, která původně pocházela ze Šluknova, a věděla, že je tady nedostatek vychovatelů, a tak jsem byla na přímluvu na pedagogickou školu do Mostu přijata,” popisuje pamětnice. 

Celou dobu jejího studia na tom však rodina byla špatně, právě kvůli tomu, že její mamince nebylo umožněno studovat a absence vzdělání znamenala také nižší výdělek a schopnost rodinu uživit.

Život jako takový nebyl lehký ani z toho důvodu, že se okolí jejich rodiny stranilo. “Stále na mě koukali skrz prsty. Nesměla jsem chodit do žádných kroužků, koukali se na mě jako na nějakého vyvrhele, protože dědeček byl popraven a tehdy ještě nebyl omilostněn. Byla jsem na okraji společnosti, nikdo se mnou nekamarádil, s naší rodinou nikdo nemluvil. Bylo to velice těžké,” vypráví Zdeňka Dušková.

Morální očištění jména

Kvůli rodinné situaci tak ani příliš nevnímala rok 1989 a příchod Sametové revoluce. Jak sama říká, šel spíše kolem ní.

Po studiu pedagogické školy byla nejprve zaměstnaná v Dětském domově v Lipové u Šluknova, po půlročním angažmá na základní škole Mikulášovicích přešla na Základní školu ve Velkém Šenově, kde pracuje dodnes.

“Naše rodina žila ze dne na den. Alespoň po morální stránce došlo k očištění jména,” uzavírá pamětnice.