The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Dušejovský (* 1954)

• narozen 11. února 1954 ve Znojmě Miladě (rozené Smolové) a Josefovi Dušejovským

• otec byl mistrem skladu na dráze, matka byla ženou v domácnosti

• rodina se přistěhovala do Znojma během roku 1947, do domu po vyhoštěných Němcích

• pamětník absolvoval základní školu a po ní tříleté zámečnické učiliště (ukončené v roce 1971)

• v roce 1968 ho silně zasáhla invaze vojsk Varšavské smlouvy, obracel cedule a kreslil protisovětské nápisy

• v roce 1972 absolvoval povinnou vojenskou službu, kvůli problémovosti byl od letectva přeřazen k technickým praporům

• během 70. let pracoval pro podnik TOS Kuřim a Montas Hradec Králové

• v roce 1980 se oženil, následně se vydal na pracovní cestu do Iráku

• v Iráku pracoval jako stavbyvedoucí, kontroloval turecké dělníky na rafinerii, po pár měsících se vrátil kvůli neznámé tropické nemoci

• v 80. letech přešel od drobných akcí proti režimu k hledání sympatizujících lidí, našel je ve skupině kolem Evy Štolbové v pražském bytě v ulici Bubenská

• společně s Bohumilem Doležalem, Emanuelem Mandlerem a Evou Štolbovou patřil k Demokratické iniciativě, společně tiskli letáky, šířili a podepisovali petice

• kvůli své činnosti byl vyslýchán StB v práci a přímo podezírán ředitelem podniku, který ho i StB udal

• v roce 1988 se dostal do problémů kvůli peticím za propuštění Václava Havla a Pavla Wonky, utekl i s rodinou do Polska

• po návratu byl zatčen a strávil jednu noc ve vazbě, poté byl bez vysvětlení propuštěn

• později byl odsouzen k pokutě, na kterou se mu složili ostatní disidenti a Judita Čeřovská ze Svobodné Evropy

• v roce 1989 podporoval v rámci Demokratické iniciativy události 17. listopadu, z pozdějšího vývoje byl však zklamán

• v roce 2025 žil ve Znojmě

„On měl každý strach, oni sice přišli tam do davu, ale aby převzali osobní zodpovědnost za sebe, to ne. Tady nebylo moc odvážných lidí,“ vypráví Petr Dušejovský, který sám režimu vzdoroval ještě tehdy, kdy o odvahu skutečně šlo. Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ho již jako čtrnáctiletého hluboce ovlivnila natolik, že se do budoucna nikdy s komunistickým režimem nesmířil. Tiskl letáky, účastnil se protirežimních bytových setkání, chodil roznášet petice a získávat podpisy od lidí. I přes nátlak v armádě, na pracovišti a později také od Státní bezpečnosti (StB) nikdy za svobodu bojovat nepřestal, protože si neuměl představit, že by musel v nesvobodě žít až do konce života. „Když budete ustrašená ovce někde v koutě, tak to je lepší nebýt,“ shrnuje pamětník svůj životní postoj. 

Dětství strávené ve Znojmě 

Petr Dušejovský se narodil 11. února 1954 v jihomoravském Znojmě Josefovi Dušejovskému a Miladě Dušejovské, rozené Smolové. Rodiče pocházeli z oblasti Vysočiny, do pohraničí se přistěhovali v roce 1947, kdy koupili opuštěný dům po vystěhovaných sudetských Němcích. Josef Dušejovský byl skladmistr na dráze, kontroloval kvalitu kolejí a dohlížel na jejich výměnu, Milada Dušejovská byla matkou v domácnosti – právě kvůli ní se rodina přestěhovala na jih Moravy, těšila se totiž na nové příležitosti k pěstování plodin na zahrádce, které na studené Vysočině nebyly. Rodiče před narozením Petra Dušejovského měli ještě jedno dítě, staršího bratra Jindřicha Dušejovského, který se narodil během války, v roce 1944. 

Dětství Petra Dušejovského bylo podle jeho slov hezké, byť trochu divočejší. Navštěvoval základní školu, neměl žádné problémy. Změna však nastala v srpnu roku 1968. „Když byla invaze, tak jsem spal, měl jsem pokojík v patře. Ráno 21. srpna – jak dnes to vidím – tak přiběhla moje máma a říká: ,Petře, vstávej, je válka!‘ – ,Kdo? Němci?‘ – ,Ne, Rusové.‘“ Pro tehdy čtrnáctiletého hocha znamenala invaze vojsk Varšavské smlouvy zásadní vnitřní politický obrat, od té chvíle už nebyl schopen Sovětům nikdy odpustit a ztratil i jakoukoliv důvěru v režim. „Já jsem ty Rusy za to nenáviděl. Říkali nám, že jsou přátelé, ve škole nás to učili, tloukli nám to do hlavy, a teď jsem viděl, že je to jinak.“ Okupantům nebylo jak čelit, přesto se snažil. Obracel s kamarády značky na cestách, kreslili vápnem na zdi nápisy v ruštině, nejčastěji: „Jděte domů.“ V jeho politickém přesvědčení ho utvrzoval hlavně strýc z matčiny strany, Ladislav Smola. Jeho politické názory si pamětník vzal k srdci a rozhodl se, že v režimu, který panoval, zkrátka v budoucnosti žít nechce. 

Po dokončení základní školy odešel na učiliště do Kuřimi, které dokončil v roce 1971 jako vyučený zámečník. Do práce nastoupil přímo v Kuřimi do podniku TOS Kuřim, pod jehož hlavičkou pak zůstal i po přestěhování zpátky do Znojma, akorát pracoval ve znojemském závodě. V roce 1972 byl povolán k vojenské službě. Původně měl být u letectva, ale svými všetečnými dotazy a nepříjemnými připomínkami si „vysloužil“ přesun k technickým praporům. „Já jsem měl takové divné otázky. Jako jak je možné, že když nás přišli osvobozovat, že je rozstřílené Muzeum, když tam žádné ‚kontraživly‘ nebyly?“ vysvětluje Petr Dušejovský. U technických staveb se hodně cestovalo, takže jeho vojna probíhala na několika místech v Praze, u Příbrami a nakonec i v Bratislavě na výstavbě sídliště Vajnory. I přes politickou nespolehlivost ho prověrky sedmdesátých let nezasáhly.

Irácké prozření – počátek vzdoru

V průběhu sedmdesátých let vystřídal Petr Dušejovský několik manuálních prací ve státních podnicích. Po štaci v TOS Kuřim se přesunul do Hradce Králové, kde začal pracovat pro společnost Montas Hradec Králové. V rámci této práce se mu počátkem roku 1980 naskytla neobvyklá pracovní příležitost – vydat se do Iráku jako dohlížející na turecké dělníky, kteří měli budovat ropnou rafinerii. Než vycestoval, oženil se a jeho žena Ivana Dušejovská otěhotněla – první dcera Sandra Dušejovská (později následovaná druhou dcerou, Nikol Dušejovskou) se tak narodila v době, kdy už byl v Iráku. Ropná rafinerie, na kterou dohlížel, stála poblíž města Bajdží (dnes je to největší ropná rafinerie v zemi). V té době byl Irák ve válce s Íránem, což vedlo ke specifickým pracovním podmínkám. „My jsme tam měli protiletecké kanony, bylo to kolem té stavby. Když vyhlásili ráno v pět hodin poplach, tak jsme se běželi ukrývat do zákopu proti tlakové vlně, na tom byly trubky z lešení a podlážky s trochou písku,“ líčí pracovní den Petr Dušejovský. „My jsme tam měli i lidi z Bangladéše na práci a ti před tím bombardováním utíkali a často také zahynuli.“ 

Největším šokem pro něj však nebyly letecké útoky, ale míra demokracie v jinak totalitní zemi pod tvrdou rukou Saddáma Husajna. „Tam byla válka, ale i tak tam bylo víc svobody než tady bez války. Tam člověk mohl říct, co chtěl. Doma do vás tloukli úplné nesmysly,“ vysvětluje pamětník zajímavý nepoměr mezi dvěma zeměmi. Roční turnus v Iráku nakonec nedokončil, protože onemocněl neznámou tropickou nemocí. Rychle byl převezen zpět do Československa, kde byl léčen v Hradci Králové na oddělení tropických chorob – úspěšně.

Po návratu z Iráku mu bylo šestatřicet let a byl odhodlaný režimu vzdorovat. Pořídil si tedy tajně tzv. cyklostyl, na kterém mohl tisknout cyklostylované letáky. Neměly sice moc velkou kvalitu, na obsluhu stroje byli potřeba tři lidé a on byl sám, přesto se snažil.  „Já jsem se snažil pořád něco proti tomu režimu dělat. Třeba psát na zdi hesla. Ale bylo to těžký, protože jste musela před každým svůj postoj skrývat. Neměl jsem žádného kamaráda, kterému bych to mohl říct.“ 

Demokratická iniciativa a problémy s StB

„Bál jsem se, ale to je úplně lhostejné. Ve chvíli, kdy vám jde o svobodu v podstatě celé země, tak je vám to jedno. Já jsem byl smířený i s tím, že někde zahynu. Neměl jsem s tím problém,“ popisuje Petr Dušejovský svůj přístup k životu. Díky poslechu Svobodné Evropy zjistil, že se může spojit s jednou pražskou buňkou v ulici Bubenská, kterou vedla Eva Štolbová a jejími členy byl například Emanuel Mandler nebo Bohumil Doležal. Tisknutí letáků doma šlo horko těžko, ve Znojmě byl na všechno v podstatě sám, a tak se v roce 1988 ke skupině připojil. Jeho manželka o všech aktivitách věděla a povzbuzovala jej, nikdy o něm nezapochybovala. Zatímco v Praze „disidentoval“, v pracovním životě se podílel na stavbě bloků dukovanské jaderné elektrárny. 

Dne 28. října 1988 se zúčastnil demonstrace na Václavském náměstí, kde byla odezva režimu obzvláště tvrdá. „Rozehnali nás tam. Byly tam moje děti, chtěl jsem, aby to viděly. Stály s manželkou na schodech u Muzea a já jsem byl dole. Kropili nás policajti, stříkali na nás vodu, potom tam najely obrněnce s radlicí. Já jsem se na ně nějak nezlobil, já jsem věděl, do čeho jdu, že jsem proti systému,“ konstatuje stoicky Petr Dušejovský. Později se zúčastnil i poklidné demonstrace 10. prosince na Škroupově náměstí.

Byt Demokratické iniciativy v Bubenské patřil ke známým místům, které neuniklo ani pozornosti StB. „Oni tam měli svého člověka, estébáka přímo mezi nimi, spolupracovníka Emanuela Mandlera, pana Matznera. On působil skutečně velmi důvěryhodně.“ Ve skupině se tiskly letáky ve vyšší kvalitě, které se pak roznášely po Praze, zároveň se tvořily petice, které pak jednotliví členové brali s sebou a dávali je podepisovat svým známým nebo kolegům v práci. Sám Petr Dušejovský si vzpomíná hlavně na petice za propuštění Václava Havla a Pavla Wonky, později také na petici Několik vět v roce 1989. 

„Já jsem dělal tehdy ve Strojobalu seřizovače a najednou tamější ředitel, když jsem nechával podepisovat petici Několik vět, tak na mě pozval estébáky,“ objasňuje pamětník začátek svých trablů někdy v polovině roku 1989. „Přišli mě vyslýchat do práce, odvedli mě do kanceláře k řediteli a tam mě vyslýchali.“ Taková událost nezůstala v práci bez povšimnutí. „Potom ten ředitel, Nesvatba, udělal schůzi celého podniku. Mluvil tam proti mně, vyřvával, že nejsem soudruh, že jsem občan, jak kdyby to bylo něco hanlivého. Já jsem potom, když jsem viděl, co se děje, tak jsem měl připravený únikový plán. Odjel jsem do Prahy a chystal jsem se do Polska.“ 

Útěk do Polska a následné zatčení

„Potom jsem naložil rodinu, děti a vyrazil jsem do Polska. Mezitím ten příběh, co jsem zažil, odvysílali na Svobodné Evropě. Dal jim to Bohumil Kuba, můj kamarád z Nového Jičína. Byl o tom asi třicetiminutový pořad.“ Petr Dušejovský se schoval v polském Poznaňském vojvodství, kde se mohl vcelku bezpečně ukrývat díky svým kontaktům v polské Solidaritě. V zemi však strávil jen asi čtrnáct dní a nakonec se rozhodl pro návrat do vlasti. Domníval se totiž, že trvalé usídlení v Polsku by pro něj a jeho rodinu nefungovalo. Obával se, že bude zatčen hned po přejezdu hranic, ale nic se nestalo – Státní bezpečnost na něj totiž čekala ve Znojmě. 

„Jak jsme přijížděli do naší ulice, tak jsem viděl žigulíka StB, jak projíždí po Vídeňské. Tak říkám: ,Ivi, přichystej mi kartáček a zubní pastu.‘ Chtěl jsem aspoň schovat auto, tak jsem si otevřel bránu, že zajedu do garáže, ale oni hned vystartovali a zadrželi mě, načež mě odvezli na Malinovského. Tam mě vyslýchali několik hodin,“ uvádí pamětník začátek svého krátkého pobytu za mřížemi. Na Malinovského tehdy stála věznice, kde strávil noc ve vazbě. Vyslýchajícím byl důstojník StB Matoušek, v místnosti byl také jeden obyčejný policista, který se k němu prý choval velmi slušně a později se mu i omlouval. „Ten Matoušek říká: ‚Tady to podepiš!‘ Něco tam napsal a já mu odpovídám: ‚To jsem nikdy neřekl!‘ – ‚Podepiš to, nebo tě už nikdo nikdy neuvidí!‘ Tak jsem mu řekl: ‚Hele, tak si to podepiš sám. Když sis to vymyslel, tak si to podepiš.‘ On se pak zamýšlel a říká: ‚Víš co? Já tě nechám zavřít.‘“ Petr Dušejovský skončil ve studené cele, kde mu odmítli zhasnout ostrá světla. Odmítl jídlo i pití, které mu nabízeli, protože měl po informacích od kolegů strach, že by mohly být otrávené. Nakonec po domluvě s agenty StB mu dva příslušníci zajeli domů pro neotevřenou masovou konzervu, ale i z té snědl jen trošku. Ráno byl však bez jakéhokoliv bližšího důvodu propuštěn. „Odvedli mě do výslechové místnosti a tam už byla moje manželka. Oni ji sebrali přímo z její práce, dělala pečovatelku o staré lidi. Už byla poučená ode mě, takže odmítla vypovídat. Překvapivě mě potom s ní najednou vypustili ven, vůbec jsem tomu nemohl uvěřit,“ vysvětluje pamětník svůj tehdejší úžas.

Dle vyprávění sledování ani později nepřestalo, často vídal podezřelá auta nebo jej příslušníci StB chodili obtěžovat přímo domů, když měl zahraniční návštěvy – požadovali vydání dokladů všech přítomných v domě. V pozdějších měsících byl ještě odsouzen za pobuřování a hrozilo mu půl roku vězení nebo pokuta. „Ten prokurátor, co mě odsoudil, ten byl jak Orsini. Bez soudu, beze svědků, do práce mi přinesli hned trestní příkaz prokurátora.“ Petr Dušejovský zvolil pokutu, na kterou se složili jeho známí, trocha finanční pomoci přišla i od bývalé zpěvačky Judity Čeřovské, s níž měl pamětník kontakt z dřívější doby a která tehdy pracovala pro Svobodnou Evropu. Peněz měl nakonec tolik, že část z nich věnoval Augustinu Navrátilovi, disidentovi s rodinou o šesti dětech. 

Listopadové nadšení, zklamání z devadesátých let

Soubojům s komunistickou mocí učinila konec až sametová revoluce. Tehdy byl Petr Dušejovský v Praze v Bubenské, o Albertově se doslechl díky tomu, že tam měla velkou vůdčí roli dcera jeho kolegyně Evy Štolbové. „Když padl Jakeš, to jsem byl na Václaváku. Já jsem byl tak nadšený...!“ Euforie ho pohltila a on se těšil na novou, demokratickou společnost. Krátce po sametové revoluci podle svých slov navštívil na pozvání příslušníka StB archiv tajných služeb ve Znojmě a viděl skartaci dokumentů. Čekal změnu, vyházení starých kádrů, ale přišlo mu, že tato změna nikdy nenastala. Na začátku devadesátých let se krátce angažoval v LDS (Liberálně demokratické straně), což byla jedna z odnoží OF, vytvořená právě Demokratickou iniciativou, tento projekt se však rozpadl a jeho část pohltila ODS. 

Během devadesátých let potkal i příslušníka StB, který ho vyslýchal. „Přijel tam drahý mercedes a z něj vystoupil ten Matoušek. Smál se mi do ksichtu a říkal: ‚To jste nám to teda dali!‘ Pracoval pro nějakého Rakušana, pro velkou firmu. Naprostý výsměch do obličeje...“ Zklamání z porevolučního vývoje u něj přetrvává dodnes. „Ta překotnost byla neuvěřitelná. Já jsem byl šťastný, že padl režim. Ale! On padl – nepadl. Ti lidi tam zůstali a otáčeli kabáty velice rychle. Je mi o tom zatěžko mluvit,“ praví Petr Dušejovský se zřetelným zklamáním v hlase. 

V současné době žije pamětník ve Znojmě s manželkou. Dodnes si nejvíce váží hlavně svobody, za kterou několik desetiletí bojoval. „Je lepší obětovat život za svobodu než žít v nesvobodě,“ shrnuje Petr Dušejovský  to, co ho celý život pohánělo, do jedné věty, svého životního kréda.