James Duncan

* 1925  †︎ 2022

  • “Když jsme překročili Rýn, získal jsem fotoaparát od zajatých německých důstojníků a první, co jsem se naučil německy, bylo: 'Hast du Photoaparath in dieser Haus?', neboli: “Máte v tomhle domě nějaký fotoaparát nebo filmy?' A oni mi své fotoaparáty a filmy velmi ochotně odevzdávali, hlavně němečtí důstojníci. Lidem v Německu totiž říkali, všem jim vykládali, že až přijdou Američani, tak znásilní děvčata a pobijí děti. Lidé proto byli tak vyděšení, že nám dali, o co jsme si řekli. Takže získat fotoaparáty bylo snadné. Ale sehnat film bylo obtížné. Získal jsem ho od lidí... Když Němcům vybombardovali domy... Dovnitř jsme nechodili, málokdy jsme vešli do domu, který obývali Němci. Ale když byl dům vybombardovaný a nikdo tam nebyl, nebo ho zničilo dělostřelectvo, zdálo se nám být v pořádku, když jsme zašli dovnitř a porozhlédli se po věcech, které by nás mohly zajímat, po suvenýrech. Rabování pro to asi bude to správné slovo. Já se zaměřil na film a časem jsem našel celkem dost filmového materiálu, hlavně poté, co jsme překročili most u Remagenu a postupovali jsme na východ kopcovitou krajinou podél Rýna, a jak jsme procházeli vesnicemi, občas jsem nějaké filmy našel. Většinou to byly dost staré filmy, velmi zrnité, některé byly po okrajích osvětlené, ale fotit se s tím většinou dalo. Začal jsem fotit, když jsme dorazili do Severoněmecké nížiny, do Porúří, to jsem pár fotek mohl udělat. A jak jsme postupovali přes Německo, mohl jsem vyfotit asi tisíc snímků. A čím víc filmu jsem měl, tím víc jsem toho mohl vyfotit. A filmu bylo čím dál tím víc, jak jsme se blížili k Lipsku, což bylo první opravdu velké město. Berlínu jsme se vyhnuli, do Berlína měli vstoupit Rusové, ne my. V Lipsku jsem ale získal celkem dost filmového materiálu. Takže jsem měl zásoby filmu, když jsem se dozvěděl, že pojedeme do Československa. Takže jsem si film schoval, a když jsme se dostali do Sudet, byl jsem připravený. A v Sudetech jsem fotil hlavně americké vojáky, lidi jen velmi zřídka, protože lidé ven nechodili, schovávali se v lesích nebo doma ve sklepech a tak podobně. Přeci jen to byli Němci, kteří přišli namísto Čechů, které vyhnali z Německa... z Československa, ze Sudet v roce 1937, myslím, že to bylo spíš v roce 1938. Když jsme ale vstoupili do samotného Československa, lidé stáli podél cest, bavili jsme se a tak podobně a já měl dost času všechno to vyfotit.”

  • “K druhé pěší divizi jsem se dostal během bitvy v Ardenách v Belgii. Překročili jsme Rýn a po čase dobyli Lipsko, potom jsme byli u řeky Mulde a Rusové na druhé straně se nechovali vůbec přátelsky. A pak nás najednou naložili do náklaďáků a jeli jsme na jih k hranici Sudet a pak i Československa. Vstoupili jsme do Sudet, kde někteří Němci ještě bojovali, jeden z nich dokonce dokázal vyřídit jeden z našich tanků a zabít pět našich mužů, byli to poslední Američané, které jsem během války viděl zemřít. Několik mužů bylo později ještě raněných, ale vcelku to nebylo nic vážného. Když jsme postupovali přes Sudety, viděli jsme jen velmi málo lidí. Ti, které jsme zahlédli, byli očividně Němci a naší přítomností nebyli vůbec nadšeni. Pak jsme překročili hranici Sudet, jak jsem se později dozvěděl, a pochodovali jsme na Domažlice. Češi stáli podél cest a mávali podomácku vyrobenými americkými vlajkami, vlajkami z kusů papíru, z kusů látky, některé byly malované barvou, jiné pastelkami, a nabízeli nám všemožné sladké pečivo a pivo a koláče, spoustu dobrého jídla, a nám bylo jasné, že Češi se s námi dělí o poslední zbytky cukru, poslední zbytky mouky, prostě o poslední zbytky jídla, takže jsme jim byli opravdu vděčni.”

  • „To bylo v podstatě naposledy, co jsme se během války setkali s nějakými nacisty, tedy dokud jsme se nepřiblížili k Plzni. Tam se totiž nacisté vzdávali Američanům doslova po tisících, aby se nedostali do ruského zajetí, protože věděli, co by se s nimi stalo, kdyby je zajali Rusové. A potom do Plzně, zase na cestě, jeli jsme po úzké venkovské cestě, a byla to naše rota, naše jednotka, rota F 38. pěšího pluku, která osvobodila Domažlice. Domažlice osvobodilo sto osmdesát amerických vojáků. Víc lidí jsme nepotřebovali, protože místní lidé... vítali nás a také předtím sami vyhnali Němce, partyzáni je vyhnali. Takže jsme postupovali dál směrem k Plzni. Když jsme dorazili na předměstí, na okraj Plzně, ulice zas lemovaly stovky, možná tisíce lidí – tak jako tady při přehlídce – kteří se s námi zase dělili o to poslední, co jim ještě zbývalo. Nabízeli nám to jako dar, což by byl asi ten nejradostnější a citově nejvypjatější okamžik mého života, který jsem tak prožil už jako osmnáctiletý. Nemyslím si, že by mě někdy něco zasáhlo víc, možná kromě chvíle, kdy jsem si bral svou ženu Coleen, a když se mi o tři roky později narodil syn. Ale jen ten první syn, mám totiž šest synů, s manželkou máme šest synů a jednu dceru, ta se narodila jako prostřední.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 08.05.2013

    (audio)
    duration: 26:46
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Když jsme se dostali do Sudet, byl jsem připravený

Dobový portrét Jamese Duncana
Dobový portrét Jamese Duncana
photo: Fotografie pořízena při interview

James H. Duncan Sr. se narodil roku 1925 v Kalamazoo ve státě Michigan ve Spojených státech amerických. V letech 1944 až 1945 sloužil jako četař 38. pěšího pluku 2. pěší divize armády Spojených států. Prošel bitvou v Ardenách, se svou jednotkou překročil Rýn a na závěr německého tažení 38. pluku se zúčastnil dobytí Lipska. Podílel se i na obsazování západních Čech a osvobození Domažlic a Plzně. Svá dobrodružství v Evropě také zachytil jako fotograf a pořídil tak celou řadu unikátních snímků. Po návratu do Spojených států studoval na univerzitě a poté působil v bankovním sektoru. V době natáčení rozhovoru (2013) žil v Santa Fe v Novém Mexiku ve Spojených státech amerických, vychoval sedm dětí. James H. Duncan zemřel 1. dubna roku 2022.