The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

kardinál Jaroslav Dominik Duka (* 1943)

Člověk nemusí vidět životní zkoušky a překážky tragicky

  • narozen 26. dubna 1943 v Hradci Králové

  • otec František Duka za války sloužil ve Vládním vojsku, dezertoval a vstoupil do Československé zahraniční armády, zbrojíř u 311. československé bombardovací perutě RAF; po roce 1948 vězněn

  • vystudoval jedenáctiletou střední školu v Hradci Králové, Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích

  • v roce 1970 vysvěcen na kněze

  • v letech 1970–1975 pracoval v duchovní správě – farář v Chlumu Svaté Máří, Jáchymově, Čížkově

  • v roce 1968 vstoupil do dominikánského řádu, řádové jméno Dominik

  • v roce 1975 mu byl odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti

  • v letech 1975–1990 pracoval jako rýsovač ve Škodových závodech v Plzni

  • v roce 1981 odsouzen k trestu patnáct měsíců vězení za trestný čin maření dozoru nad církvemi – vydávání samizdatu, řádová činnost

  • v letech 1981–1982 vězněn ve věznici Plzeň-Bory

  • v letech 1986–1998 zastával funkci provinciála Československé dominikánské provincie

  • v letech 1998–2009 biskup královéhradecký

  • v roce 2010 jmenován arcibiskupem pražským

  • v roce 2012 jmenován kardinálem

Syn válečného hrdiny

Jaroslav Duka se narodil 26. dubna 1943 v Hradci Králové. Jeho otec František Duka působil jako voják z povolání. Za druhé světové války sloužil ve Vládním vojsku a v roce 1944, brzy po narození syna, s ním odešel do Itálie. Dezertoval a přes Švýcarsko se dostal do Velké Británie, kde 2. prosince 1944 narukoval do Československé zahraniční armády.Působil jako zbrojíř u 311. československé bombardovací perutě Royal Air Force.2 V srpnu 1945 se vrátil do vlasti. Poté odešel od letectva a vyškolil se pyrotechnikem. Na jeho nepřítomnost si rodina zvykla, jezdil domů jednou měsíčně. Přesto pro ně jeho uvěznění představovalo šok – otec-hrdina, který pomáhal osvobozovat Československo, byl po roce 1948 s dalšími důstojníky ze západní fronty zatčen. Nejprve jej vyšetřovali v nechvalně proslulém „Domečku“ v Praze na Hradčanech. Poté prošel kriminálem v Mírově.

„Když se otec ocitl ve vězení, tak celou jeho výzbroj a výstroj z RAF matka házela do Labe u Novákových garáží v Hradci Králové. S vědomím, že kdyby to bylo při domovní prohlídce nalezeno, tak by to byla přitěžující okolnost. Já jsem tehdy vykonával čestnou službu strážného, aby to nikdo neviděl.“

Matka Anežka zůstala sama s dvěma malými dětmi – Jaroslavem a jeho mladší sestrou Evou. Navíc je vystěhovali z centra Hradce Králové na venkov (dnes hradecké předměstí). Stejně jako ostatní ženy zatčených zahraničních vojáků nesla Anežka situaci statečně a sama pečovala o rodinu. Jaroslav Duka si nevzpomíná, že by se některá dáma z okruhu rodinných známých rozvedla, i když žily osamoceně za války i v padesátých letech – s výjimkou jednoho fingovaného rozvodu, kdy se manželé později znovu vzali. Obdiv tedy patří nejen velkým hrdinům – bojovníkům, ale i jejich ženám, které je trpělivě podporovaly a snášely všechna úskalí, i když jejich příběh často zůstává v pozadí.

Pamětník si z domova odnesl životní filozofii: „Jsou hodnoty, je určitá láska k druhým, k vlasti, k této zemi, je určitá úcta. Ale nikdy jsem doma neslyšel slovo oběť. Nikdy jsem neslyšel: ‚My jsme trpěli.‘ A to mne myslím provází celý život, že člověk nemusí vidět ani životní zkoušky a překážky tragicky.“

Trampové a pionýři

Jaroslav Duka navštěvoval jedenáctiletou střední školu v Hradci Králové (dnes Gymnázium J. K. Tyla). Vzhledem k rodinné zkušenosti i prostředí západních vojáků, ve kterém se pohyboval, je jasné, že jeho vztah ke komunistickému režimu byl již od dětství negativní:

„Například otázka Pionýra. My jsme viděli rušení Skautu. Takže potom jsme byli trampové a sháněli jsme skautské oděvy. Jezdili jsme sami na kola od čtrnácti let. Já jsem nosil košili sestřenice, protože bratranci už neměli doma skautskou košili. Musím říci, že jsme skutečně terorizovali, šikanovali pionýry. Protože jich byla menšina. Dosazovali jsme si vlastní vládu, nikoliv s Pionýrem a komunistickou stranou. Když si to uvědomuji, tak i lidé, kteří byli v partaji a děti měli v Pionýru, to nikdy neudali. Nestalo se, aby to vyšetřovala policie. Největší hrdinství bylo, když jsme házeli letáky s naší a americkou vlajkou a textem: ‚Lid USA zdraví opozici v ČSR.‘

Slovenské jaro

V roce 1960 Jaroslav Duka maturoval a z kádrových důvodů měl další studium zakázáno. Začal tedy pracovat v hradecké továrně ZVÚ a vyučil se strojním zámečníkem. Základní vojenskou službu absolvoval v letech 1962–1964 v Trnavě na Slovensku. „Prožil jsem dvakrát Pražské jaro.“ Na Slovensku začalo politické uvolnění šedesátých let dříve, vycházely tam knihy, které v Čechách nebylo možno sehnat – například v roce 1963 vydal časopis Kultúrny život Oneskorené reportáže Ladislava Mňačka, které vzbudily pozornost svým odhalením teroru padesátých let. „Tam byla opravdu jiná atmosféra. Byli jsme trošku neuniformní společenství – Češi, Slováci, Maďaři i slovenští Němci z Gemeru.“

Dominikán

Po vojně se pamětník hlásil na teologickou fakultu – neúspěšně. Až v roce 1965 byl po dlouhých průtazích a odvolání konečně přijat na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích, kterou v roce 1970 dokončil.

Mezitím se však tajně stal členem dominikánského řádu, který byl stejně jako ostatní řeholní společenství v Československu již od roku 1950 zakázán a fungoval pouze ilegálně. Jaroslav Duka se v roce 1965 seznámil s výraznou osobností řádu dr. Metodějem Habáněm, který v té době působil jako duchovní správce v Chlumu Svaté Máří v západních Čechách. Na odlehlém poutním místě Habáň zřídil tajný dominikánský noviciát, do kterého 5. ledna 1968 vstoupil i Jaroslav Duka. Přijal řádové jméno Dominik. Po roce složil časné sliby a v roce 1972 slavné sliby.

Utíkali jsme z Václaváku

V srpnu 1968, když Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy, pobýval pamětník v rodném Hradci Králové, který okupovala polská armáda. Tehdy domlouval mladým chlapcům, aby nechali polské vojáky načepovat si vodu ze studny. Poláci se odvděčili: „Opravovali jsme farní kostel. A část polských vojáků chodila a pracovala s námi, s lopatami, nahazovali novou fasádu kostela.“

Dramatičtěji prožíval první výročí okupace. Ve dnech 19.–21. srpna 1969 probíhaly v českých městech demonstrace proti okupantům, největší se konaly v Praze a v Brně. Komunistický režim je nechal rozehnat policií, armádou a Lidovými milicemi. Došlo i ke střelbě do davu, v Praze byli zabiti tři mladí demonstranti, v Brně dva.3 „21. srpna 1969 jsem byl na Václaváku. Ale potom jsme utíkali, protože jsem tam byl s doktorem Metodějem Habáněm, který měl tolik roků, kolik teď já. A měl jsem o něj skutečně obavy, kdyby ho vzali pendrekem... Řekl jsem: ‚Otče, my se musíme opravdu uklidit, protože tu začali zatýkat.‘ Číšník z hotelu Sofia nás provedl, dodnes nevím jak, těmi dvorky a vyšli jsme u Wilsoňáku (hlavní nádraží – pozn. ed.).“

V duchovní správě

Dne 22. června 1970 přijal pamětník kněžské svěcení z rukou kardinála Štěpána Trochty. Jeho prvním působištěm se stal právě Chlum Svaté Máří. Zde se dostal do konfliktu se státní správou, když kritizoval, jakým způsobem stát pečuje o církevní historické památky, které nechává chátrat – konkrétně právě poutní místo Chlum.4

Po dvou letech byl za trest přeložen do Jáchymova, kde se poprvé ocitl v hledáčku Státní bezpečnosti. Jeho „přečin“ popisuje záznam Státní bezpečnosti v Karlových Varech takto: „Jaroslav Duka jako duchovní řím. kat. církve v Jáchymově pod rouškou biblických hodin pořádal v zákristii kostela v Jáchymově pro mládež přehrávání amerických gramofonových desek s americkým textem nazpívané americkými biato-vými zpěváky. Dále promítal diapositivy, k nimž měl slovo a překlad v duchu náboženství. Toto počínání mělo úspěch u mládeže, která se ve větším počtu těchto biblických hodin účastnila. Duka byl vždy oblečen v dominikánském rouchu a snažil se tímto po stránce náboženské působit na přítomnou mládež. Schůzky s mládeží se konaly v květnu a červnu 1973.“5 Zajímavé je rovněž zdůvodnění, v čem spočívala „škodlivost“ této aktivity: „Duchovní řím. kat. J. Duka jako farář řím. kat. církve se snažil tímto atraktivním způsobem vyvíjet svůj vliv na mládež ve prospěch církve řím. kat. a tím zvyšovat religiozitu a návštěvnost v kostelích.“Pamětníka si pozval na kobereček církevní tajemník a biblické hodiny byly zrušeny. Úřady však usoudily, že místní mládež postrádá dostatečné kulturní vyžití, když se uchyluje do kostela, a proto Městský národní výbor v Jáchymově zorganizoval kulturní hudební pořad pro mladé, který prý sklidil úspěch.7

V roce 1974 byl Dominik Duka znovu přemístěn – do farnosti Čížkov v okrese Plzeň-jih. V té době již očekával, že brzy přijde o státní souhlas a nebude smět oficiálně vykonávat kněžské povolání, a proto si zařizoval náhradní bydlení v Plzni. Nemýlil se. V srpnu 1975 mu západočeský krajský národní výbor odebral státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti.8

Dominikánská minikomunita

Usadil se v Plzni a našel zaměstnání ve Škodových závodech, kde poté patnáct let pracoval jako rýsovač. Kromě toho se věnoval ilegálnímu řádovému životu.

„Skončil jsem na faře v Čížkově. Část věcí jsem si už nastěhoval do Plzně do Revoluční ulice 50, kde jsme získali prostor pro komunitu díky jednomu našemu páterovi, který byl právník a často v těch letech vystupoval pod pseudonymem Advokát chudých. Žili tam manželé, paní byla Chorvatka. Každý ze tří dominikánů si zakoupil jednu pětinu domu. Měli jsme tedy tři pětiny, manželé měli dvě pětiny. Tím jsme to brali, že je to trošku sanované. Měli jsme takovou minikomunitu, kterou jsme zřídili podle vzoru františkána P. Baptisty Bárty.“

V letech 1976–1981 měl Dominik Duka v dominikánském řádu na starost výchovu a vzdělání kleriků. V šedesátých letech studovali řádoví adepti teologii v oficiálním semináři, stejně jako ji absolvoval pamětník. S počínající normalizací však hrozilo, že budou vyloučeni. Navíc režim rozhodl, že nikdo nesmí mít dvě vysoké školy. Pokud se chtěl vysokoškolák stát knězem, neexistovala pro něj v Československu možnost studia. Z těchto důvodů řád zřídil tajná dominikánská studia. Dominik Duka od roku 1975 spolupracoval na jejich ustanovení, jezdil do Polska a udržoval kontakty s polskými dominikány a kardinálem Stefanem Wyszyńským, který studia zaštítil. Aby byla tajná studia dostatečně akademicky pokryta, doplnil si pamětník s dalšími dvěma spolubratry vědecké tituly. V roce 1979 získal licenciát teologie (obdoba doktorátu) na Papežské teologické fakultě sv. Jana Křtitele ve Varšavě.

Vězeňská univerzita

Jeho aktivity však neunikly Státní bezpečnosti (StB), která na něj v roce 1979 zavedla tzv. signální svazek s krycím názvem Domino.Sledovala jej i lidi, se kterými se stýkal.

Dne 24. července 1981 jej estébáci zatkli za rozmnožování a šíření samizdatu – náboženské literatury. Tentýž den provedli v domě v Revoluční ulici důkladnou domovní prohlídku a zabavili řadu náboženských knih, magnetofonových pásků, pamětníkův řádový hábit a liturgické předměty z domácí kaple. Tyto věci byly z rozhodnutí soudu zkonfiskovány a většina jich byla úředně zničena.10 Do prosince 1981 probíhalo vyšetřování a po celou dobu držela StB Dominika Duku ve vyšetřovací vazbě.

Dne 18. prosince 1981 zasedal Okresní soud Plzeň-město, který pamětníka odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců nepodmíněně a k propadnutí věcí za trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 trestního zákona 218/49 Sb. Dominik Duka byl shledán vinným, že „od 3. 10. 1975, kdy mu byl odejmut státní souhlas k výkonu duchovenské funkce, až do svého zadržení dne 24. 7. 1981 v Plzni, i nadále vykonával duchovenskou činnost tím, že nejméně v deseti případech sloužil mše pro větší počet osob z řad věřících římskokatolické církve a především pro členy církevního řádu sv. Dominika v soukromě pořízené kapli v suterénu domu č. 50 v Revoluční ulici a podílel se na tvorbě, rozmnožování a rozšiřování náboženské literatury, aniž k tomu měl souhlas předpokládaný zákonem o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací č. 94/1949 Sb.“11

Komunistická moc však příliš nepočítala s tím, že uvězněním dá naopak Dominiku Dukovi jedinečnou příležitost seznámit se s řadou výjimečných osobností z katolické církve i disentu:

„V letech 19811982 jsem dostal patnáct měsíců mimořádné dělnické univerzity na Borech. V té době se tam ocitlo vedení Charty i katoličtí aktivisté. Takže tam byl Václav Havel, Jiří Dienstbier, Albert Černý, před i po ministr obchodu a místopředseda vlády Václav Valeš a někteří další. Rovněž tam byl páter Lízna a páter Radim, Josef Vlček, který byl vedoucím nakladatelství Matice Cyrilometodějské. Byl tam i plukovník Zbyněk Čeřovský. Byla to pro mne osudová chvíle. Po roce 1989 jsem se ocitl v roli: ‚Běž, dojednej, vždyť ty znáš Havla, znáš Dienstbiera...‘ Mohl jsem se takto pohybovat, což bylo trošičku rozhodující. Tak jsem se 16. prosince 1989 posadil na židli na Předsednictvu vlády v kanceláři Mariána Čalfy. Jednání bylo vedeno s Jánem Čarnogurským jako místopředsedou, později s Jozefem Mikloškem, s premiérem Čalfou, se kterým se jednalo velmi dobře. A ještě jsem vyjednávací židli neopustil, i když bych ji nikomu nepřál.“

V roce 1986 jmenoval magistr Řádu dominikánů Dominika Duku provinciálem Československé dominikánské provincie. Tuto funkci pamětník zastával až do roku 1998. Pod jeho vedením vystoupili dominikáni během sametové revoluce z ilegality a začali znovu veřejně působit. V roce 1990 dojednával navrácení klášterů církvi. Po čtyřiceti letech totality mohli řeholníci opět žít normálním komunitním životem.

Biskup

Dne 6. června 1998 jmenoval papež Jan Pavel II. Dominika Duku biskupem královéhradeckým. Po letech se pamětník vrátil do svého rodného města. Dne 26. září 1998 přijal biskupské svěcení v katedrále sv. Ducha v Hradci Králové a ujal se nového úřadu. Královéhradeckou diecézi vedl jedenáct let.

Dne 13. února 2010 jej papež Benedikt XVI. jmenoval 36. arcibiskupem pražským. Pražskou arcidiecézi slavnostně převzal 10. dubna 2010 a stojí v jejím čele dodnes. V roce 2012 byl jmenován kardinálem.

  1. Záznam vojáka – František Duka. Vojenský ústřední archiv [online]. 2010 [cit. 2016-01-03]. Dostupné z: http://www.vuapraha.cz/soldier/6000133
  2. GAZDÍK, Jan. Pražský arcibiskup Duka: Jsem voják. Jako otec. Idnes.cz [online]. 21. 3. 2010 [cit. 2016-01-05]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/prazsky-arcibiskup-duka-jsem-vojak-jako-otec-f3q-/domaci.aspx?c=A100320_200817_domaci_iky
  3. MICHÁLKOVÁ, M., URIANEK, K. Československo 19661971 Chronologie. Praha 1991. Dostupné z: http://www.68.usd.cas.cz/files/chronologie/Chronologie_VI.pdf
  4. Archiv bezpečnostních složek (dále ABS), Vyšetřovací spis a. č. V-12555 Plzeň, Dokumenty k odnětí státního souhlasu, folio 425.
  5. ABS, T-2389 MV, Záznam číslo 801.
  6. Tamtéž.
  7. Tamtéž.
  8. ABS, Vyšetřovací spis a. č. V-12555 Plzeň, Dokumenty k odnětí státního souhlasu, folio 414.
  9. ABS, signální svazek a. č. 7228 Plzeň „Domino“, Návrh na zavedení signálního svazku, folio 9-11.
  10. ABS, Vyšetřovací spis a. č. V-12555 Plzeň, Zabavení a zničení věcí, folio 509-513.
  11. ABS, Vyšetřovací spis a. č. V-12555 Plzeň, Rozsudek, folio 499-503.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Eva Palivodová)