The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Dujka (* 1951)

• narozen 31. října 1951 v Praze

• potomek šlechtického rodu Bubnů z Litic

• po roce 1949 byla rodina zbavena majetku a zámek Doudleby nad Orlicí zkonfiskován

• vyučil se strojním zámečníkem, později pracoval jako údržbář na stomatologické klinice

• aktivní tramp, odpůrce komunistického režimu, opakovaně vyslýchán StB

• od roku 2005 spravuje zámek Doudleby nad Orlicí

• rekonstruoval zámek, založil vinařství a muzeum

• v roce 2025 žil trvale na zámku v Doudlebech nad Orlicí a dál ho zveleboval

Petr Dujka je potomek slavného rodu Bubnů z Litic, jehož doložená historie začíná ve 13. století. Jeho předkové byli přímými účastníky mnoha historických událostí v dějinách naší země. Rodina Petra Dujky přišla o veškerý majetek v roce 1949. Komunisté jim zkonfiskovali i krásný zámek v Doudlebech nad Orlicí. Pamětník nemohl studovat a do roku 1989 pracoval jako údržbář v nemocnici. Byl tak vlastně „odsouzen“ stát se „rebelem“ proti vládě komunistů. Lásku k přírodě měl v genech, takže se zcela přirozeně ocitl v komunitě trampů, které neměl komunistický režim v lásce. 

Po sametové revoluci se rodině vrátil zámek v Doudlebech nad Orlicí. Petr Dujka se o něj stará od roku 2005. Podařilo se mu celý zámek zrekonstruovat a kompletně vybavit zajímavým historickým mobiliářem. Opravil bývalou sýpku a nezapřel ani své trampské srdce – vybudoval zde unikátní muzeum trampingu, přírodovědnou expozici a zajímavý prostor pro pořádání koncertů. V okolí zámku, v podhůří Orlických hor, pěstuje vinnou révu. Z bývalých hospodářských prostor vedle zámku vybudoval moderní vinařství s vinným sklípkem.

Rod Bubnů psal dějiny

Petr Dujka se narodil 31. října 1951 v Praze. Jeho rodiči byli Eleonora Dujková, rozená hraběnka Bubna-Litic, a Petr Dujka starší. V době jeho narození měl už dvě starší sestry, Markétu a Monicu. A za pár let přibyl do rodiny ještě mladší bratr Michal.

V útlém dětství neměl ani ponětí o tom, z jak významného šlechtického rodu vlastně pochází. Jejich rodina se čtyřmi dětmi se tehdy měla co ohánět v pronajatém bytě v Praze, aby se uživila. Rodový zámek v Doudlebech nad Orlicí jim komunisté po nástupu k moci rychle zkonfiskovali, stejně jako veškerý další majetek.

„Jako malý chlapec jsem nejdříve vůbec nic nevěděl o naší rodinné historii. Rodiče nechtěli, abychom měli nějaké stigma ze svého původu. Na zámek jsme se při návštěvách dívali jen zdálky, ale pravidelně jsme šli položit květiny k hrobům našich předků. Místní se k nám chovali moc hezky a já jsem se postupně dozvěděl celou naši historii,“ vzpomíná Petr Dujka.  

Kořeny rodu Bubnů sahají do 13. století, kdy byl rodovým sídlem hrad Buben na Plzeňsku. V roce 1562 Bubnové opustili hrad Buben a přesídlili do východních Čech na hrad Litice. Od této doby se rod nazýval pánové Bubnů-Litic. 

Mikuláš Bubna-Litic pak v roce 1590 vybudoval krásný renesanční zámek v Doudlebech nad Orlicí podle návrhu italských architektů, s unikátními kobercovými sgrafity, která pokrývají nejenom vnější zdi, ale i zdi nádvoří a všech dvanáct komínů (viz Dodatečné materiály). Jeho bratr Heřman Bubna-Litic pak zakoupil panství v Horním Jelení a založil tam tvrz a renesanční kostel. Tento zajímavý člověk se účastnil válek Habsburků s Osmanskou říší (viz Dodatečné materiály). V době stavovského povstání stáli někteří členové rodu Bubnů na obou válčících stranách a výrazně se zapsali do historie (viz Dodatečné materiály). V mnohem pozdější době se Ferdinand ­Antonín z Bubna proslavil jako vynikající diplomat a stratég v napoleonských válkách (viz Dodatečné materiály).

Dědeček odešel dobrovolně do vězení na Pankráci

Pradědeček Petra Dujky, Michael Bubno-Litic, stejně jako dědeček Mikuláš Bubno-Litic, podepsali po ustavení Protektorátu Čechy a Morava „Prohlášení české šlechty“ (viz Dodatečné materiály). Deklarovali tak svůj odpor proti probíhající germanizaci. Toto prohlášení bylo formou dopisu doručeno 7. září 1939 prezidentovi Emilu Háchovi. „To byl hrdinský čin, byla válka, a to už si nikdo moc nedovolil něco takového udělat,“ dodává Petr Dujka. 

Dědeček Mikuláš Bubno-Litic byl jmenován do vlády generála Eliáše a stal se ministrem zemědělství. „Měl i jiné úkoly. Spolupracoval s odbojem a exilovou vládou v Londýně. Byl předsedou golfového klubu v Říčce u Prahy. Právě tam se scházel odboj a odsud šly zprávy do Londýna. Prosadil také, aby po vypuknutí války Německa se Sovětským svazem nebyly z Československa dodávány potraviny na východní frontu. Argumentoval tím, že jídlo má zůstat v protektorátu jako zásoba pro ty, kteří tady vyrábějí zbraně na frontu,“ popisuje rodinnou historii Petr Dujka. 

Po heydrichiádě byl popraven předseda vlády generál Eliáš a také náměstek ministerstva zemědělství, doktor Ludvík Vaněk. „Dědeček Mikuláš se pak oprávněně obával, že může být další na řadě, a musel se tak do konce války skrývat. Dnes už víme, že jedno z míst, kde se skrýval, byla i hájovna nedaleko Doudleb,“ popisuje Petr Dujka. 

Po válce však byla celá vláda generála Eliáše označena za kolaborantskou. „Dědeček slyšel své jméno v rádiu s označením kolaborant a trval na soudu, kde se chtěl ospravedlnit,“ vypráví pamětník. Druhý den se dostavil na Pankrác a doslova „sám vlezl do vězení“. „Babička a maminka chodily mého dědečka navštěvovat do cely na Pankráci. Bylo takové hořce úsměvné, že dědeček mohl naprosto volně své návštěvy ve vězení doprovázet zpátky až na tramvaj. Čekal v této zajišťovací vazbě rok a půl, ale k soudu stejně nikdy nedošlo,“ vzpomíná Petr Dujka. 

Dědeček Mikuláš opustil vězení až v roce 1946, když mu náhle zemřela manželka. Získal sice nakonec Dekret o národní bezúhonnosti, ale historie Československa už rychle směřovala do osudového roku 1948 a všechno pak dopadlo pro celou rodinu úplně jinak (viz Dodatečné materiály a článek Dity Jelínkové: Osudy aristokracie v Protektorátu).

Mohl jsem být hrabě, ale chtěl jsem zachovat tatínkovo jméno

„Maminka Eleonora Dujková, rozená hraběnka Bubna-Litic, se provdala za mého tatínka Petra Dujku v roce 1948. Tatínek byl lesák, pocházel z Valašska. Byl to ohromný rebel. V sedmnácti letech přešel přes Polsko na východní frontu, kde se účastnil všech bojů. Prošel si Duklou, kde byl dvakrát zraněn,“ vzpomíná. 

Nejhorší chvíle však Petr Dujka starší zažil jako partyzán ve Slovenském národním povstání. Při jedné bojové operaci mu nezbylo nic jiného než skočit z mostu do řeky Váh před německou střelbou, když německé jednotky most obsazovaly. Bylo to v zimě a Váh byl plný ledových ker. „Mnoho jeho spolubojovníků tam zahynulo. Někteří začali plavat a brodit se ve studené vodě. Dostali se k remízku, kde strávili mokří a zmrzlí ve sněhu čtyři dny. Fašistická vojska je hledala všude možně, ale nenapadlo je, že mohou být tak blízko. Partyzáni stále slyšeli řev motorů vojenských aut, která se řadila kousek od nich,“ vypráví Petr Dujka. 

Otec ve svých rebeliích pokračoval i v roce 1948, po komunistickém převratu. Převáděl lidi přes zelenou hranici. Dědeček a pamětníkův strýc emigrovali do zahraničí. K tomu jim významně pomohl právě Petr Dujka starší, který našel vhodné místo k přechodu. Uplatnil tak své lesácké zkušenosti a znalost prostředí. Hranici přešli na Moravě, kde to bylo jednodušší. Západní hranice v Čechách byla už tehdy dost infiltrována různými falešnými převaděči a konfidenty. 

„Moje maminka neemigrovala. Prohlásila tehdy, že s tímto státem tady zůstane v dobrém i zlém,“ vzpomíná Petr Dujka a dodává, „u nás v rodině jsme měli vždycky přezdívky. Můj táta měl přezdívku ‚Náčelník‘. ‚Náčelník‘ nám vyprávěl o tom, že nikdy svoji manželku nepožádal o ruku, protože byl sám požádán jejím otcem o ruku.  Dědeček, když odcházel, tak říkal: ‚Petře, a ty si vezmeš Lorinku.‘ Tatínek zůstal, a jak slíbil, vzal si moji maminku. Společně vychovali v neveselé době čtyři děti,“ vzpomíná Petr Dujka. „Sám jsem mohl být také hrabě, kdyby mě někdo z mých šlechtických předků takzvaně osvojil. Chtěl jsem však, aby v našem rodu zůstalo zachováno jméno mého tatínka.“ 

Ze zámku jsme si nemohli odnést ani sunar a plínky

V únoru 1949 komunisté definitivně zkonfiskovali potomkům rodu Bubna-Litic rodové sídlo, zámek v Doudlebech nad Orlicí. Učinili to navíc obzvláště nechutným způsobem. Rodina se tehdy sešla, aby pohřbila pradědečka Petra Dujky, Michaela Bubno-Litice.  
„Když se maminka vrátila po pohřbu zpátky do zámku, byl už zapečetěný policií, která koukala zpovzdálí a kontrolovala, jestli někdo do zámku neprojde. Všechny osobní věci jim vyhodili. Maminka měla s sebou tenkrát moji starší sestru Markétu. Ani plínky a sunar si nemohla vzít. Nevím, jak dlouho tam tenkrát zůstala. Pomohli jí lidé z Doudleb nad Orlicí,“ vzpomíná. 

Komunisti zámek zkonfiskovali, ale velmi špatně se o něj starali. Mobiliář byl rozebrán a rozkraden. Uvnitř zámku vznikla později výstava vamberecké krajky. Zámek chátral, a dokonce došlo i k vypsání demoličního výměru. Nakonec jej na poslední chvíli zachránili památkáři, kteří přece jen shledali historickou unikátnost kobercových sgrafit zámku. 

Tenkrát jsme prožívali hlad

Rodiče Petra Dujky živili čtyři děti. V roce 1953 však přišel otec o práci. „V době, kdy se mnou jezdil v kočárku, vyplnil postupně sedmadvacet kádrových dotazníků, než získal stálé zaměstnání. Půl roku byl nezaměstnaný. Živil se načerno jako brigádník při rozvozu uhlí. Vlastně posluhoval partě uhlířů, která si sedla do hospody, a on dřel za ně. Dostal nějakých třicet korun za den,“ vypráví pamětník. „Maminka uklízela ve školní jídelně a ve volném čase rovnala tašky dětem a přišívala jim knoflíky a poutka. Bohužel se to dozvěděli komunisté a maminku z tohoto místa vyhodili, stejně jako ředitele školy, který ji zaměstnal. Tenkrát jsme prožívali opravdu hlad,“ vzpomíná Petr Dujka.

Jeho matka pak myla nádobí v jídelně U Bumbrlíčka ve Vodičkově ulici, a po dvou letech mohla dokonce „povýšit“ na servírku. Tady pracovala celých sedm let, než získala místo v prodejně novin a časopisů Melantrichu v pasáži Rokoko, na Václavském náměstí. Otec nakonec stálou práci sehnal nikoliv ve svém oboru, ale ve stavebnictví. Nejdříve u rýsovacího prkna a pak jako výrobní inspektor stavební firmy IPS (viz publikace „Vzpomínání – Eleonora Dujková rozená Bubna-Litic“). 

 

Sundáš ten hadr z krku!

„Můj otec se nikdy nepřátelil s lidmi, kteří byli takzvaně z druhé strany barikády a podporovali komunisty. Nezažil jsem, že by mi rodiče někdy doma nakazovali, co smím a nesmím říkat ve škole,“ vzpomíná Petr Dujka. „Něco takového proběhlo spíše zásluhou paní učitelky ve škole, která věděla, že chodíme do kostela, a jednou mi tiše sdělila: ‚To nikomu neříkej, že v neděli chodíte do kostela.‘“ 

V té době jednoho dne hráli s otcem šachy. „Chodil jsem tenkrát do první třídy. Moje sestra Markéta přišla domů ze školy a najednou se objevila ve dveřích s úsměvem a s pocitem něčeho velkého. Na krku měla pionýrský šátek. Otec se na ni podíval pohledem býka, který sleduje červený šátek toreadora, a zařval: ‚Sundáš ten hadr z krku!‘ A Markéta se samozřejmě rozbrečela. Šla za maminkou a ta ji konejšila. A tenkrát jsme se dozvěděli, na jaké straně barikády opravdu jsme a za co musíme kopat,” vzpomíná Petr Dujka.

Když byl ve třetí třídě, rozhodně se nechtěl nechat „ošátkovat” jako pionýr. „Byli jsme tam tři, kteří jsme nebyli ošátkováni. Museli jsme však v Muzeu Vladimira Iljiče Lenina v Hybernské ulici povinně sledovat tu jejich oslavu, jak jsou jeden po druhém ‚šátkováni‘ a jak všichni tleskají. Bylo to pro nás potupné, že sami nejsme šátkováni, ale musíme se na to koukat,” vzpomíná Petr Dujka. „Po roce to však bylo už i pro nás tři rebely povinné. Tak jsme tam stáli vedle sebe a měli jsme zaťaté pěsti jako symbol odporu. Po šátkování šly ty hadry okamžitě z krku. A od té doby jsme šátek skoro nenandali.”

Rok svého života jsem prospal pod širákem

Pionýrské aktivity se paradoxně v pamětníkově životě odrazily i příznivě. Jednoho dne, někdy v sedmé nebo osmé třídě, vstoupil do jeho školní třídy muž v lesácké uniformě a s pionýrským šátkem na krku. Soudružka učitelka ho představila jako nového pionýrského vedoucího. „Soudruh vedoucí nás vtáhnul do přírody a rozhodlo se, že na letní prázdniny pojdeme někam blízko jeho bydliště. Jenomže druhý den zmizel a najednou, když už tam nebyl třetí a čtvrtý den, tak nám došlo, že soudruh vedoucí nám utekl i s penězi,“ vzpomíná Petr Dujka. 

Školáci se však rozhodli, že na táboře zůstanou pod vedením dvou instrumentářek ze střední školy. „Udělali jsme si takovou svoji radu, žádný pláč jsme nesnesli a stanovili jsme si zákaz telefonování domů. Museli jsme si nějakým způsobem poradit sami. Zrušili jsme rozcvičky, zrušili jsme večerku, zrušili jsme budíček, dali jsme naše zbylé peníze dohromady a začali jsme se starat sami o sebe. Nakupovali jsme chleba a mazali na něj marmeládu. Od té doby nemůžu chleba s marmeládou ani vidět. Chytali jsme ryby a ve vesnicích jsme tenkrát ‚sehnali‘ nějakou tu slepici nebo králíka,“ vypráví pamětník. Tento „pionýrský tábor“ byl však nakonec přece jen prozrazen. Když lovili načerno ryby, přistihli je lidé z vesnice a celá věc se provalila. „Ve vesnici toho soudruha vedoucího dobře znali, a tak řekli, že se o nás postarají. A asi poslední čtyři dny se o nás vesnice starala. Bylo to štěstí, protože přišly hrozné deště. Ubytovali nás v klubovně nad hospodou,“ dodává. 

Pro Petra Dujku tak začalo jeho trampské období. Tehdy se ta jejich parta seznámila s mnoha kluky z té vesnice. Rozhodli se proto, že jako trampové budou pokračovat pod rouškou Pionýra. Myšlenka trampingu, čundráctví a volnosti se jim v té době velmi zalíbila.
„Když už jsem byl dospělý, nebylo v souladu se státními zájmy, abych vlastnil cestovní pas. Trampování mi tak svým způsobem vynahrazovalo touhu objevovat cizí země,“ vysvětluje. Tramping byl však příliš svobodomyslnou ideou a komunisti jej neměli vůbec v lásce. Petr Dujka se tak zcela přirozeně stal už v mládí dlouhovlasým rebelem proti tehdejší sdílené představě o podobě života v socialistické republice. „Spočítal jsem si, že za svůj život jsem prospal minimálně rok pod širákem,“ dodává. 

Na učňáku se mi nelíbilo

Petr Dujka neměl na základě svého původu, kádrového profilu i rebelství moc šancí dostat se na střední školu. Začal se proto učit strojním zámečníkem. „Tehdy se nás při uvítání soudružka učitelka jednotlivě ptala, čím chceme kdo být. A tak vstával jeden kluk za druhým a říkal: ‚Já se chci vyučit a chci být pak dobrým dělníkem.‘ Ta samá písnička u druhého a pak u třetího a pořád dokola. Pak došla řada na mě. Vstal jsem a řekl, že mým životním cílem není se jen vyučit. Chci dokázat daleko víc. Řekl jsem pak, že chci být člověkem, který se dovede o sebe postarat, a nemusí mít k tomu ani školu,” vzpomíná. 

Petra Dujku nakonec z učňáku vyhodili a vyučil se až o rok později na jiném učilišti. „Vyhodili mě ve druhém ročníku, kdy mě to tam prostě nebavilo. Měl jsem neomluvené hodiny. Taky mně vůbec nevadila jakákoliv špatná známka. Měl jsem špatnou známku i z tělocviku, což je nepochopitelné. Měl jsem samozřejmě špatné známky také z chování,” vzpomíná.

Když něco dělají komunisti, tak to vždy špatně dopadne 

Před rokem 1968 začal i Petr Dujka pociťovat ve svém životě určité politické a společenské uvolnění. Neustálé pronásledování bylo už daleko mírnější. „Víte, my jsme Smrkovskému, Černíkovi a této vládě nějak věřili. Nevěřil jim můj otec. Ten mi vždy říkal: ‚Prosím tě, že tomu věříš... To jsou komunisti, těm nikdy nemůžeš věřit. Když něco dělají komunisti, tak to vždy špatně dopadne.‘ A měl naprostou pravdu. Přišli Rusáci a hned mi to připomněl. A já jsem se ho pak ptal, kdy že jako odejdou. ‚Za dalších dvacet let,‘ velmi prozřetelně mi odpověděl. Velice se zajímal o politiku a při diskusích, které se odehrávaly u nás doma, jsem byl vždy jedno velké ucho,” vzpomíná pamětník. 

Petr Dujka zažil tanky v ulicích Prahy, ale pamatuje si i různé vtipy na okupanty, které lidé všude kreslili. „Můj kamarád udělal takový vtip, že na krabici od bot napsal „DYNAMIT”. Zatáhl za provázek a hodil krabici pod tank. Vojáci v panice seskákali z tanku, jeho to však málem stálo život,” vzpomíná. 

Viděl i na vlastní oči, co všechno dokáže kulka – odrazit se od stropu do zdi a pak od zdi do parket. „My jsme byli takoví ti neustálí rebelové a samozřejmě jsme si ze všeho dělali legraci. Naše rodina bydlela blízko Palackého mostu. Měli jsme dokonce v bytě prostřílené dveře od střelby zvenku. Jedno střílení jsme také asi zavinili. Byl jsem u spolužáka vedle v domě a jen tak z blbosti jsme vzali žárovku a třikrát blikli. Na druhé straně Vltavy, na levém břehu, byli Rusové. No a pak se ozval výstřel. Nejdřív: ta-ta-ta-ta. A pak to začalo. Ne že by ten barák rozstříleli, ale do bytů to lítalo hrozným způsobem. Samozřejmě i k nám do bytu. Příště jsme to už raději neopakovali,” vzpomíná Petr Dujka. Rok 1968 mu ale přinesl i jedno pozitivum. Od dětství se léčil jako alergický astmatik. „De facto jsem toho zneužíval celý život, protože jsem neustále chodil za školu a stále jsem ukazoval lékařská razítka. V roce 1968 jsem toho využil a celý ten elaborát chorobopisu jsem předložil při odvodu a na to konto jsem získal modrou knížku,” říká. 

V podsvětí kliniky jsem nebyl osamocen

Petr Dujka se po roce 1968 vyučil strojním zámečníkem na jiném učilišti, než ze kterého byl dříve vyhozen. Touto profesí se ale živil jenom tři měsíce. Díky známosti se stal údržbářem na stomatologické klinice v Kateřinské ulici. „To bylo čisté a teplé prostředí, které se mi líbilo. Zároveň jsem začal studovat gymnázium pro pracující. Studovali tam také sportovci, policajti, a dokonce i kněz. Všichni si potřebovali dodělat střední školu,” vzpomíná. „Hned vedle kliniky byl děkanát všeobecného lékařství. Pracoval jsem tam s obrovskou partou lidí, kteří žili v kotelně. Profesor chemie, profesor hudby, malíř Pavel Brázda, překladatel z vietnamštiny do čínštiny. Seznámil jsem se tam také se všemi profesory, docenty, asistenty, lékaři a mediky na klinice.”

Petr Dujka míval problémy s Veřejnou bezpečností už od dětství. Jednalo se spíše o nějaké klukoviny se zbraněmi. K myslivosti a zbraním měl pamětník silný vztah už od mala. Nikdy však nedostal povolení vlastnit kulovou zbraň, pouze brokovou.

V době normalizace se však o něj začala zajímat tajná policie, Státní bezpečnost. Kupoval gramofonové desky populárních zahraničních skupin, walkmany, hodinky a ty pak prodával, což se považovalo za nepovolené podnikání. Jeho kamarád zase padělal pasy. Měl na půdě činžovního domu svoji „laboratoř“, kde padělky vyráběl. „Toho mého kamaráda pak zatkli. Celou noc jsme pak odváželi z té jeho ‚laboratoře‘ všechny věci, aby tam nezůstal žádný corpus delicti pro estébáky,“ vypráví. 

Petr Dujka vzpomíná, jak byl na něho na klinice půl roku „nasazený” jeden sanitář. Estébáci měli také sledovací stanici nedaleko jejich bytu, v kopuli u Palackého mostu. U výslechu se pak jen divil, co všechno o něm vědí. Výslechy na StB byly časté a pravidelné. „Jednou jsem přišel z výslechu domů a oni mě u domu sebrali znovu a znovu mě vyslýchali. Na klinice mi vrchní sestra telefonovala a říkala: ‚Petře, zase jsou tady pro vás. Jste tady, nebo tady nejste?‘ A já jsem věděl, že když tady teď nebudu, tak to bude trvat celých čtrnáct dní, než přijdou znovu,” říká.

V době po vzniku Charty 77 se o Petra Dujku začala StB zajímat i z ryze politických důvodů. Znal se totiž dobře se známým dramatikem Pavlem Kohoutem a jeho rodinou. Tajná policie se mylně domnívala, že zprávy o Chartě 77 jsou distribuovány právě odsud. „Chartu 77 jsme doma přepisovali a já jsem ji pak dával na klinice studentům do skříněk a rozdával dalším lidem,” popisuje Petr Dujka a dodává, „prostě jsem byl rebel a bral jsem na sebe riziko. Trápili mě ale hodně. Když jsem chodil na výslechy, tak mi tam vždycky říkali, co jsem povídal včera v hospodě a co tam kde padlo za vtip. Samozřejmě, mluvil jsem hlasitě a oni navíc měli všechno prošpikované fízlama.“ 

Pamětník byl už v té době ženatý. S manželkou Janou se vzali roku 1970 a v roce 1975 se jim narodila dcera Barbora a dva roky poté syn Mikuláš. „Lidé kolem mě věděli, jaký život žiju a jakým způsobem vychovávám a budu vychovávat svoje děti. Když jsem se zeptal Barborky: ‚Barborko, máš ráda komunisty?‘, zavrtěla hlavou: ‚Nie, ni, nie‘ a všichni kolem se smáli. To bylo první, co uměla,” vzpomíná Petr Dujka. 

Jestli do pátku nepadne vláda, tak padnu já, protože mě zastřelí

Petr Dujka se účastnil dle svých slov snad všech demonstrací, které se v Československu od roku 1968 konaly. Ta nejsmutnější se udála už v roce 1969. „V srpnu 1969 při obrovských demonstracích se začalo do demonstrantů střílet. A stříleli vlastní lidé, ne Rusáci. My jako učňové jsme se chovali stejně jako vysokoškoláci. Když oni stávkovali, stávkovali jsme i my. Z naší party tehdy zavřeli asi šestnáct lidí. Jeden měl naraženou lebeční kost od obušků, a to ne z Václaváku, ale oni je mydlili přímo v těch celách. Já jsem z toho nějak unikl,“ vzpomíná Petr Dujka a popisuje: „To bylo zajímavé. Byl už vyprázdněný Václavák a já jsem tam zůstal skoro sám, možná že to je dokonce vidět na nějakých filmových záběrech z té doby. Rozeběhl jsem se, jako když ‚král vysílá své vojsko‘, a nějak jsem to proskákal. Ti kluci se vrátili z vězení zhruba za čtrnáct dní. Seřezaní, a dokonce i nějak mentálně deformovaní. Jeden z nich pak skončil u policie a ten druhý, který měl tu naraženou lebeční kost, se stal dokonce lidovým milicionářem,” vzpomíná.

Petra Dujku si tehdejší Veřejná bezpečnost také pozvala k výslechu, protože ho jmenoval někdo z jeho kamarádů. Čtyři dny před tím ho však násilně ostříhali. Tehdy se konaly občasné policejní manévry proti „vlasatcům”. K výslechu si vzal oblek z tanečních a také kravatu. „Přišel jsem v obleku, vzorně učesaný, a na fotografiích mi ukazovali, jak házím dlaždičku po zasahujících policajtech. Lhal jsem: ‚To přece nejsem já.‘ Nebyl jsem tam moc k poznání,” doplňuje. 

V roce 1989 se už z pamětníka stal zkušený harcovník v tom, jak lhát estébákům, a v umění, jak se pohybovat na demonstracích. Zúčastnil se i setkání 17. listopadu na Albertově. „Těch tajných policajtů tam bylo dost. Studenti se poznali, byli mladší. Kdo byl starší, tak mohl být klidně estébák. Konečně, mohli si to myslet i o mně. Když někdo někde tenkrát fotil, tak jsem se ze zvyku raději schovával,” vzpomíná Petr Dujka. 

Na této demonstraci se rozhodovalo, zda se půjde nejdřív na Vyšehrad, nebo rovnou na Václavské náměstí. „Byla zima a já jsem se rozhodl, že se půjdu domů převléct a pak si počkám a půjdu na Václavák,” vzpomíná Petr Dujka. Pochod se však odklonil od botanické zahrady a směřoval přímo na nábřeží. „Všichni šli přímo pod našimi okny. Otevřeli jsme okno a teď – kde jsou ty vlaječky? Nikdy jsme je nevyvěšovali. Našli jsme je v prádelníku složené a vyžehlené. Dali jsme je do rukou dětem. Začaly mávat a rozsvítili jsme svíčky,” vzpomíná.

Petr Dujka pak vyšel z domu a hledal průvod, který už zastavily pořádkové složky na Národní třídě. Pak přeběhl Mikulandskou ulicí k hospodě U Pinkasů. „Tam jsem zjistil, že průvod ještě nešel, a dal jsem si v hospodě U Pinkasů pivo. Šel jsem průvodu znovu naproti, ale všechno bylo uzavřené. Tak jsem ten houf pořád obcházel, ale už jsem se tam nedostal,” vzpomíná pamětník.

Pravdu o tom, jak to vypadalo na Národní třídě, se Petr Dujka dozvěděl záhy. „Seřezali to tam fest – zlámané ruce, opět ty lebeční kosti jako tenkrát v roce 1969. Bylo to mnohem horší než na všech předchozích demonstracích v roce 1989 – na Palachově týdnu nebo v srpnu. Zasahovali tam mladí kluci v bílých helmách a také červené barety. Dokonce tam zasahoval také jeden můj známý, který mi to po letech přišel vysvětlovat do zámku. Vyslechl jsem si ho, popovídali jsme si, ale na jeho vysvětlování jsem nepřistoupil,” doplňuje pamětník.  

Petr Dujka se pak zúčastnil všech dalších demonstrací, které se konaly až do pádu komunistického režimu. „Na klinice jsme četli prohlášení Charty 77 a Občanského fóra. Dal jsem to nejdříve přečíst jednomu doktorovi. On to přečetl a pak vstal jeden z těch doktorů, se kterými jsem se dobře znal. Prohlásil tehdy, že tady něco jako straník dvacet let budoval, a že to teď přece nevezme, nezmačká a nehodí do koše. Nikdo mu nezatleskal, posadil se a já jsem se jenom tak podíval na ty kluky, o kterých jsem věděl, že jsou v milicích, a řekl jsem si: ‚Tak a teď, jestli do pátku nepadne vláda, tak padnu já, protože mě zastřelí.‘ Ale to se nestalo, padla vláda a nakonec to skončilo dobře. Mohl ten vývoj pak dál dopadnout i lépe, ale zaplať Pán Bůh za rok 1989,” doplňuje Petr Dujka. 

Byl jsem povolán k obnově rodového majetku

Po změně režimu začal pamětník úspěšně podnikat. Rodový majetek Bubno-Liticů připadl v restituci společně mamince Petra Dujky a jeho strýci Adamovi, který se vrátil z emigrace v Austrálii. V roce 2005 si sourozenci majetek rozdělili a mamince Petra Dujky připadl zámek Doudleby nad Orlicí a přilehlé pozemky a lesy. „Tehdy jsem byl maminkou povolán k obnově rodového majetku,“ vzpomíná. „Prodal jsem podíl ve firmě společníkovi a myslel jsem si, kolik jsem si ušetřil peněz. Velmi brzy však padly do rodinného zámku.“ 

Pro Petra Dujku nastalo složité období, kdy bylo nezbytné investovat mnoho úsilí, času a peněz do oprav a obnovy zámku. V zámku totiž nezůstalo prakticky žádné vnitřní vybavení. Rodové sídlo se povedlo kompletně opravit a vybavit hodnotným mobiliářem, který se neustále doplňuje. Pamětník opravil také bývalou sýpku a nezapřel tak své trampské srdce. Vybudoval zde mimo jiné i unikátní muzeum trampingu, přírodovědnou expozici a zajímavý prostor pro pořádání koncertů. 

V okolí zámku, v podhůří Orlických hor, pěstuje také vinnou révu. Z bývalých hospodářských prostor vedle zámku vybudoval vinařství s vinným sklípkem. Víno, které pěstuje v netradiční lokalitě podhůří Orlických hor, získalo již i prestižní ocenění.  

„Je naší povinností starat se o majetek, který vybudovali naši předkové, a dále ho rozvíjet. Těší nás, že k nám chodí návštěvníci. Máme jim, co ukázat,“ dodává Petr Dujka. Naplňuje tak heslo rodu: „Ctíce předky, ctíme sebe.“ 

„Za komunismu jsem se cíleně vyhýbal vojenské službě, radoval jsem se z ‚modré knížky‘. Za takovou komunistickou zemi a v armádě, která byla s okupačními vojsky sdružena ve Varšavské smlouvě, bych bojovat nikdy nešel. Dnes, za současnou Českou republiku, za její svobodu a demokracii, bych do toho šel okamžitě,“ říká na závěr svého vyprávění Petr Dujka.