Olga Dufková, roz. Urbánková

* 1940

  • „Můj dědeček Karel Urbánek byl starším bratrem historika Rudolfa Urbánka, narozeného roku 1877. Narodili se ve Slaném, v rodině s osmi dětmi. Rudolf po maturitě na slánském gymnáziu odešel studovat na FF UK v Praze, Karel se v rodinném obchodě ve Fortenské ulici čp. 43 vyučil řezníkem. I přes rozdílné profesní zaměření obou bratrů k sobě měli oba vřelý vztah a byli ve stálém písemném kontaktu. Dědeček v cizině udržoval styky i s dalšími slánskými kamarády. Po celý rok u něj pobýval lékárník Stejskal, který vlastnil lékárnu na náměstí. Rád na pobyt na Sibiři vzpomínal a se zaujetím pro něj vlastním mně o něm vyprávěl. Karel Urbánek byl zaměstnancem společnosti, jejíž název si přesně nepamatuji. Jednalo se pravděpodobně o Moravskou agrární a průmyslovou banku. Jako vyučený řezník začal obchodovat se skopovými střevy a skopovým lojem. V Mongolsku ve velkém nakupoval stáda ovcí, avšak horší jakosti. Měl najaté honáky, ti stáda hnali mongolskou stepí, kterou ovce spásaly. Než přišly do Ulánbátaru, byly z nich ovce na porážku. Jednalo se o zvláštní druh ovcí, pěstovaný pro lůj, v té době důležitý artikl. Používal se k výrobě svíček, mýdla a podobně. Do Maďarska k výrobě debrecínských párků dovážel skopová střeva. Po prozrazení receptury párků byl zájem o skopová střeva v Evropě počátkem 20. století takový, že obchod jen kvetl. Trvale žila rodina na Bajkale, jelikož do Mongolska bylo odsud blízko. V Cařihradu se dědeček seznámil s šestnáctiletou dcerou obchodníka, Rakušankou Bertou Weber, se kterou se ve svých třiceti pěti letech oženil. Bydleli ve čtvrti Galata, v níž byli soustředěni obchodníci z Evropy, většinou katolického vyznání. Byl zde postaven i katolický kostel. (Přiložená fotografie je ze svatby Karla Urbánka a Berty Weber před kostelem čtvrti Galata, pozn. ed..) V Galatě se narodila teta Pavla a pravděpodobně i můj otec, ale další děti, Karel a Berta, se narodily ve Sludjance, kam se rodina odstěhovala. Babička zde vedla pekařství, řeznictví a cukrárnu. Tady rodina žila až do Říjnové revoluce. Dědeček byl však jako obchodník stále na cestách. Doma pobýval tak dvakrát do roka. Při jedné z obchodních cest, v Rumunsku, onemocněl a v roce 1920 zemřel.“

  • „Po převratu v 48. roce začal být táta ostražitý. Zažil revoluci v Rusku a uměl si představit, co bude následovat. Doprava patřila mezi živnostníky, které komunisté zabírali první. Ve Vraném měl otec od paní Volejníkové pronajatou usedlost, v ní byly garáže, dílna a byt. Táta to nikdy nekoupil, žili tam v nájmu. Když otec přijel do Vraného, přišel k zapečetěnému bytu. Bylo zapečetěné všechno. Byt s celým vybavením, obrazy, koberce, dílny, garáže, zkrátka veškerý majetek. Jsou to vzpomínky očima dítěte. Bylo mně osm let, chodila jsem do školy ve Slaném a bydlela u babičky. V bytě ve Vraném byla čtverhranná hala, v ní stála vysoká americká kamna, vytápěla celý byt. Topilo se v nich koksem, otáčením klikou se koks prohazoval, jako dítě mě to okouzlovalo. V bytě byla spousta jistě dražších věcí, ale když se schylovalo ke konfiskaci, i když táta netušil, že nám zaberou i soukromý majetek, první, co udělal, požádal majitele statku v sousedství pana Třesku o půjčení valníku. Se slovy ,Ty kamna jim nedám‘ je odvezl za Vraný do strže. Přestože po zkušenostech v Rusku víceméně očekával, jaký bude další politický vývoj, jediné, co z bytu odvezl, byly právě ty kamna. Přece jen nevěřil, že by lidé byli schopni zajít až tak daleko. Ačkoli bylo Vraný malé městečko, bylo v něm dost živnostníků. V obci vznikl revoluční výbor a první, co bylo, šli jeho zástupci právě po živnostnících. Mezi nimi byl Urbánek, kterého zapečetili prvního. Přičiněním předsedy revolučního výboru jsme se nakonec přece jen setkali s částí osobního majetku. Samozřejmě, co se jim hodilo - obrazy, koberce - si vzali. Do vranského zámku složili nábytek, který jsme si směli vzít. Když tátovi sebrali autobusy, bylo mu padesát let. Nemohl sehnat žádné zaměstnání. Říkali, že tahle doba je pro mladé, že on se do ní nehodí. Protože byl zvyklý postupovat legálně a jednat zpříma, nechtěl utéci, ale zažádal o vystěhovalecký pas. Poslal dopis na Nejvyšší soud v Brně, v něm napsal, že se narodil a většinu života prožil v cizině. Po návratu do vlasti, kde se narodil jeho otec, začal podnikat, firmu mu znárodnili, nyní nemůže uživit sebe a rodinu. Během čtrnácti dnů po odeslání dopisu měl zaměstnání v Autorenově, kde opravovali autobusy, auta.“

  • Full recordings
  • 1

    V bytě paní Dufkové, 01.12.2010

    (audio)
    duration: 15:41
Full recordings are available only for logged users.

Okradli tě, a ty jim tady budeš dělat kašpara!

Maturitní fotografie.jpg (historic)
Olga Dufková, roz. Urbánková
photo: fotografováno při natáčení rozhovoru v bytě

Olga Dufková, rozená Urbánková, se narodila ve Slaném 13. prosince 1940. Rodiče vlastnili autobusovou dopravu, provozovali linku Slaný-Vraný. Ve Vraném měli pronajatý byt a garáže. O Olgu pečovala babička ve Slaném, chodila tam i do školy. V padesátých letech byla firma znárodněna a celá rodina se musela přestěhovat do domu Olžiny babičky. Po ukončení povinné školní docházky ve Slaném studovala na Chemické střední škole v Praze. V roce 1959, po maturitě, dostala umístěnku v pobočném závodě Koh-i-noor Hardtmuth v Českých Budějovicích. Na vlastní žádost jí byla umístěnka změněna do podniku Geologický průzkum (později přejmenovaný na Geoindustria). V něm pracovala až do roku 1991, kdy se velký podnik začal dělit na menší závody. Zaměstnání přijala ve Vodních zdrojích, odkud odešla do důchodu. Odstěhovala se do domu po rodičích ve Slaném.