The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Dubský (* 1941)

• narozen 23. srpna 1941 v Plzni

• otec František Dubský dělal sportovního redaktora

• vystudoval technickou průmyslovou školu

• pracoval v tajném závodu na výrobu atomu

• v roce 1960 nastoupil povinnou vojenskou službu

• v letech 1960–1970 se několikrát dostal na Západ

• celý život prožil v rodné Plzni

Ač první roky života prožil Jiří Dubský v Protektorátu Čechy a Morava, nikdy si nestěžoval, že by dětství prožité za druhé světové války bylo zlé. V rámci dospívání byl svědkem komunistického převratu, který se citelně dotkl i jeho rodiny. I přes tyto milníky, které život Jiřího Dubského provázely, vždy našel pozitiva, která ho dělala šťastným.

Být dítětem narozeným za války

Jiří Dubský se narodil 23. srpna 1941 v Plzni. V hlavní metropoli západních Čech prožil nejenom své dětství, ale posléze i celý dospělý život. Otec František Dubský pracoval jako sportovní redaktor, a to až do roku 1948. Matka Marie Dubská se věnovala především péči o rodinu a poté, co Jiří Dubský a jeho bratr povyrostli, pracovala jako úřednice. Jak sám pamětník říká, i přes probíhající válku jsou jeho vzpomínky na dětství pozitivní. „Rodiče se snažili, aby mě před tím, co se dělo kolem, ochránili.“ Celý život má Jiří Dubský takzvanou fotografickou paměť a díky tomu se mu dodnes vybavují živé obrazy z válečných let. „ Až na konci války jsem začal vnímat, co se děje. Díky své fotografické paměti si vybavuji doutnající Škodovku a americké letadlo přelétávající nad Plzní. Na to jsem koukal z našeho domu.“ Na konci války zažila rodina Jiřího Dubského velké množství nepříjemných situací včetně bombardování Plzně.

Spojenecké nálety na Plzeň

Jiří Dubský si z války nejvíce vybavuje jaro 1945, kdy byl i s rodiči několikrát nucen trávit čas v krytu kvůli spojeneckému bombardování. Poplach zněl i několikrát za den. Každá rodina měla připravené základní potřeby, které byly v momentu náletu nezbytné. Někdy byl poplach odvolán, jindy se však doba strávená v krytu počítala na hodiny. „Na konci války byl nálet na nádraží, až pak na Škodovku. Nevím, jestli to bylo nutné. Odskákalo to spoustu lidí kolem. Městské části byly zničeny. Ale lidé věřili, že už bude konec války.“ Krutou ironií osudu je, že při jednom z posledních náletů trefila shozená bomba obytný dům naproti bydlišti rodiny Dubských. „Poslední nálet, který jsme zažili, byl špatný. Padl přímo u nás v Guldenerově ulici. Bomba spadla na dům proti tomu našemu, umřelo tam hodně lidí. Maminka si myslela, že to trefilo náš dům. Tlaková vlna byla obrovská. A v hospodě, která byla v domě pod námi, všude lítaly a rozbíjely se lahve. Všechna okna, která nebyla otevřená, byla pryč. Ten strach, který byl u nás ve sklepě, byl přímo hmatatelný. Ale je zajímavé, že já jako dítě to úplně nevnímal.“

Poslední velký nálet byl na Škodovy závody, který odnesla především městská čtvrť Skvrňany. Jak vzpomíná sám Jiří Dubský, Plzeň byla po druhé světové válce lokálně zničená. Na konci války již celá Plzeň čekala na to, až se Američané do města dostanou. „Máma šla vítat Američany se mnou v náručí, to mi byly necelé čtyři roky. Několik hodin jsme na Američany čekali, ale nakonec přijely jen průzkumné jednotky. Lidi měli strach, že gestapo proti nim zakročí. Když jsme se vraceli domů, tak jsme museli podlézat vlaky na nádraží, protože už byl opravdu velký strach, že se něco semele.“ Americké jednotky poté měly jedno z hlavních stanovišť přímo v Guldenerově ulici, kde rodina Dubských žila. „Ta euforie tady byla obrovská.“

Poválečná studia a základní vojenská služba

Z domova byl Jiří Dubský vedený ke sportu, ale také ke studiu. Po základní docházce nastoupil na technickou průmyslovou školu, kterou po čtyřech letech ukončil maturitní zkouškou s vyznamenáním. „Táta mě vždycky hodně kontroloval. Jestli do školy chodím, jestli nechodím za školu. Když přišel na to, že nechodím na angličtinu, kterou mi platil ještě mimo školní docházku, tak bylo doma strašný zle.“ Po roce 1948 byl otec nucen opustit místo sportovního redaktora. Důvodem bylo odmítnutí vstupu do KSČ. Byl postaven před rozhodnutí, zda jít pracovat do dolů, nebo do Škodových závodů jako pomocný dělník. Vzhledem k tomu, že v dělnické profesi neměl žádné vzdělání, musel podstoupit několikaměsíční rekvalifikační kurz. Pozici pomocného dělníka posléze musel po čtyřech letech opustit ze zdravotních důvodů. Od té doby se věnoval různým povoláním, které ale vždy byly pod kontrolou komunistů.

V roce 1953 zasáhla rodinu měnová reforma, stejně jako většinu obyvatel Československa. Jiří Dubský měl s měnovou reformou jednu konkrétní vzpomínku. „Babička, která tenkrát bydlela ve stejném domě jako my, šetřila dlouhou dobu na hodinky, které mi chtěla věnovat jako vzpomínku na ni. Mně bylo dvanáct a ona mi je chtěla věnovat k narozeninám. A chtěla pro mě švýcarský hodinky. Šetřila na ně fakt dlouho – a najednou neměla víc jak čtvrtinu peněz. Takže je pak doplácel táta.“ Jiří Dubský byl po ukončení průmyslové školy přidělen do vznikajícího závodu Atom. „Po škole jsme vždy dostali umístěnku na pracovní místo. Někteří si samozřejmě přes kontakty našli místo sami. Já byl přidělen jako technik do vznikajícího závodu Atom. Tento závod měl označení tajný. Tady jsem pracoval až do počátku vojny v roce 1960 a poté jsem se po vojně vrátil.“

Jak již bylo zmíněno, Jiří Dubský byl odmala veden ke sportu. Věnoval se tenisu, fotbalu a pak během dospívání také vodnímu pólu. Od sportu se odvíjela i jeho základní vojenská služba. „Na vojnu jsem nastupoval v roce 1960. Později jsem se dozvěděl, že jsem měl díky svému vzdělání být rovnou přidělen do Litoměřic, kde to byl tajný útvar, který se specializoval na šifrovanou komunikaci. Já se ale díky vodnímu pólu dostal do Prahy. Ne přímo do Dukly Praha, ale do Vojenské školy Miroslava Tyrše, což byl takový krycí název Dukly. Jenže já měl v té době zraněné koleno, a proto ten začátek na vojně nebyl jednoduchý, a to i přesto, že fyzicky jsem na tom byl výborně.“ Jiří Dubský vzpomíná na to, jak ho přímo v přijímači trénoval poručík Josef Odložil, budoucí stříbrný olympionista z Tokia. Po čtvrtroce v Praze byl Jiří Dubský přeložen do Litoměřic. Kvůli svému zdravotnímu stavu byl vyměněn za vojína, který dle vedení měl potenciál v kanoistice. V Litoměřicích přišel pro Jiřího Dubského šok. Místo aby se věnoval technickému zaměření, ze kterého měl maturitu, byl přeložen do kuchařského kurzu. „Táta se sebral a do Litoměřic jel. Tady se dožadoval někoho z velení. To nebylo ale tak jednoduché, protože to byl tajný útvar. No, ale za patnáct minut už byl u velitele a pak mi vyprávěl, že se s ním dostal do prudké hádky, neboť se mu snažil vysvětlit, jak je možné, že já jsem skončil v kuchařském kurzu.“ Jiří Dubský strávil v tomto kurzu dva měsíce a potom se dostal do Plzně, kde strávil zbytek vojny.

Práce pro Atom a rok 1968

Jiří Dubský pracoval v Atomu od roku 1959, na stejné místo se vrátil i po absolvování základní vojenské služby. Stále se ale také věnoval vodnímu pólu. Díky tomu se dostal několikrát na Západ. „Měli jsme skvělou partu a také trenéra, díky kterému jsme se několikrát podívali na Západ. Byl jsem v Německu, ve Francii, v Monaku. Vždycky když jsme se pak vrátili, tak se mě všichni v práci pořád vyptávali. Vím, že už v té době jsem byl nějakým způsobem pod kontrolou komunistů, ale nějak výrazně jsem to neřešil.“ Po jednom vyprávění z cest za Jiřím Dubským přišel jeden ze starších kolegů s tím, že byl pověřen, aby ho přesvědčil o vstupu do strany. „Já jsem mu říkal: ‚Karle, to je závažný rozhodnutí, dej mi aspoň čtrnáct dní na rozhodnutí.‘ Hned jsem to říkal tátovi, který to komentoval tak, že to je můj život a že se mám podívat, co provedli s ním a že to je jen na mně. Já byl rozhodnut, že do strany nevstoupím. Zajímavé bylo, že ten Karel na mě asi zapomněl a nikdy se mě na to nezeptal.“ Bratr Jiřího Dubského stál před stejným rozhodnutím, jestli do strany vstoupit, či ne. „Brácha se rozhodl, že do strany vstoupí. Dělal v elektrárně a chtěl dělat kariéru. On byl ale dobrý komunista. To se ke mně dostalo i po revoluci.“

Jiří Dubský nikdy nepřemýšlel nad tím, že by v rámci výjezdu na Západ zůstal v cizině. „Nikdy mě nenapadlo zůstat na Západě. Já byl hodně fixovaný na rodiče, na bráchu a samozřejmě poté i na moji ženu. Nikdy jsem tedy nepřemýšlel nad tím, že bych je tady nechal.“ Když přišel 21. srpen 1968, tak se se svým týmem právě vracel z turnaje vodního póla ze zahraničí. Na hranicích nic nenasvědčovalo tomu, co se chystá. „Na hranicích jsme byli někdy v půl jedenácté večer. Ještě jsme měli strach, aby nás nikdo nekontroloval, protože jsme samozřejmě pašovali nějaké věci. To, že se něco děje, jsem zjistil až druhý den ráno, když jsem přijel do práce na Bolevec. Tam už měli Rusové kulometné hnízdo a stanoviště.“ Jiří Dubský se nikdy neúčastnil žádných masových akcí nebo demonstrací. „Jestli lidé demonstrovali nebo se tady někde scházeli, to nevím a nemůžu říct. Já byl vždycky spíš mimo dění.“

Nový život po roce 1989

Většinu svého profesního života Jiří Dubský spojil s prací v závodu Atom. Po několika letech práce v technickém úseku se rozhodl změnit své zaměření a začal se věnovat svářečství. Tento obor později i vyučoval. „Já jsem poté svářečství učil na svářečské škole ve Škodovce. Vždycky jsem klukům říkal, že to není zdraví prospěšné a že je jen na nich, jak se k tomu postaví.“ Jak sám říká, je skoro zázrak, že on sám zde ještě v jednaosmdesáti letech je. V roce 1989 se zdálo, že to bude přerod k lepšímu. Spousta známých a kamarádů Jiřího Dubského bylo za komunistů perzekvováno a tohle byla pro všechny nová šance. 

„Říká se, že v současné době i přes všechny ty problémy se v Česku máme tak, jak jsme se nikdy neměli. Všichni se cítí, že mají málo a jsou profese, které by měly dostat přidáno. Ale lidé jsou dnes líní a nechtějí se snažit o ten svůj život. Všichni by se měli snažit, aby vše do sebe zapadalo jako ozubená kolečka, aby o tom, co lidé dělají, přemýšleli a vážili si toho, co mají,“ řekl na závěr rozhovoru své poselství pro budoucí generace Jiří Dubský.