Hana Drori

„Vyklopili nás z vagonů. Všichni ven, nechat všechny věci vevnitř, stoupnout si do řady, ženy s dětmi na jednu stranu, muži na druhou, a šlo se na takové rozcestí. Na tom rozcestí stál esesman a ten rozděloval lidi nalevo a napravo. My jsme nevěděli, co je nalevo a napravo. Jen Tella věděla, že chce, abychom zůstaly spolu. Před námi šla nějaká paní s dítětem, s holčičkou, a když přišly na to rozcestí, tak se esesman ptal maminky, jestli už je holčičce 14 let a jestli je vždy zdravá. Jelikož maminka kladně odpověděla na obě otázky, tak je poslal obě spolu napravo. Tella nečekala, až se jí zeptají, a řekla, že mně je už 14 let a že jsem vždy zdravá, což byla úplná lež, samozřejmě, mně ještě nebylo 13, a jak jsem říkala, v Terezíně jsem měla všechny nemoci. Ale bylo to v noci a já jsem byla vždycky velká, vysoká, tak nás poslal spolu. Tak jsem díky ní zůstala naživu, protože nalevo to bylo do plynu.“

„12. května jsme směli jet domů. Přišli, že my nemáme žádné nebezpečné nemoci a můžeme jet do Prahy. Čekáme na vlak, posadili nás do normálního vlaku a jedeme do Prahy. To byl, mezi Terezínem a Prahou, snad ten nejšťastnější čas. Tehdy jsem si myslela: vracíme se domů, ale když jsme přijeli do Prahy, tak jsem věděla: jaké domů? Kde je vlastně můj dům, můj domov? Olbramovice nám vzali, máminu vilu nám vzali, bůh ví, kdo tam dneska je. Kde jsme vlastně doma a kde jsou ti lidi, kteří patřili k naší rodině? Takže já myslím, že pro mě ten čas po válce, když už jsme byli volní, byl snad ten nejhorší, duševně. Viděli jsme, že jsem doma, ale vlastně vůbec nejsme doma. Když jsme na to přišli, že jsem zůstala sama z celé rodiny, že se nikdo nevrátil, bylo mi jasné, že musím začít bez ničeho, docela sama, celý život. To bylo hrozně těžké.“