The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rut Dřevojánková (* 1938)

• narozena 6. srpna 1938 v Kateřinicích u Vsetína

• rodina měla hospodářství, později otec přesvědčen ke vstupu do JZD

• za války byli v domě rodiny ubytováni němečtí vojáci

• koncem války byla rodina nakrátko vystěhována

• pracovala jako vedoucí JZD

• odmítla vstoupit do KSČ, proto musela odejít z vedoucí pozice

• její bratři v době měnové reformy vložili úspory do stavby nového kostela

• po revoluci začala podnikat

• v době natáčení roce 2025 bydlela stále v Kateřinicích

,,Bylo pro mě udivením a prostě jsem to nemohla pochopit, když jsem ráno vstala a otevřela dveře do kuchyně a tam leželo na slámě plno vojáků. Nevěděla jsem, co se děje, hrozně jsem se bála. Vrátila jsem se do světnice, vlezla si do postele ke staříčkovi a klepala se strachy.“ Píše se rok 1944 a šestiletá čerstvá školačka Rut Dřevojánková právě zjistila, že se do jejich domu nastěhovalo několik německých vojáků. Zůstali poté u nich několik dní, než se přesunuli do školy, která proto musela být vyklizena. Děti se poté až do konce války učily v sále místní hospody. Pamětnice vzpomíná, že pan učitel a zároveň ředitel školy Josef Konečný, který ji v počátku její školní docházky učil, během války zmizel. Později vyšlo najevo, že byl spolu s dalšími učiteli Štěpánem Kovářem, Václavem Praxlem a Jiřím Opočenským během války umučen.

Emilie a Josef Zubíkovi byli obyčejní lidé, které živilo malé hospodářství s kravami, prasetem a drůbeží. Jejich nejmladší dcera Rut vzpomíná, že maminka se k mladým německým vojákům, kteří přebývali v jejich domě, chovala slušně a vlídně. Stejně jako oni k ní. ,,Měla jsem tři bratry, kteří byli jenom o něco mladší než ti vojáci. Maminka si někdy představovala, že kdyby ty její děti musely narukovat a někde být, že by to bylo hrozné. Že je hrozné dostat se takto do úplně cizího prostředí.“ Malá Rut se však vojáků velmi bála, nic o nich nevěděla a nechápala, proč jsou u nich v domě. ,,Dostávala jsem však od nich občas dárky, když u nás bydleli. Byly to takové konzervy, něco jako umělý med.“

V obci se nacházelo přechodné sídlo štábu brigády Jana Žižky

Obec Kateřinice, kde se Rut 6. srpna 1938 narodila, leží v Hostýnských vrších v táhlém údolí potoka Kateřinka. V okolních lesích se během druhé světové války pohybovaly partyzánské oddíly a nacházelo se zde také přechodné sídlo štábu 1. oddílu československé partyzánské brigády Jana Žižky. V prosinci roku 1944 zde proběhla schůzka, na které se uskutečnilo spojení partyzánského oddílu nadporučíka Dolinova s 1. československou partyzánskou brigádou Jana Žižky pod vedením majora Murzina. Pamětnice je přesvědčená, že vše, co se ve vesnici dělo, mělo spojitost právě s partyzánskými operacemi. Doma však o tom nemluvili, ačkoli se všeobecně vědělo, že místní lidé partyzánům pomáhají.

,,Jednou jsme byli na poli a slyšeli jsme, že nad Ratibořem [ve skutečnosti nad sousední Jablůnkou] se střílí. Nemohli jsme nic dělat, tak jsme zůstali. Nečekali jsme, že by tu někdo střílel, nepřipouštěli jsme si, že by to mohlo dojít až k nám.“ Těsně před koncem války totiž proběhla v sousední vesnici Jablůnka odbojová akce, kdy několik partyzánů začalo vynášet z místní zbrojovky granáty. Němci zareagovali velice ostře, zbrojovku vyhodili do vzduchu a partyzáni se poté stáhli do okolních lesů. 

Lidé z obce pomáhali partyzánům, museli ji proto opustit

Začátkem května roku 1945 dostali místní lidé rozkaz k vystěhování, protože celá vesnice měla být obsazena německým vojskem. ,,Jeli jen ti, kdo měli vozy a koně nebo krávy. Kdo neměl na co si naložit alespoň to nejnutnější, musel zůstat. Nevěděli jsme, kam jedeme, ani jestli se vůbec vrátíme. Maminka plakala, ale jinak se lidi snažili nedat na sobě nic znát, aby si někdo nemyslel, že jsme kolaboranti.“ Jejich cesta ve strachu a nejistotě však naštěstí netrvala dlouho. Po několika kilometrech před vesničany zastavilo auto a bylo jim sděleno, že válka skončila, a že se mohou vrátit domů. Žádná oslava konce války se však ve vesnici nekonala. ,,Naší oslavou bylo to, že jsme se mohli vrátit do naší rozestavěné chalupy.“ 

,,Byli jsme rádi, že je konec války, ale všichni jsme skoro plakali, když ti vojáci odcházeli,“ vzpomíná pamětnice. Když se vojáci šikovali k odchodu, jeden z nich tehdy malé Rut něco podával. Bála se k němu přijít blíž, nakonec se jí však díky odvážnějšímu kamarádovi dostala do ruky malá dřevěná krabička s vyřezávanými ornamenty. Pamětnice se už nikdy nedozvěděla, zda dárcem byl jeden z vojáků, kteří přebývali u nich v domě nebo někdo úplně cizí, a proč tento dárek dostala právě ona. Dřevěnou krabičku opatrovala ještě asi sedmdesát let, než se kamsi nenávratně ztratila. A co se v ní ukrývalo? Nic, byla prázdná. 

Bratři vložili veškeré své peníze do výstavby nového kostela

Padesátá léta byla nejen pro rodinu Zubíkových náročná, ve vesnici se však děly důležité události. Bratři paní Rut, dvojčata Josef a Jiří, si během vojny našetřili nějaké peníze a další získali prodejem několika svých motorek. Veškeré tyto peníze pak věnovali místnímu farnímu sboru, který právě ve vesnici začal stavět kostel. Evangelický kostel, který byl otevřen v roce 1952, je tak zcela výjimečný tím, že byl téměř celý financován z peněz místních obyvatel, kteří na něm také sami a bezplatně provedli většinu řemeslných prací. Pamětnice vzpomíná také na měnu z roku 1953, kdy peníze téměř ze dne na den ztratily svoji hodnotu. ,,To jsem měla akorát konfirmaci a maminka mi nechala šít šaty. Švadlena však nechtěla peníze, prý co by s nimi dělala. Až prý budou nové peníze, máme jí teprve zaplatit. No, rodiče z toho byli dost nervózní.“ 

V roce 1957 bylo v Kateřinicích založeno jednotné zemědělské družstvo (JZD) a místním byl samozřejmě nabízen vstup. ,,Zajímavé bylo, že tam vstoupili první ti, co nic neměli a neměli co ztratit. Ti to podepsali jako první, že by chtěli, aby tady to družstvo bylo. Ale proč, když neměli krávy ani pole?“ ptá se pamětnice. Podle jejích vzpomínek chodili po vesnici dům od domu pánové v montérkách, ačkoli všichni věděli, že jsou to zaměstnanci firmy MEZ, kteří běžně pracují v kancelářích. Přesvědčovali lidi o výhodách vstupu do JZD. ,,A já jsem se jednou neudržela a řekla jsem: ,A proč chodíte v montérkách, když jste zaměstnaní v kanceláři? To myslíte, že máme hnůj aj v kuchyni?‘ No tatínek nebyl rád, že jsem to řekla,“ směje se pamětnice. 

Tatínek se dal ke vstupu do družstva přemluvit až mezi posledními. Byl už v letech, a přestože nebyl vůbec přesvědčen o tom, že dělá dobře, bral to tak, že zkrátka musí. Pamětnice si velmi dobře pamatuje, jak združstevňování na malé vesnici probíhalo. „Sepsalo se, kdo má jak velký chlév, a ty největší chlévy se musely vyprázdnit. Tam se pak ustájili koně. Třeba u nás, my jsme měli také velký chlév, byly ustájeny krávy. A o zvířata, která byla u nás, jsme se museli starat včetně krmení.“ 

Nechtěla vstoupit do KSČ, musela proto odejít z vedoucího postu

S místním družstvem pak Rut Dřevojánková spojila velkou část svého života. Zpočátku se JZD příliš nedařilo, práce bylo málo a výdělky nízké. Pamětnice pracovala jako ošetřovatelka zvířat a také chodila s ostatními místními ženami na pole. Postupně se však výroba v družstvu rozšířila o další položky, jako byly dřevěné špejle a bedny, rukavice a další kožené výrobky nebo i výroba holubů pro trénink střelby. Rut Dřevojánková se časem propracovala do vedení družstva a jejím úkolem bylo shánění materiálu, rozdělování práce zaměstnancům a zpracovávání mezd. Po několika letech však odešla na mateřskou a po návratu už bylo její místo bylo obsazeno jinou pracovnicí, která se, narozdíl od Rut, nezdráhala vstoupit do KSČ. Přestože Rut vstup do strany rázně odmítla, nakonec mohla pokračovat v práci pro družstvo, ačkoli na jiné pozici. 

Když přišel rok 1968 a sovětská okupace, padl na občany tehdejšího Československa strach z další války. ,,Všichni byli takoví ustrašení, co a jak bude. Báli jsme se, že bude zase válka, ale co jsme mohli dělat?“ konstatuje smutně pamětnice. V té době měli v Praze příbuzné, jejichž dvě dcery jezdívaly na prázdniny za babičkou, která žila v Kateřinicích v sousedním domě. Otec rodiny pracoval na ministerstvu vnitra a matka byla tamtéž písařkou. „Hned po začátku okupace přijeli všichni do Kateřinic, protože měli strach, co se bude dít. Báli se, aby děti nezůstaly bez rodičů. Rodiče se pak vrátili do Prahy a holky zůstaly u babičky asi měsíc. Dopadlo to ale dobře a rodiče se pro ně vrátili.“

Revoluce v roce 1989 Rut Dřevojánkovou dle jejích slov překvapila, ale řekla si, že ve svém věku se tím nebude nijak vzrušovat. Hned v následujícím roce začali s manželem budovat v obci obchod. Začátky byly těžké, a to nejen po finanční stránce, ale také vzhledem k obtížným místním podmínkám. ,,Když byla zima, tak jsme na trakači nebo saních nahoru k nám vozili bedny piva a dalšího zboží, protože auto k nám nevyjelo a složilo všechno u cesty. Stále nám také chyběly peníze.“ Když za několik let manžel zemřel, koupila s ostatními členy rodiny dům přímo v centru obce a do něj obchod přesunuli. 

I v době natáčení v roce 2025 žila Rut Dřevojánková ve svém rodném domě, obklopena vnoučaty a pravnoučaty. Obchod, který s manželem založili, je stále v rukou rodiny.