The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Drdlík (* 1937)

• narodil se 12. ledna 1937 v Lomu u Mostu

• jeho otec Adolf Drdlík se stal obětí důlního neštěstí

• v roce 1953 se pamětník vyučil horníkem v Meziboří

• roku 1955 nastoupil do zaměstnání na hlubinném dole Kohinoor

• na vojnu narukoval k pohraničníkům do Plané u Mariánských Lázní

• v roce 1961 se oženil a manželé získali byt v Litvínově

• v roce 1965 si svépomocí navrhl a postavil chatu v Českém Jiřetíně

• svědkem důlního neštěstí na dole Pluto v roce 1981

• v roce 1982 se sám ocitl pod zemí za závalem, vyvázl bez zranění

• do penze odešel v roce 1991

• v roce 2021 žil na chatě v Českém Jiřetíně

Už otec Miroslava Drdlíka Adolf i dědeček Josef byli horníci. Stejně jako mnoho mužů z Lomu u Mostu, kde rodina žila. Otec zahynul spolu s dalšími pětapadesáti horníky v roce 1946 při výbuchu v dole Kohinoor. Miroslav se vyučil v hornickém učilišti v Meziboří a nastoupil do práce v tom samém dole, kde jeho otec přišel o život...

Chtěl jsem se stát horníkem, matka kvůli tomu plakala

Miroslav Drdlík se narodil 12. ledna 1937 v Lomu u Mostu do dělnické rodiny. Měl staršího bratra a později mladší sestru. Horníky byli už Miroslavům otec Adolf Drdlík i jeho dědeček Josef. V listopadu 1946, když bylo Miroslavovi devět let, zahynul jeho otec při výbuchu v dole Kohinoor. Poručníkem dospívajícího Miroslava se stal jeho starší, již ženatý bratr Václav. Pamětník chtěl být horníkem, aby finančně pomohl rodině. Matka Antonie, rozená Machutová, s tím však nesouhlasila, měla o něj strach. Starší bratr ale proti záměru nic nenamítal.

Miroslav tedy nastoupil v roce 1951 na hornické učiliště v Meziboří. V roce 1953 začal pracovat na dole Kohinoor, tedy na šachtě, kde před devíti lety zemřel jeho otec. Začínal jako zámečník a později si udělal potřebnou kvalifikaci a pracoval jako střelmistr. V roce 1956 nastoupil na vojnu k pohraničníkům.

Tak ho zastřelili

Protože starší Miroslavův bratr Václav narukoval už dříve k pohraničníkům, chtěl ho pamětník napodobit. V roce 1956 proto odešel k 12. brigádě vojsk ministerstva vnitra v Plané u Mariánských Lázní na západní hranici. „Měli jsme o tři měsíce delší vojnu, museli jsme čekat, než vycvičí další vojáky, kteří přijdou po nás,“ vzpomíná Miroslav Drdlík. Pod 12. brigádu patřily pohraniční prapory Halže, Žandov, Lesná a Rozvadov. Pamětník se dostal k útvaru ženistů.

Stavěl nové elektrické zátarasy na státní hranici. „Napřed jsme museli vykácet les – měli jsme techniku jako buldozery, pásové traktory. Pařezy se musely vystřílet,“ popisuje. Po vyčištění pásu lesa Miroslav coby ženista odstraňoval nášlapné miny, uložené do míst státní hranice v minulosti. Za to dostávali vojáci až dvojnásobný žold. V elektrickém zátarasu bylo podle pamětníka napětí až dvacet tisíc voltů. Zásahů přímo souvisejících s narušením hranic se Miroslav neúčastnil. Jako ženista měl jiné povinnosti.

Z doby, kdy absolvoval vojenskou službu, mu zůstala vzpomínka na událost, která se odehrála v jeho blízkosti. V roce 1956 se v Berlíně konal šestý ročník filmového festivalu. Právě na něj přijel, jak se později zjistilo, ze zahraničí černošský mladík. Z neznámých důvodů se rozhodl přejít z Německa do Československa. Musel tedy překonat elektrický zátaras. Podle pamětníka býval pod proudem zpravidla v noci, jen zřídka i přes den. „Byl to černoch a chtěl se dostat sem k nám. Přelezl zátaras, hlídka ho spatřila a volala na něj, aby stál. On jim ale utíkal. Oni měli výzbroj a výstroj a on měl jen kecky a tričko. On by jim utekl. Tak ho zastřelili,“ vzpomíná Miroslav Drdlík.

Raději těžší a nebezpečnou práci za víc peněz

Po návratu z vojny pracoval pamětník jako střelmistr na dole Kohinoor ještě sedm let. Pak požádal o přeřazení na práci při takzvaném komorování. Byla to práce náročnější, nebezpečnější, ale mnohem lépe placená. „Znamenalo to rubat uhlí, uhlí jako takové. Na Kohinooru pracovalo asi dva a půl tisíce lidí, ale jen pět set z nich fyzicky dolovalo uhlí. A tito lidé měli dvojnásobný výdělek oproti ostatním na šachtě,“ popisuje Miroslav Drdlík.

Při komorování šlo o práci v prašných a hlučných podmínkách a při vysokých teplotách. „My jsme tam pracovali prakticky nazí. Dvakrát do roka jsme měli právo na nový pracovní oděv, nikdy jsem ho ale nespotřeboval. Využil jsem ho jen při cestě na šichtu. Měli jsme trenky nebo zástěrku. Ochranné pomůcky nebyly. Až na konci osmdesátých let nám dali kožené rukavice,“ upozorňuje pamětník.

Horníci se často nadýchali uhelného prachu. Ten z hnědého uhlí ale nebyl tak zákeřný jako prach z černého uhlí, po kterém vznikala silikóza. Prach z hnědého uhlí šel podle Miroslava lépe vykašlat. Pamětník pracoval kromě komorování i jako záchranář báňské záchranné služby. Nejednou se stalo, že musel ze závalu nebo při jiném důlním neštěstí vyprošťovat své dobré kamarády. V tom lepším případě byli vážně zranění, nezřídka však i mrtví.   

Při katastrofě na Plutu mi zahynula řada spolužáků a kamarádů

Třetího září 1981 sfáral Miroslav pod zem na dole Kohinoor. Ten sousedil s dolem Pluto. Chystalo se dokonce jejich propojení chodbami. „Tam to bouchlo třikrát, po prvním výbuchu se tam vydali záchranáři a ti kluci tam zůstali, protože než se dostali k těm zavaleným horníkům, tak to bouchlo znovu,“ líčí tragédii Miroslav Drdlík. Přesnou příčinu výbuchů se dodnes nepodařilo spolehlivě objasnit.

Osudného zářijového dne pamětník z podzemí usilovně, přes dispečera na povrchu, sháněl elektrikáře. Ten mu ale do telefonu jen tiše odpověděl, že nemá čas, že řeší důležitější věci. O tragédii se dozvěděl až na konci pracovní doby. Většinu mrtvých znal. „Byli to kluci, kteří se se mnou učili, bylo nám těžko,“ vzpomíná třesoucím se hlasem Miroslav Drdlík. O život tehdy přišlo pětašedesát horníků. Ani po této zkušenosti však pamětník s prací pod zemí skončit nechtěl.    

Smrti se díval při závalu do očí

V roce 1982 prožil nervy drásající chvíle pod zemí i Miroslav. V komoře za ním došlo k pádu poloviny neodstřeleného stropu. Zával ho uvěznil a oddělil ho od zbylých horníků na směně. Trvalo téměř hodinu, než se jim podařilo se k němu prokopat. „Věřil jsem, že mě dostanou ven. Hlavou mi ale proběhl celý život. Nevěřil jsem, že se tohle člověku děje. Chlapi ale kopali rychle. Když se objevilo světýlko, nečekal jsem na nic a proskočil jsem zával,“ popisuje pamětník.

Práce pod zemí podle Miroslava Drdlíka nešla vykonávat bez důvěry jednoho v druhého. Spoléhat se na horníky z předchozí směny i na své kolegy bylo základním předpokladem. Proto pod zemí často vznikala přátelství na celý život. Přátelily se celé rodiny horníků a jezdily společně i na dovolenou.

Vydělával jsem třikrát víc než třeba pošťačka

Tvrdá a namáhavá práce ve zdraví ohrožujících podmínkách byla dobře placená. Miroslav vzpomíná na to, jak si mohl dovolit koupit z jednoho platu například televizi, která v šedesátých letech minulého století vyšla zhruba na tři tisíce korun. Oproti tomu pošťačka, která denně naběhala mnoho kilometrů s dopisy, penězi a balíky, dostávala měsíčně jen osm set korun.

Horníci dostávali také poukazy. Například na nákup nového auta. Museli složit jistinu do banky a na poukaz získali nový vůz, na který lidé v ostatních profesích čekali i několik let. Miroslav si takto za svou hornickou kariéru koupil tři nové vozy. „První poukaz jsem dostal na wartburga, toho jsem ale prodal, vadilo mi totiž řazení pod volantem. Rok nato jsem si koupil nového žigulíka v Mototechně v Libkovicích.“ Nového moskviče si pamětník koupil při odchodu do penze.

Kromě poukazů na nové auto dostávali horníci i poukazy na zahraniční dovolené. Miroslav vzpomíná, jak poznal pětkrát tehdejší Jugoslávii, dnes Chorvatsko, a čtyřikrát Krym. „V Rusku byla strašná bída, ale tam, kde to chtěli ukázat světu, tam to měli pěkný. Byl jsem se dokonce podívat vrtulníkem na Elbrusu, na Kavkaze. Zaplatili jsme si vrtulník a letěli jsme tam. Oni nás považovali za zápaďáky.“ Rekreační střediska měly uhelné doly i po celém tehdejším Československu.  

Lhali, že je pod Mostem uhlí

Miroslav Drdlík jako muž z hornické rodiny považoval změny, které rozmach hornictví přinesl, za přirozené a žádoucí. Ať už jde třeba o změnu krajiny vlivem povrchových lomů na uhlí, neměl problém ani v případech, kdy se kvůli těžbě uhlí likvidovaly na severozápadě Čech celé vesnice. Uhlí bylo podle něj třeba vytěžit a využít. Věřil zároveň, že se podaří nerostné bohatství využívat i k jiným účelům než jen ke spalování.

I když považoval demolici starého města Mostu za dílo přirozeného vývoje, vadilo mu, že tehdejší plánovači těžby lhali, když říkali, že jsou pod Mostem velké zásoby uhlí. Podle Miroslava museli vědět, že tomu tak není. „Podepsal se na tom geologický průzkum. Lhali, kolik je tam uhlí. A když odkryli skrývku, zjistili, že tam byly jen tři metry vrstvy uhlí. Nevím, jak ta lež u geologického průzkumu mohla projít. Několik let před tím tam dělali průzkumy. Bohužel, taková byla doba,“ tvrdí.    

To samé se stalo v Libkovicích už na počátku devadesátých let minulého století – šlo o poslední obec zbouranou kvůli těžbě uhlí. Pamětník k tomu říká: „Libkovice byly zbytečně zbouraný. Zrovna pod nimi jsme měli těžební pole, kde mě to shodou okolností zavalilo. Libkovice zbytečně vystěhovali. Jim nevadilo, že museli něco zbourat, hlavně že měli uhlí.“

V penzi odešel do hor

Do důchodu odešel Miroslav Drdlík v necelých pětapadesáti letech, na konci roku 1991. Ihned se přestěhoval na chatu v Českém Jiřetíně v Krušných horách. Chatu si postavil sám v šedesátých letech, kdy si ji sám i vyprojektoval. Stavební materiál pořizoval v Litvínově z domů, které byly určeny k demolici.

Manželka Dana s ním ale do hor odejít nechtěla, což ho velmi trápilo. „Nechtěla, abych jel na chalupu. Neměla to tam ráda, já ano. Podívat se za mnou přijela jen jednou za rok. Asi jí scházely ženský, tam nahoře by měla jenom mě,“ poznamenává.

Na podzim 2021 žil Miroslav Drdlík stále na své chatě v Českém Jiřetíně.