The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Drahoš (* 1947)

• narozen 27. června 1947 v Pardubicích

• vyučil se soustružníkem v roce 1965

• roku 1966 narukoval k Pohraniční stráži

• v roce 1967 se stal členem KSČ, ze strany na konci 70. let vystoupil

• srpnové události roku 1968 prožil jako psovod pohraniční roty

• roku 1977 se vyučil chemikem

• svůj profesní život strávil v Synthesii v Pardubicích, do penze odešel v roce 2007

• společně se svým vnukem absolvoval Svatojakubskou cestu do Santiaga de Compostela v roce 2022

• v době natáčení (2026) žil v Tampli

Ladislav Drahoš přišel na svět v roce 1947, tedy dva roky po druhé světové válce a rok před únorovým převratem, který nastolil zcela nový, nejen politický řád. Pamětníkův otec Rudolf Drahoš věřil komunistické straně a jeho syn Ladislav pokračoval v otcových stopách, proto do ní v roce 1967 vstoupil. Jenže na rozdíl od otce se rozhodl ze strany vystoupit, protože na vlastní kůži poznal a pochopil, že jsou věci, kterých se nechce účastnit. 

Maminka zemřela, když byly nejmladší sestře čtyři roky 

Ladislav Drahoš se narodil 27. června 1947 v Pardubicích. Kromě něj měli Rudolf a Eliška (rozená Macháčková) Drahošovi další čtyři děti. Otec pracoval v Synthesii a maminka, která byla vyučená krejčovou, se starala o domácnost a děti. Lásku k ruční práci zdědila zřejmě po svém otci Václavu Macháčkovi, který byl vyhlášeným obuvníkem v Pardubicích. Pamětníkův otec Rudolf pracoval v Semtíně ve VCHZ (Východočeských chemických závodech). Ladislav Drahoš dodává, že otec byl nejen členem KSČ a Lidových milicí, ale i kovaným komunistou. Při vzpomínání na maminku Ladislav Drahoš zdůrazňuje, že měla s péčí o pět dětí plné ruce práce: „Byla malinká a chudinka, když prala v neckách a na valše, tak byl celý dvorek plný prádla. Vyprané prádlo pak na kočárku vozila k Chrudimce, kde jej máchala a pak rozprostírala po trávě.“ Kromě pomoci s péčí o mladší sourozence trávil dospívající Ladislav volný čas společně s kamarády také sportováním: „Zkoušel jsem atletiku. Hráli jsme s kluky košíkovou. Na dvorku hokej nebo fotbal.“ 

Šťastné dětství utnula náhlá smrt maminky Elišky v roce 1956. „Tatínek s námi zůstal sám a nevěděli jsme, jestli půjdeme do děcáku, nebo co s námi bude, protože tatínek pracovně hodně cestoval,“ říká. Rudolf Drahoš se ale nevzdal a o děti se vzorně staral. Tři roky po manželčině smrti se znovu oženil – s Ilonou, rozenou Vašátkovou, která si do manželství přivedla dva syny.

Abych tatínkovi udělal radost, vstoupil jsem do strany 

Ladislav Drahoš vzpomíná, že první dvě třídy základní školy v Pardubicích navštěvoval s Jiřím Bartoškou. Poté přestoupil na základní školu Bratranců Veverkových. Dle svých slov nebyl zrovna studijní typ, a proto se rozhodl, že nastoupí do učiliště. Jeho volbou byla pardubická Synthesie, v níž se v roce 1965 vyučil soustružníkem. V následujícím roce narukoval. „U odvodu jsem se hlásil k paragánům, abych udělal dojem na tatínka. Jenže jsem se bál výšek,“ líčí s úsměvem Ladislav Drahoš. Odvodová komise rozhodla, že pamětník se stane členem psovodů, ze psů měl ale Ladislav veliký strach. „Kdysi mě jako dítě pokousal pes. Hrůzou mi vstávaly vlasy. Šel jsem za velitelem, že chci něco jiného. On rozhodl, že půjdu k terasníkům. Když jsem je viděl, tak jsem řekl, že radši půjdu k pejskům,“ líčí. 

Osud ho nakonec zavál do Českých Budějovic. Dodnes si vybavuje nápis na kasárnách – Vítáme nové pohraničníky. „Tam nás ohlodali do hola. Dali nám dlouhé kabáty. Z Českých Budějovic nás odváželi do Horažďovic, kde jsme absolvovali výcvik,“ dodává pamětník k začátku povinné vojenské služby. 

Po dvou měsících výcviku vojíny rozváželi po jednotlivých rotách. Ladislava Drahoše převezli do Hájnice. „Ani jsem nebyl šikanovaný, nějak jsem se tomu podvolil,“ říká. Právě v této době, na konci roku 1967, pamětník učinil důležité rozhodnutí, že podá přihlášku do komunistické strany. „Chtěl jsem tatínkovi udělat radost. Jenže když tam člověk mezi ně jednou vleze. (…) Víte, co po mně chtěli? Udávat kluky, kteří se mnou chodili na hlídku, jaký kdo má názor a tak dále. To se mi příčilo – žalovat na ně a dělat ze sebe parchanta. Zkoušel jsem se odhlásit, jenomže to tenkrát nešlo. Dostával jsem veliké kapky,“ líčí okolnosti svého vstupu do KSČ. Ve druhé polovině roku 1967 Ladislav Drahoš úspěšně absolvoval psovodský výcvik v Libějovicích.

Okupanti, jděte domů!

Invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil Ladislav Drahoš ke konci své povinné vojenské služby. „Poslouchali jsme rádio a nevěděli jsme, co se děje,“ vzpomíná. Sověti tři dny po invazi přijeli k pohraniční rotě, ve které pamětník sloužil. „Všichni jsme byli ozbrojení. Měli jsme samopaly. V prvním patře byl kulomet a nad ním byl nápis – Оккупанты, идите домой! [Okupanti, jděte domů!]. Tak se stáhli a jeli po silnici, která vedla ke druhé rotě. Když jsem se po sametové revoluci zajímal o pohraniční roty, tak z osmašedesátého roku u naší o něm nebylo vůbec nic,“ líčí pamětník. 

S postupem času se situace začala uklidňovat. „Občas přijel od Pohraniční stráže nějaký důstojník s ruským velitelem. Naši důstojníci byli pryč. Neměli jsme žádné velení. (…) Pak se vrátili. Měli jsme je za zbabělce a ani jsme je nezdravili,“ dodává. 

Smutné období přineslo další nespravedlnost – Ladislavu Drahošovi a ostatním prodloužili povinnou vojenskou službu o dlouhé dva měsíce. „Abychom se pak nesrocovali na nádražích, posílali nás po dvou na vlaky,“ říká. Když mohl po šestadvaceti měsících odjet domů, rozhodl se, že se vrátí do Synthesie, spadající pod VCHZ. 

Nechtěl emigrovat, ale založit rodinu

Na začátku sedmdesátých let se Ladislav Drahoš seznámil se svou budoucí manželkou Věrou, rozenou Bažantovou. V počátcích jejich vztahu obdržel pamětník nabídku od svého přítele Pavla Brožka, kterého potkal u Zelené brány v Pardubicích, aby odjel do Anglie. „Mohl jsem si vybrat. Kamarád už měl všechno zajištěné. Kousek ode mě stála moje paní… rozhodl jsem se, že tu zůstanu a založím rodinu,“ říká Ladislav Drahoš. Pavel Brožek do Anglie odcestoval sám a oženil se.  

Aby pro rodinu pamětník zajistil byt, rozhodl se, že se v Synthesii vyučí chemikem, jelikož měli při přidělování bytů přednost před ostatními pracovníky fabriky. „Dostal jsem garsoniéru. (…) Čekali jsme pak další miminko, tak jsem si vyhrnul rukávy a šel jsem svépomocí stavět. Dva a půl roku jsem stavěl šest vchodů a čtyři patra. Stavěl jsem po nočních, v sobotu i v neděli,“ vzpomíná na náročná prvotní léta rodinného života. 

Po změně pracovní pozice se Ladislavu Drahošovi podařilo vystoupit z KSČ. Manželé Drahošovi vychovali syna Filipa (nar. 1973) a dceru Lucii (nar. 1975). O politiku se pamětník příliš nezajímal, nejdůležitější pro něj bylo zabezpečit svou rodinu. 

Sametová revoluce pro mě byla znovuzrozením 

Měnící se náladu ve společnosti, která vyvrcholila sametovou revolucí, prožíval Ladislav Drahoš s nadšením. „Najednou svoboda… byl to krásný pocit, jako kdyby se člověk znovu narodil,“ líčí. Společně s kolegy z práce se účastnil demonstrace u Východočeského divadla. Do penze odešel v roce 2007. Svůj čas pak věnoval především rodině, cestování a chalupaření. Ve svých pětasedmdesáti letech společně se svým vnukem absolvoval Cestu sv. Jakuba do Santiaga de Compostela. 

Ladislav Drahoš, který zažil vpád vojsk Varšavské smlouvy, nedokáže pochopit postoj některých jedinců k invazi Ruska na Ukrajinu. „Je hrozné, co člověk vidí a slyší, co se tam děje. Vidím sobeckost některých lidí, (…) je to něco hrozného. Já Ukrajincům fandím,“ dodává. Možná právě vzhledem k současným událostem a ke svým zkušenostem apeluje na konci rozhovoru na mladší generace, aby vzaly život do vlastních rukou.