Anna Doubková

* 1924

  • „Tam je krásná černá úrodná zem. Ti první, co tam přišli, se tam nadřeli a ti další, co tam přicházeli, už to měli lepší.“ - „Ti první Češi přicházeli nějak v tom 19. století?“ - „Tak to nevím. O tom jsme se neučili. Bylo zajímavé, že si Srbové a Češi vždy rozuměli dobře. Ale my jsme se neučili o Československu, ale o Japonsku a o Číňanech jsme se učili. Už jsem si na to kolikrát vzpomněla. Ale když se lidi sešli, tak si rozuměli.“ - „Takže to vzdělání bylo zaměřeno spíše na život obecně, než třeba ohledně Československa?“ - „Do té doby tam nebyly české školy. Až když jsem vycházela pátou třídu, tak tam prvně udělali tu českou školu. Ale já jsem nechtěla jít, protože kdybych chtěla jít výše, abych měla osmičku nebo devítku, tak by mě rodiče museli dát do města a museli by to všechno platit. Tam se tenkrát spíše hospodařilo, aby s něčím začali a mohli žít. Já vím, že ředitel říkal tatínkovi o starším bratrovi: ,Pane Stoklasa, dejte ho na školy. On je tak chytrý, nechte ho vystudovat.‘ Tatínek říkal: ,Nene, z jednoho neudělám pána a z druhých žebráky.‘ Pak to stejně dostal ten nejstarší. Pomáhali mu, ale já odjela s ničím než s holýma rukama.“

  • „Podruhé jsme také měli vše nasbírané a vezli jsme to pro českou brigádu, vyloženě pro českou brigádu. Ona byla daleko, až u Požegy. Tak jsme za nimi jeli, měli jsem plný žebřiňák naložený pro českou brigádu, měli jsme i papíry a všechno. Přijeli jsem do hor, Němci si přizvali divizi, a nikdo to nevěděl. My jsme museli utíkat zpátky, aby nás nechytli, lidé se nám pletli do cesty, oni jim utíkali taky. Každý se jich bál, protože to vraždili, jako by jim podávali chleba. A my mezi nimi. Pořád jsem si říkala: ,Jenom ne živou, jenom ne živou.‘ To bylo nebezpečné. Pak jsme se sešli v druhé vesnici, tam jsem potkala bráchu a já se ptám, kde mám manžela. On říká: ,Holka, my jsme tak roztříštění, že vůbec nevím kde. Ani jsem ho po té bitvě neviděl.‘ Češi měli vždy nejméně postřílených, Češi bojovali jako lvi. Tak se to ve vesnici složilo, partyzáni tam asi měli stanoviště a scházeli se tam, takže už ten materiál dopravili do brigády, do divize a podobně. Ale byla jsem víckrát v takových bojích.“

  • „Vy jste říkala, že lidé nějakým způsobem chránili Tita? Jakým způsobem?“ - „Když ho někdo udal, kde je, tak ho skrývali. Dali mu pokyn, že má zmizet, že už je prozrazen, a on zase druhou stranou utekl. To byli hodně odvážní. Těm lidem to bylo jedno, protože měli zemřít pro nic a zradou nebo raději těm lidem pomohli a zachránili se? A potom to Tito vedl dobře. Tam se všechno postavilo, půjčky si udělal, platilo se to. Chorvatsko má moře, tak tam šly šílené valuty, takže to zase rychle splatili a vše se dalo po válce do pořádku. Vše fungovalo. To jsme neměli tak rychle po válce v Československu jako tam.“ - „A vy jste říkala, že bylo nějaké přísloví nebo písničky o Titovi za války. Vzpomenete si na ně?“ - „Byly. No moc už ne. Zpívali jsme: ,Drůže Tito, Drůže Tito, oka dara voga, minečemo, minečemo Petra balavoga.‘ To znamená: ,Soudruhu Tito, soudruhu Tito…‘ to se nebude rýmovat ,…oči máš černé…‘ a oni z Anglie nastrčit krále Petra. On utekl před válkou a lid v tom nechal. Všechen majetek sebral a utekl ,…my nechceme Petra posmrkaného‘.“ - „Takže na krále Petra byli lidé naštvaní?“ - „Hrozně, nechtěli ho tam. Oni byli tři kluci, Tomislav, Petr a třetího už nevím (Andrej – pozn. autora). Za krále Alexandra se měli lidé také dobře, protože byla veliká úroda, on to vždy prodal do států a staral se o lidi. Když ho tenkrát zabili, tak to byl velký smutek.“

  • „Jmenuji se Anna Doubková, rozená Stoklasová. Narodila jsem se 22. 5. 1924 v Daruvaru. Narodila jsem se v Chorvatsku, jako dítě jsem tam vyrostla, prožila jsem tam válku a po válce jsem přišla do Československa. Umřel mi bratříček, já si přesně pamatuji, jaký byl pohřeb, a po šesti letech se mi narodil druhý bratr, toho jsem vychovala. Jako dítě jsem strašně moc pracovala, maminka byla sama a samí mužští byli v baráku. Já jsem maminku strašně litovala, nevím, proč jsem byla tak hloupá. To by si jiné dítě ani nevšimlo, že má máma více starostí a že nemá žádné volno. Já jsem zastávala i takové práce, kde mi maminka říkala, že to nemůžu dělat, že to neumím. Já jsem ji přesvědčila, že to umím. Takže jsem pracovala, pak jsem šla do té školy. Do školy jsem chodila, musela jsem nejprve napást krávy, a jestli jsem se chtěla naučit něco z knihy, tak jsem si to musela vzít s sebou. Krávy s vámi trhaly sem tam, když se pásly, a já četla tu knížku, abych se něco naučila. Neměla jsem ráda počty, hrozně jsem neměla ráda počty. A když jsem dospěla, tak jsem počítala jako stroj. Já vůbec dodnes nemůžu pochopit, jak bylo možné, že jsem tak počítala. Ale jako holka jsem byla pěkný diblík. Všechno jsem uměla strašně brzo, také tancovat a zpívat. Ve škole jsem musela zpívat, všechny sólové písničky, v hospodě, když jsme šli tancovat, tak moje kamarádky seděly vzadu a přišly si pro mě.“

  • „Teďko přišli ti, co šli s Němci, Čerkesy, něco jako vlasovci. Tam se jim říkalo Čerkesy. Oni přišli i k nám do baráku. Měla jsem řezačku, na to vždy nařezanou a naházenou trávu. Oni zavázali koně za řezačku a teď jsem měla strach, aby ten kůň na to nedupl (pod řezačkou byly ukryté zbraně – pozn. autora). Kdyby dupl, tak by to dunělo a oni na to přišli. To by oddělali celou rodinu, všechno by to šlo. A jednou jsem si lehla a odpočívala jsem, kabátkem se přikryla nebo jsem si lehla na seno, nechala jsem to tam a oni vtrhli znenadání k nám. Ptali se, kdo tam spal. Taky jsem tenkrát měla co dělat. Povídám: ,Já jsem si tam šla odpočinout, ležela jsem na tom kabátku, tak jsem ho tam zapomněla.‘ Jednou jsem stála pod samopalem, jeden chlap přivedl partyzány a ustaše, že se prý stýkám s partyzány. Nebyl to blázen, ale nemyslelo mu to jako těm druhým. Vedl gestapáky po lidech, kteří měli někoho v partyzánech, a on řekl, že se také stýkám s partyzány. Samopal jsem měla pod bradou a pořád: ,Přiznej se! Jak to, že se s nimi stýkáš? Co pro ně děláš?‘ Já jsem říkala: ,Já osobně nic.‘ Moje tchyně byla úplně strachy zelená. Mně to došlo, otočila jsem na toho chlapa a říkám: ,Kdy jsi mě ty viděl s partyzány? Jak tohle můžeš říct?‘ On dostal strach, začal koktat a já jsem dostala strach, aby ho neoddělali. Jeho žena měla tři děti, on by už o ničem nevěděl, ale co ona. Tak začal koktat a v tom tam padl důstojník státního vojska (identické s protektorátním Vládním vojskem – pozn. autora), nikoliv ustaša, ani gestapák. Ten mně zachránil život. Ale stála jsem a nebála jsem se. A čím víc na mě tlačili, tím více jsem byla tvrdší.“

  • „Oni je třeba zabili, ale nesměli jsme je pochovávat. Nechali by je tam. Ve vesnici, tam byla hrozně veliká srážka partyzánů s vojáky. Tam zabili několik partyzánů, hrobař vykopával hroby a my jsme je v noci pochovávali. Já jsem většinou dělala věnce, dali jsme jim alespoň ten věnec na hrob. A ustašovci druhý den šli… Jak tam leželi, my jsme tu první noc k mrtvolám ještě nemohli… a propíchali je bodáky do tváří. Bylo to v létě, oni jim ty obličeje natekly, byly úplně šedivé a jizvy na tom obličeji byly otevřené. Když jsem to viděla, tak se mnou klepal mráz. Já jsem si říkala, že jim nestačí, že je zastřelí, ale že je ještě takhle zohyzdí. Nemůžu říct, že by tohle dělali partyzáni. I když je zajali, tak jim to nedělali. Nebo propíchnout malé nevinné dítě v peřince… Komu mohlo ublížit?“ - „A proč ho probodli?“ - „Protože tu vesnici ničili. To dítě by se dalo vychovat, to by ani nevědělo, že něco takového bylo. Copak se taková neviňátka zabíjí?“

  • Full recordings
  • 1

    Blatná, 02.11.2008

    (audio)
    duration: 02:23:38
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Tu vesnici nahnali dohromady a nechali vykopat díru...

Anna Doubková
Anna Doubková
photo: Archiv - Pamět národa

Anna Doubková (poprvé provdaná Klapalová, podruhé Vincencová), roz. Stoklasová, se narodila 22. 5. 1924 v obci Brestovac, okres Daruvar, v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, pozdější Jugoslávii. Vychodila pět tříd měšťanské školy a od mládí byla zvyklá pomáhat mamince při domácích pracích. V roce 1941 se připojila k odboji proti chorvatským ustašovcům a Němcům a přijala funkci spojky nejprve v Moslavčské brigádě a poté v brigádě Jana Žižky z Trocnova. Donášela zprávy do jiných vesnic nebo dodávala materiál pro české partyzány. Spojkou byla až do června 1945, kdy byla v Jugoslávii oficiálně ukončena válka. Manžel Alois Klapal se stal partyzánem a díky své přirozené autoritě a statečnosti získal hodnost kapitána. V prosinci 1945 odcestoval jako reprezentant českých partyzánů z Jugoslávie do Prahy a zde nečekaně zemřel. Anna Klapalová přijela na jeho pohřeb a v Praze již zůstala. Pracovala v podniku Tesla a poté jako žehlířka. Podruhé se provdala a přijala příjmení Vincencová. Po úmrtí manžela odešla z Prahy na vesnici do jihočeských Čečelovic, kde se potřetí provdala za pana Doubka. V současnosti žije v Blatné.