Václav Dosoudil

„Jak se vám žilo v Československu v první půlce 70. let?“ – „Charakterizoval jsem to tak, že jsem se rozhodl rádiově emigrovat. Tak jsem to říkal. Přestal jsem poslouchat zpravodajství v Československém rozhlase a televizi. Informace jsem bral ze Západu a vytvořil jsem si takový svůj domácí svět. Ohraničenou atmosféru, která byla propustná do té míry, že jsem ty zprávy vynášel ven. A méně jsem bral to, co se u nás šířilo. Co bylo cílem domácí propagandy. Nebyl jsem proti tomu ale úplně imunní. Někde ten rozhlas byl slyšet a televize také. Ale dokázal jsem s tím žít a takhle jsem se bránil normalizaci a snažil se od ní oprostit.“

„Jak fungovaly ty lokální rušičky, které byly u velkých měst?“ – „To byly rušičky přidružené u středovlnných vysílačů, kterými vysílal tehdejší Československý rozhlas. Pracovali tam lidé zavázaní mlčením. Nikde se nemluvilo o tom, že vůbec nějaké rušičky jsou. Samozřejmě, že nás zajímalo, kde ty rušičky jsou, a zkoušeli jsme to zjišťovat. Chodili jsme kolem plotů, kolem antén, měli jsme tranzistorová rádia a zjišťovali, že už je to zkrátka tady. Nejznámější městská rušička byla v Praze na Petříně. Takže, když šel člověk po Petříně na rozhlednu, byl pod anténami rušičky. Petřín byl výhodné místo, protože vlny z kopce se šířily na celé město a dělaly paseku po celé Praze.“