The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jan Doskočil (* 1965  )

Snažím se žít tak, abych měl ze života radost a abych, až budu jednou souzen, obstál

  • narodil se 25. května 1965 v Hradci Králové
  • po maturitě v roce 1983 a neúspěšných pokusech o přijetí na vysokou školu pracoval jako dělník a později jako sanitář
  • v roce 1985 začal studovat Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové
  • zapojoval se do činnosti skupiny katolické mládeže
  • v listopadu a prosinci 1989 se zapojil do studentských aktivit během sametové revoluce
  • člen studentského stávkového výboru
  • v prosinci roku 1989 vyrazil s humanitární pomocí do revolucí zmítaného Rumunska
  • po absolutoriu v roce 1992 pracoval nejprve v malé nemocnici poblíž Hradce Králové a později přešel do soukromého léčebného zařízení na pozici plastického chirurga
  • žije v Hradci Králové a mezi jeho záliby patří zejména sport a rodina

Jan Doskočil se narodil 25. května 1965 v Hradci Králové v rodině chemického inženýra. „Táta musel po roce šedesát osm kvůli členství v Klubu angažovaných nestraníků míchat beton a dělat různá dělnická zaměstnání, později dělal u geologického průzkumu. Matka pracovala jako chemička ve Výzkumném ústavu elektrotechnické keramiky. Mám ještě dva mladší bratry. Jeden je sochařem a ten druhý učí na vysoké škole.“

V dětství ani v mládí nic nenasvědčovalo tomu, že se pamětník vydá na dráhu lékaře. „Já jsem tenkrát škole moc nedal. Měl jsem spoustu jiných zájmů, s kamarády jsme jezdili na čundry a podnikali různé výlety, příliš dobré výsledky jsem ve škole teda neměl. Dost dlouho jsem se hledal. Dvakrát mě nevzali na vysokou školu, nejdříve na geofyziku, pak na biofyziku. Tak jsem po škole dělal v geologickém průzkumu. A jak jsem se dostal k medicíně? V té době jsem chodil s jednou dívkou, která byla zdravotní sestra. Ta mi pomohla získat místo sanitáře v nemocnici. Zjistil jsem, že je to zajímavé povolání, kde pomáháte lidem, tak jsem se i proto rozhodl jít studovat medicínu.“

Královéhradeckým medikem

Po intenzivní přípravě se nakonec Janu Doskočilovi podařilo úspěšně složit příjímací zkoušky na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci králově, kde také v září 1985 zahájil studium. K jeho zvládnutí bylo třeba překonat celou řadu vytyčených překážek. „Anatomii jsem tenkrát udělal napodruhé, protože jsem se ještě neuměl učit. Největším strašákem ale pro mě byla patologie, i když jsem ji nakonec zvládnul tuším napoprvé. Tenkrát bylo těžké se tam dostat, ale ‚úmrtnost‘ jsme tak velkou neměli – fakultu nás dokončilo asi osmdesát procent.“

K tehdejšímu studiu na jakékoliv vysoké škole v Československu neodmyslitelně patřily dva atributy – vojenská katedra pro chlapce a povinná zkouška z marxismu-leninismu. I s těmito výzvami se tedy musel pamětník popasovat. „Vojenskou katedru jsem absolvoval myslím celou. Párkrát nám dali samopaly, se kterými jsme běhali za Hradcem, a párkrát jsme se zakopávali. Především to ale byla nudná teorie a pak hlavně ideologie. Zkoušku z marxismu-leninismu mám taky za sebou a paradoxně jsem ji udělal s výborným prospěchem.“

Jan Doskočil vzpomíná na Hradec Králové osmdesátých let především jako na ospalé město, „kde se vliv komunistů ani probíhající perestrojka příliš neprojevovaly“. Přesto i zde došlo po 17. listopadu 1989 k poměrně dramatickému a turbulentnímu vývoji.

Ve víru revoluce

„V pátek 17. listopadu jsem byl na setkání katolické mládeže. Tady s těma lidma jsme opravovali jeden kostel v severních Čechách. Ten víkend jsem byl právě na té opravě. O víkendu jsme poslouchali Svobodnou Evropu a tam jsme se taky dozvěděli o událostech v Praze. Vím, že mi tenkrát bylo trochu líto, že nejsem v Praze.“

V neděli večer se Jan Doskočil vrátil domů k rodičům do Hradce Králové. Tam ho čekalo velké překvapení. „Rodiče mě tenkrát vlastně předběhli. V jejich bytě tenkrát bylo asi třicet lidí. Spousta mladých, i z Prahy. Byla tam rozestavěna spousta kopírovacích strojů. Vím, že jsme celou noc z neděle na pondělí nespali a připravovali letáky. Rodiče to tehdy prožívali hodně intenzivně. Určitě jsme nebyli jediní v Hradci, ale tenkrát se toho u nás dělalo docela hodně.“

Další den, v pondělí 20. listopadu, odešel pamětník tak jako každý den do školy. Tomu, že Československo čeká v příštích dnech nečekaně rychlý revoluční zvrat, podle něj v té době v podstatě nic nenasvědčovalo. „Se spolužáky jsme to, co se stalo v Praze, samozřejmě probírali, ale řada z nich byla svázaná strachem. Vím, že mě tenkrát až překvapilo, jak bylo v Hradci v pondělí mrtvo. Já jsem se samozřejmě snažil uplatnit letáky, které jsem měl. Takže jsem se s nimi různě plížil po fakultě a po městě. Kromě mých letáků ale v Hradci v pondělí dopoledne žádné jiné letáky nebyly. Vzpomínám si, že úplně první leták jsem se značným strachem vylepil na fakultě na pánských záchodcích nad pisoáry. Za čtvrt hodiny jsem se tam byl podívat, jestli tam ještě je, a už tam nebyl.“

K tehdejším aktivitám byla samozřejmě zapotřebí jistá míra odvahy, potlačit vlastní strach. Ten měl zejména v prvních dnech sametové revoluce i pamětník. „Strach jsem trošku měl. Přece jen, byl jsem už v pátém ročníku a nerad bych se rozloučil s fakultou, byl bych nerad skončil.“

K prvním výraznějším projevům revoluce došlo podle Jana Doskočila v pondělí po obědě. „Hradec se začal probouzet, začaly se dělat letáky a lidi začali poměrně bouřlivě debatovat na ulicích. Dozvěděl jsem se, že Svaz socialistické mládeže z lékařské fakulty svolává schůzi. Ta schůze se skutečně večer na kolejích odehrála. Těm organizátorům se ale zcela vymkla z ruky a bylo odhlasováno, že se lékařská fakulta připojuje ke stávce studentů.“

Druhý den pamětník spolu se svými spolužáky zahájil stávku. „Vyučující přišel normálně na hodinu. Když chtěl začít učit, tak jsem se zvednul, šel jsem k tomu pultíku a poprosil jsem ho, aby odešel, že jsme se připojili ke stávce a že se odmítáme učit. Což vyvolalo trošku poprask v posluchárně. Nebylo málo těch, kteří se báli. Nicméně po poměrně bouřlivé debatě se ten ročník dohodl, že stávka bude, a tím ta naše stávka v úterý začala. Podpora od vyučujících ale začala až asi za tři dny trvání stávky. Po třech dnech přišel první vyučující, který nás otevřeně podpořil.“

Členem stávkového výboru

Stávkový výbor na fakultě se vytvořil z aktivních studentů, kteří se chtěli na stávce podílet. Zdaleka to ovšem nebyli všichni. „Nadpoloviční část studentů využila toho, že se ve škole neučí, a odjeli domů,“ vzpomíná Jan Doskočil. Stávkový výbor fungoval v oněch listopadových a prosincových dnech v dosti provizorních podmínkách. „Z každého ročníku tam bylo osm až deset studentů, kteří dohromady dali ten náš stávkový výbor. Nejdřív jsme okupovali posluchárny, pak jsme dokonce dostali nějakou místnost. Ta činnost spočívala v tom, že ti ochotní a odvážní se snažili jezdit po podnicích v Hradci a okolí a agitovat. Musím ale říct, že ti studenti hlavně ze začátku v podnicích často naráželi. Vyhazovali je, nepouštěli je dovnitř. Postupně se to ale den ode dne zlepšovalo.“

Důležitou otázkou zejména v počáteční fázi revoluce byl možný zásah tehdejších ozbrojených složek. Po československých historických zkušenostech a brutálním zásahu čínské armády proti studentům na náměstí Nebeského klidu bral tuto možnou variantu v potaz i Jan Doskočil. „V jednu chvíli se objevila fáma, že jedou tanky. Takže nechci pomlouvat, ale vím, že to pedagogická fakulta sbalila a vyklidila údajně pole. To se alespoň říkalo u nás. My jsme tedy hrdinně vytrvali.“

Důležitým momentem byla generální stávka 27. listopadu. Její úspěch patřil ke zlomovým bodům celé revoluce. Vyvrcholila velkou demonstrací na hradeckém náměstí, kterou již organizovala místní pobočka Občanského fóra. „My jsme samozřejmě na těch demonstracích v Hradci byli, dokonce jsme na nich i vystoupili. Kromě toho jsme jezdili do Prahy na jednání celostátního školského výboru a zároveň jsme demonstrovali na Letenské pláni.“

Na tehdejší lékařské fakultě samozřejmě působili pedagogicky i ti, kterým se tehdejší dějinný zvrat příliš nezamlouval. Svoji nevoli dávali najevo zejména v počáteční fázi revoluce. „Lidi z místní buňky KSČ ve škole nás přesvědčovali a vlastně nám i trochu vyhrožovali, hlavně ten první den. Pak když se to zlomilo, tak už se vlastně nijak neprojevovali a zalezli,“ vzpomíná na tehdejší atmosféru ve škole Jan Doskočil. Studenti v Československu drželi stávkovou pohotovost až do 29. prosince 1989, kdy byl zvolen prezidentem republiky Václav Havel. Pamětníka však tato zpráva zastihla na cestách. V té době totiž vyrazil spolu s dalšími studenty na pomoc revolucí zmítanému Rumunsku.

Na pomoc Rumunsku!

Rumunsko bylo v prosinci 1989 posledním státem socialistického bloku, kde stále ještě nedošlo ke změně režimu. „Poručíme větru dešti, platí už jen v Bukurešti,“ skandovali protestující v Československu. Bizarní režim rumunského vůdce Nicolae Ceausesca se začal hroutit až v druhé polovině prosince 1989, kdy bezpečnostní složky krvavě potlačily demonstrace v Temešváru a Bukurešti. Armáda se následně přidala na stranu demonstrantů a začala se střetávat s příslušníky obávané a diktátorovi věrné tajné služby Securitate. Celá revoluce vyvrcholila popravou Nicolae a Eleny Ceuasescových 25. prosince 1989, vysílanou prostřednictvím rumunské televize do celého světa. Krvavá revoluce si za týden bojů vyžádala více než tisíc mrtvých a na tři tisíce zraněných. V reakci na katastrofální humanitární situaci v zemi vyrazila do Rumunska ještě v prosinci řada konvojů s humanitární pomocí. Součástí jednoho z nich byl i Jan Doskočil. „O situaci v Rumunsku jsme se dozvěděli ze sdělovacích prostředků. Tehdy jsme si řekli, že by bylo dobré Rumunům pomoci. Mysleli jsme, že v tom Rumunsku bude potřeba lékařská pomoc. Ani nevím, čí to byl tenkrát nápad, ale my studenti jsme si tenkrát říkali, že jako chudá země bude potřebovat léky. Tak se začaly vybírat léky. Pak se k tomu přidala další pomoc jako potraviny, oblečení a další potřebné věci. Začalo se to hromadit na lékařské fakultě. Ta solidarita lidí byla veliká. My jsme rozvěsili po Hradci letáky, že vybíráme věci pro Rumunsko, a během chvilky se nám sešla spousta léků, zdravotnického materiálu, potravin a všeho možného.“

Skupina mediků se rozhodla odvézt humanitární pomoc přímo do Rumunska. V revolučním nadšení jí vycházela vstříc univerzita i hradecké podniky. „Jeden hradecký závod nám zapůjčil autobus i s řidičem. Řidič na mě působil dojmem, že má nějaký škraloup z doby komunismu a že se ho pokouší touto cestou očistit. Byl ale poměrně odvážný. Vlastně všichni jsme tehdy byli odvážní.“

Sedm mediků a řidič tak vyrazili přes Maďarsko na pomoc bojujícímu Rumunsku. „Jeden z nás uměl francouzsky, francouzština je blízká rumunštině, a tak nám tlumočil.“ Celá cesta se v té době nesla ve velmi dobrodružném duchu. „Chvíli jsme stáli na maďarsko-rumunské hranici a nakonec nás do Rumunska pustili. Jezdili jsme raději po vedlejších cestách podle mapy. Museli jsme překonávat řadu kontrolních stanovišť, kde byli většinou právě ti povstalci. Ti se poznali, že měli rumunskou vlajku a z ní měli vystřihnutý komunistický znak. Museli jsme si stoupnout čelem před autobus, oni nás prohledali a přitom na nás mířili samopalem. Naštěstí jsme s sebou vzali dost cigaret a alkoholu, což tam fungovalo jako takové univerzální platidlo.“

Cílem studentů byl rumunský Temešvár, město, kde jen před pár dny došlo ke krvavému střetu mezi demonstranty a vojáky. „V Temešváru jsme ještě viděli krev na ulici. Když jsme se pak ubytovali v hotelu, slyšeli jsme v noci střelbu. Večer pak přišel rumunský důstojník a přivedl nám na ochranu dva sedmnáctileté vojáčky. Vím, že ti vojáčkové s sebou přinesli bednu, ve které byly samopaly a munice, pravděpodobně za tím účelem, abychom se mohli případně bránit. Ale naštěstí se nic nestalo.“

Přes řadu peripetiií se československým studentům nakonec podařilo předat celou zásilku humanitární pomoci a bezpečně se vrátit do Hradce Králové. Po Novém roce 1990 se Jan Doskočil zúčastnil ještě navazující cesty – tentokrát kromě autobusu cestovala do Rumunska i plně naložená nákladní tatra.

Akademickým senátorem

Kvůli řadě aktivit v roce 1989 musel nakonec pamětník zvolit individuální studijní plán. Navíc zasedl v nově ustaveném akademickém senátu. Ten měl podle jeho slov v té době opravdu velké pravomoci. „Měli jsme tehdy jistou pravomoc mluvit do určitých personálních otázek. Ne vždycky to tedy bylo správné nebo spravedlivé. Vedoucí komunistické strany na fakultě musel odejít a odejít museli i další, kterým jsme vyjádřili nedůvěru. Ale vím nejméně o jednom člověku, kterému jsme vyjádřili nedůvěru naprosto neoprávněně, a musím říct, že na to nejsem příliš hrdý,“ vrací se pamětník k nepříjemným vzpomínkám.

Lékařem

Po promoci v roce 1992 nastoupil nejdříve na chirurgické oddělení v malé nemocnici poblíž Hradce Králové a po jejím zrušení přešel do léčebného zařízení Sanatorium Sanus jako plastický chirurg, kde pracuje dodnes. „Musím říct, že české zdravotnictví udělalo velký pokrok v tom přiblížení se západním standardům. To, co se stále nedaří příliš zorganizovat, je systém financování. Je to trochu taková džungle.“

Jan Doskočil žije v Hradci Králové a mezi jeho záliby patří především rodina, zejména role dědečka, a sport.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj