The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ingrid Doležalová (* 1939)

• narozena 25. října 1939 v Liberci v Pavlovicích

• pochází ze smíšené česko-německé rodiny

• když jí byl rok, otec narukoval do wehrmachtu, v Sovětském svazu padl do zajetí

• prarodiče a strýc byli po válce odsunuti do Schkopau u Merseburgu

• po propuštění ze zajetí za nimi do Schkopau přijel i Walter Neumann

• matka chtěla za manželem emigrovat, ale československé úřady ji kvůli českým dětem nepustily

• otce pamětnice poznala až v roce 1952, kdy se vrátil do Liberce

• v roce 1961 se provdala za stavaře Bohumila Doležala, narodily se jim dvě dcery

• pracovala v textilce Hedva, kde působil jako tkalcovský mistr i její tatínek

• za komunismu jezdila do NDR za příbuznými

• v roce 2025 žila v liberecké rezidenci RoSa

Osmdesát let po vyhnání Němců z Československa se v rezidenci RoSa pro seniory v Liberci stále potkávají kamarádky s německým původem, které se odsunu vyhnuly. „Scházíme se jednou týdně a mluvíme spolu německy,“ usmívá se Ingrid Doležalová, jedna z pěti „Sudeťaček“, jak si samy říkají. Ingrid se narodila v prvních měsících války v národnostně smíšené rodině. Německá část musela po válce republiku opustit. S tátou se poprvé viděla až jako dvanáctiletá dívka.  

Ingrid Doležalová se narodila 25. října 1939 v liberecké čtvrti Pavlovice, kde bydlela prakticky celý život. Její otec Walter Neumann byl Němec. Narodil se 1. října 1908. Za manželku si vzal Češku Růženu Neumannovou, která se narodila jako Krásná 30. července 1909.

Maminka musela chodit na gestapo

Když byl Ingrid Doležalové necelý rok, otec musel narukovat do wehrmachtu. Jeho manželka o něm neměla dlouho vůbec žádné zprávy. Žije, byl raněn, padl? Netušila. „Pamatuji si, že ještě předtím, než jsme se vůbec dozvěděli, co s tatínkem je, maminku každý týden volali na gestapo a přemlouvali ji, aby se dala rozvést, protože je Češka a tatínek Němec a neví se, co s ním je. A maminka to odmítala s tím, že pokud žije, tak se vrátí. A pokud ne, rozvádět se nemusí,“ líčí pamětnice. 

Později se Neumannovi dozvěděli, že se tatínek dostal v Sovětském svazu do zajetí, které je dodnes pro Ingrid Doležalovou zahaleno tajemstvím. O poměrech panujících v místě zajetí před ní rodiče nikdy nemluvili. „S mladší sestrou jsme už chodily do školy, a jen si pamatuji, že mamince přišel lístek, zřejmě z Ruska, a ten vidím jako dnes,“ vzpomíná pamětnice na psaní. Dlouho dopis uchovávala jako rodinnou cennost, ale nakonec ho ztratila. 

Růžena Neumannová tak v průběhu války vychovávala své dvě dcery sama. Její mladší sestra se jmenovala Romana, později provdaná jako Zavřelová a podruhé Vinklářová. Když byly obě se sestrou malé, matce pomáhali manželovi němečtí rodiče. Jejich druhý syn bydlel v sousedním Jablonci nad Nisou, kde provozoval velkou cukrárnu, dílnu a obchod. 

Před vojáky se schovávala v křoví

Z válečných časů si Ingrid Doležalová příliš detailů nevybavuje, ale v paměti jí utkvěl příchod vojáků Rudé armády. „Asi to byla jejich první vlna a ta byla strašná. Šli po ženách a moje maminka se před nimi schovávala na zahradě v keřích. My se sestrou jsme byly schované v ložnici. Ale netrvalo to tak dlouho. Potom přišli druzí a ti měli v našem bytě v Pavlovicích poštu. Normálně s námi bydleli a byli dobří. Bydleli i naproti našemu domu, kde měli kuchyň a měli jsme od nich jídlo. Všichni špatní nebyli,“ vykládá pamětnice. Ze stejné doby si vybavuje výjev, jak sovětský voják vyšší šarže nosí její menší sestru v náručí. 

S dědou a babičkou se rozloučit nestihla

Jelikož všichni příbuzní z tatínkovy strany byli Němci, dopadla na ně poválečná perzekuce. „Pamatuji se, že někde ve Vratislavicích byla jakási demarkační čára. Nesměli jsme do Jablonce a oni nesměli k nám do Liberce. Ve Vratislavicích byla hranice a tam byla restaurace, kde jsme se se strýcem stýkali,“ vzpomíná Ingrid Doležalová. 

Babička s dědou a strýcem na odsun čekali ve sběrném táboře. „Byli v lágru v místech, kde pak později stála Tesla. Chodili jsme tam každý den. Měli u sebe jen pár šprdlíků, jak se říká, a čekali, kdy a kam je vlaky odvezou,“ vzpomíná pamětnice. „Byly tam takové dřevěné baráky, spali na prknech, ale detaily si moc nevybavuji,“ přiznává. Když jednou tak jako předchozí dny s maminkou Růženou za příbuznými dorazila, babička s dědou a strýcem už v táboře nebyli. „Ani jsme se nestihli rozloučit. Když jsem pak o tom s odstupem času přemýšlela, říkala jsem si, jak to člověk jako dítě vůbec nesl. Vlastně to vůbec nevím... Odsunutých známých bylo víc. Bylo to prostě divné,“ vybavuje si své pocity.

Odsunutí příbuzní nakonec skončili všichni v sovětské okupační zóně na jednom místě, v Schkopau u Merseburgu. Později je tam našel i otec pamětnice Walter Neumann. „Vím, že propuštěné ze zajetí přivážely vlaky, a v rádiu vždy hlásili jména navrátilců a místa, kam je vezou. Pamatuji si, jak maminka vždy čekala u rádia a poslouchala, jestli v některém vagóně není tatínek,“ vzpomíná.   

Vždy věřila ve znovushledání

Růžena Neumannová nikdy neztratila víru, že se se svým manželem znovu shledá. I proto nechtěla, aby její děti zapomněly němčinu. „Doma jsme mluvili česky i německy. Jak kdy. Když jsem šla do školy, tak mě babička učila česky, takže jsem do školy šla ohromně připravená. U nás ve třídě ale byly asi čtyři, které česky neuměly,“ vzpomíná Ingrid Doležalová, která nastoupila do první třídy v září 1946. „Ale na veřejnosti jsme německy nemluvili, to nebylo vůbec dobré,“ podotýká.

S maminkou a sestrou vyrůstala v ulici Kadnerova v Pavlovicích. Jejich dům stál i v roce 2025. V ulici si pamatuje dílnu na dřevěná tiskařská písmena, kde pracovala maminka Růžena Neumannová. 

Ta se s manželem snažila udržovat písemný kontakt. Toužila se za ním dostat, ale marně. „Maminka chtěla jet za ním, žádaly jsme snad stokrát, ale nepustili nás. Dveře se u nás netrhly, to byl samý policajt. Chtěli, aby od toho záměru upustila. Maminku by bývali pustili, ale samotnou, nás jako česky vychované děti nepustili a museli jsme zůstat,“ vykládá Ingrid Doležalová.

Když poprvé viděla tátu, byl to šok

Nakonec se sedm let po válce rodina znovu shledala, když se Walter Neumann vrátil do Československa. Pamětnice tak svého otce poprvé viděla až ve 12 letech, v roce 1952. Babička z matčiny strany bydlela v Rousínově v Martinově údolí u Cvikova. „Často jsme tam trávily prázdniny. Jednou jsme takhle seděly venku, pamatuji si, že jsme měly nohy v lavoru, a najednou šel cestou nahoru tatínek s maminkou. Už jsme věděly, že má přijít, to bylo první setkání. Byl to šok,“ přiznává s tím, že si ovšem na tátu rychle zvykla. Bylo sice znát, že je Němec, ale česky uměl.

Původně přijel jen na návštěvu, ale pak mohl zůstat natrvalo. „Někdo nám tady pomohl a on mohl zůstat. A dokonce se vrátil i do své práce. Byl tkalcovským mistrem. Kdysi dělal v C. Neumann, pak to byla Silka a později Hedva,“ vypočítává Ingrid Doležalová. Sama po vystudování večerní Textilní a průmyslové školy v polovině 50. let pracovala stejně jako otec v Hedvě v tkalcovně. Dělala i v kalkulaci, poté manipulantku. 

V roce 1961 se provdala za Bohumila Doležala, který přišel do Liberce za prací z Havlíčkova Brodu. Byl stavařem, pracoval v Pozemních stavbách. Brzy rodině postavil byt na Králově Háji, kam se Doležalovi přestěhovali. V roce 1963 a 1966 se jim narodily dcery. Starší Ivana, mladší Alena.

Sestra pašovala hodinky

Ingrid Doležalová na vlastní oči viděla v lednu 1963 požár horské chaty na Ještědu, kde v následujících deseti letech vyrostl nový vysílač Ještěd, symbol Liberce. „Na jeho stavbě se podílel i můj muž. Dodával tam věci, pomáhal, on byl takový Ferda Mravenec. Uměl všechno kromě elektřiny. Když bylo potřeba, tak tam šel na melouch,“ říká pamětnice s tím, že její muž se znal s autorem české stavby 20. století Karlem Hubáčkem.

Ingrid Doležalová navštěvovala i otcovy rodiče v NDR, poprvé na začátku 60. let. „Jezdila jsem tam i s dětmi klidně na 14 dnů. Tam jsem se vždy rozmluvila německy, a když jsem se vrátila domů, musela jsem se zase přenastavit na češtinu,“ usmívá se. Její sestra vycestovala do Německa už dříve. Přes hranice pašovala hodinky, které měla připevněné na nohách. Ingrid Doležalová nic takového nepodnikla, ale lidé podle ní nejvíce převáželi záclony, které si tehdy omotávali kolem těla.

Na Králově Háji slyšela střelbu z centra

Ingrid Doležalová podle svých slov žila běžný rodinný život, když jí jako mnohým rutinu na mateřské narušil 21. srpen 1968. „Ráno v půl páté na nás zvonil soused, že tady jsou Rusové a že bude válka. Byla jsem spíš takový ‚salámista‘, takže jsem to nebrala tak tragicky, že by hned měla být válka. Vstali jsme a poslouchali rádio. Už si to přesně nepamatuji, ale můj muž musel být neustále ve městě, aby věděl, co se děje. Ale zaplať pánbůh, vždy se vrátil,“ říká vděčně. Strach byl oprávněný, až na Králově Háji byla slyšet střelba z centra Liberce. 

Co dělala? „V první řadě jsem šla nakoupit pro sebe i pro mé rodiče. Dodnes tam ten krám je. Pamatuji si, jak jsem tahala tašky. Asi to nebylo nutné, ale každý šel nakoupit, aby měl zásoby,“ vybavuje si, jak ráno před obchodem stála dlouhou frontu. Kupovala hlavně chleba.

V dramatických dnech zažila i shromáždění na dvoře Hedvy. „Jeden známý tam říkal, že z toho nic nebude, že nás jen postraší a zase půjdou. Jako bych ho slyšela i dnes. A vlastně měl pravdu,“ líčí s odstupem. Pamětnici následující normalizace podle jejích slov život nijak zásadně neproměnila, středobodem jejího života zůstala rodina. „Šla jsem životem dál tak, jak to šlo,“ vysvětluje. Po Hedvě pracovala v textilní prodejně Vkusu, dále v prodejně nábytku v Moskevské ulici v účtárně. Tři roky před důchodem změnila zaměstnání, místo našla v tiskárně. Do penze odešla v roce 1993.

V roce 2025 žila ve vile RoSa pro seniory v Liberci. „S paní Věrou Vohlídalovou jsme si udělaly takovou skupinu ‚Sudeťaček‘. Je nás asi pět a jednou za týden spolu mluvíme německy. Když ostatní nemůžou, klidně se sejdeme jen dvě a konverzujeme,“ říká s úsměvem na závěr vyprávění.