The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor PhDr., CSc. Lumír Dokoupil (* 1935  )

Zůstaly spíše jen jednotlivé epizody, časem nepropojené události, které dosud z mysli nevyprchaly

  • narozen 25. srpna 1935
  • pamětník osvobozování Ostravy v roce 1945
  • v letech 1950 - 1954 studoval na pedagogickém gymnáziu v Ostravě
  • v letech 1954 - 1958 absolvoval Fakultu společenských věd VŠ pedagogické v Olomouci, obor český jazyk – dějepis
  • v letech 1958 - 1962 učil na jedenáctiletce v Hlučíně
  • od roku 1962 působil na katedře dějepisu na pedagogické fakultě v Ostravě
  • podílel se na formování Filozofické fakulty Ostravské univerzity po roce 1989
  • v roce 1993 jmenován profesorem
  • roku 2020 působil v Centru pro hospodářské a sociální dějiny Filozofické fakulty Ostravské univerzity

Lumír Dokoupil se narodil 25. srpna 1935. Dětství prožil v Hrabové se svými rodiči a babičkou v rodinném domku v části, které se říkalo „Na Hradčanech“. Hrabová se stala součástí velké Ostravy už za druhé světové války, kolem vyrostla nová zástavba i silnice, starý domek v Hradeckého ulici ale stojí dodnes. Lumírův otec Jaroslav byl vyučený stolař, ale za války pracoval ve Vítkovických železárnách, maminka Ludmila, roz. Benešová, byla švadlena.

 

Škola

Na první republiku si Lumír už moc nepamatuje. Snad proto neměl větší problém přizpůsobit se životu v protektorátu. V prvních letech války se svět malého dítěte zase tolik nezměnil. Do školy musel tak jako tak. V první třídě si vystačili i bez sešitů. „Psali jsme na tabulku, která měla na jedné straně řádky, do kterých jsme museli pečlivě vpisovat písmenka, které nás pan učitel Schönweiss učil kamýčkem, houbičkou, pěkně omývat a pokoušet se znovu.“ V dalších třídách už sešity měli a zápasili s tradičními pery se špičkou a kalamáři, které byly na každé lavici u každého žáka. “Nemohu říct, že bych v psaní nějak speciálně vynikal, obvykle jsem míval dvojku z krasopisu,” vzpomíná pamětník. Disciplína bývala tužší než dnes. „Sedět jsme museli v lavicích s rukama pěkně vzadu. Běda když někdo promluvil v době, kdy neměl. Pan učitel Vašíček měl rákosku a hned se ozvalo: ‚Nastav pacičku.‘ A ono to pěkně bolelo.“ Děti se učily nejen psát, ale musely i začerňovat nežádoucí informace z předválečných učebnic. Ve třetí třídě Lumír přestoupil do nové školy, začal se učit povinně německy a tento předmět zůstal až do konce války tím hlavním.   

 

Chléb...

Jídla bylo málo, ale bylo. Rodiče si pravidelně každý měsíc vyzvedávali potravinové lístky na obecním úřadě. Chléb s máslem byla ovšem vzácnost. „Já jsem třeba častěji dostal chleba a tři kostky cukru, protože otcův bratr pracoval v cukrovaru.“ Na vesnici, jakou byla i tehdejší Hrabová, si ale šlo trochu přilepšit. „Stařenka měla pronajatý kus pole, kde se vysévalo obilí, sázely brambory, mohla chovat kozu, drůbež, měli jsme hodně králíků, takže pro nás to maso, vejce a kozí mléko nebyly nedostupné,“ vypráví Lumír Dokoupil.

 

...a hry

Dost času zbývalo i na dětské hrátky. „Na louce – říkali jsme jí Adámkova louka podle sedláka, kterému pozemek patřil –, jsme hráli fotbal. Bohužel ne vždy jsme měli zprvu míč, takže se často hrávalo s tzv. puckou, což byla vlastně hadry vyplněná koule, do které se kopalo, a ten, kdo měl míč, ten byl docela vážen.“ Lumír byl ve třídě jedním ze tří žáků bez vyznání. Nemusel tedy navštěvovat hodiny náboženství. To mělo své výhody. „Ostatní spolužáci nám záviděli, když pan farář Horák vzdělával své ovečky, my jsme pod okny hráli fotbal,“ vysvětluje pamětník. Dále si místní děcka hrála „na rojbry“, kdy v lesíku podél Ostravice jedna skupina pronásledovala druhou, probíhaly boje mezi horním a dolním kopcem. V zimě stačilo našroubovat na boty brusle a na místním rybníku probíhaly hokejové zápasy. Lumír také rád jezdil na kole. Nejprve zničil při napodobování ploché dráhy to maminčino, pak si půjčoval otcův stroj, a když dostal vlastní, to už bylo ovšem šest let po válce, objel na něm spolu s bratrancem půl republiky. Za války bylo kolo běžný dopravní prostředek. Jezdil na něm tatínek do Vítkovických železáren nebo pan učitel Schönweiss pro změnu z Vítkovic do Hrabové, v létě i v zimě, v rukavicích a s čepicí přetaženou přes uši.

 

Konec války se blíží

Pokračující válka ale zasáhla i do klukovských her. Přes někdejší fotbalové plácky byl natažený ostnatý drát a jiné protitankové zátarasy. Ještě předtím začaly probíhat první spojenecké nálety. Koncem srpna 1944 to byl velký nálet na Ostravu. „Vzpomínám si, jak letěly ty letky bombardérů a některé dokonce svrhly i několik pum na Hrabovou, zřejmě si musely odlehčit, nebo omylem.“ Lumír si vybavuje i německou obranu. „Tehdy v naší blízkosti zhruba tam, kde dnes stojí Makro, byly vybudovány takové malé zděné pece, v nichž se snažili němečtí vojáci topit nějakým materiálem, který byl dobře hořlavý a z něhož bylo hodně dýmu – asi nějaký dehet nebo něco podobného – a snažili se, aby celá ta oblast byla pod dýmem, aby letouny neviděly.“ Z nedalekých Mitrovic je navíc ostřelovala německá protiletadlová děla, kterým se říkalo flaky.

 

Přechod fronty

Na jaře 1945 prozradilo blížící se frontu vzdálené dunění. Vojska Rudé armády překonávala někdejší československé předválečné opevnění a pokoušela se dobýt Ostravu západním obchvatem. Brzy bylo zřejmé, že fronta přejde i přes Hrabovou a Lumírův otec se rozhodl předělat jedinou sklepní místnost v domě na provizorní kryt. „Jediné okýnko, které tam vedlo, zabarikádoval bednou s pískem. Uvnitř instaloval řadu sloupů, které měly podepřít strop. Vytvořil tam dvě palandy, na kterých jsme mohli ležet. Posléze se tam samozřejmě snesly i ty zásoby, které jsme měli, abychom tam mohli přežít. Ale těch dnů ve sklepě jsme nestrávili příliš mnoho,“ vzpomíná pamětník.

Obavy z náletů byly opodstatněné, jak dosvědčuje jiná Lumírova vzpomínka z 18. dubna 1945. Šel se tehdy se svým otcem projít k řece Ostravici. „Když jsme přicházeli k vratimovskému mostu, který potom byl při osvobozování také pobořen, tak jsme uslyšeli dvě detonace.“ Když se vrátili domů, byli překvapeni, že před jejich plotem stojí hlouček sousedů a příslušníci německé armády. Záhy zjistili, že jedna z bomb dopadla na jejich zahradu. „Od Místku jelo auto s německými důstojníky a sovětský bitevník to auto pronásledoval. Z cesty vedoucí do Místku Němci zabočili směrem k našim domkům a chtěli se tam ukrýt. Bitevník na ně svrhl dvě bomby.“ První bomba dopadla na místo, kam krátce předtím Dokoupilovi navezli hromadu hnoje. Bomba ho rozmetala po okolních zahradách, poškodila komín a omítku domu, ale nic horšího se nestalo. „Velice tragické následky měl bohužel ten druhý výbuch. Ten se udál kousek dále, asi 500 metrů, u pomníku strážmistra Janhuby a bomba tam usmrtila pět lidí i malé dítě,“ vypráví Lumír Dokoupil.

 

Osvobození v mlze

Osvobozování Hrabové probíhalo 1. května 1945. Toho dopoledne bylo pod mrakem a mlhavo, což byla šťastná shoda okolností, jak se mělo později ukázat. Ranní napjatý klid byl vystřídán rámusem čtyřhodinového boje o nevelký prostor domků a zahrad v místě zvaném „Na Kopci“. „Napětí a strach zřejmě způsobily, že jsem brzy poté, co se kolem desáté hodiny ozvala střelba a křik, ve sklepě usnul a probudil se až ve chvíli, kdy se na sklepních schodech objevil sovětský voják se samopalem a ptal se v ruštině, zda tu jsou Němci.“ Skrývající se obyvatelé vyšli na chvíli ven zkontrolovat následky bojů. „Ale náhlá střelba nás znovu rychle do sklepa zahnala.“ Sovětští vojáci jim prozradili, že kdyby nebyl 1. máj a mlhavo, obtížné dobývání „Kopce“ by usnadnilo letecké bombardování, které by jistě mělo mnohem vážnější následky.

Druhý nebo třetí den po osvobození „Kopce“ se ale nedaleko opět ozvala střelba. Obyvatelé Hrabové se vyděsili, že se fronta vrací. „Když jsme vyšli před dům, zjistili jsme, že na konec ulice ve směru K Žižkovu sovětští vojáci přivezli dělo a začali střílet někam k Nové Bělé, kde měl zůstat zbytek hitlerovců,“ vzpomíná pamětník. Ve střeše jednoho z domů vybourali sovětští vojáci otvor a pozorovali účinnost své střelby. Ta však netrvala dlouho. „Zato se brzy objevily zřejmě zabezpečovací jednotky s početným koňským doprovodem, jehož značná část skončila na naší zahradě, příslušné mužstvo pak na naší půdě.“ Po vojácích zbyla v domku i kolem něj značná spoušť. Euforii z nově nabyté svobody to ale přehlušit nemohlo. O vojácích Rudé armády se v okolí hovořilo ledacos, Lumír s nimi ale špatné zkušenosti neměl. „Sovětští vojáci byli většinou velmi přátelští, byli to lidé, kterým jsme byli vděční za to, že se situace opět změnila a že nám nehrozí každodenní nebezpečí. Pro nás to byli hrdinové, kteří měli velkou zásluhu na našem osvobození,“ poznamenává Lumír Dokoupil.

 

Od dějin k dějepisu

Po válce, v roce 1946, začal Lumír navštěvovat reálné gymnázium v Přívozu, po školské reformě byl nucen přestoupit na střední školu a v letech 1950 - 1954 studoval na pedagogickém gymnáziu v Ostravě. Po maturitě absolvoval Fakultu společenských věd VŠ pedagogické v Olomouci, obor český jazyk – dějepis. V letech 1958 - 1962 působil jako středoškolský profesor na jedenáctiletce v Hlučíně. Od roku 1962 pak na katedře dějepisu na pedagogické fakultě v Ostravě. Stal se odborníkem na historickou demografii a sociální a ekonomickou historii. V roce 1966 obhájil aspiranturu (CSc.), roku 1983 byl jmenován docentem pro obor československé dějiny. Po listopadu 1989 se významně podílel na formování Filozofické fakulty Ostravské univerzity. V roce 1993 byl jmenován profesorem pro české a československé dějiny se zaměřením na hospodářské a sociální dějiny. V Centru pro hospodářské a sociální dějiny Filozofické fakulty Ostravské univerzity působí dodnes (rok 2020).

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů