Miloš Dobrý

* 1923  †︎ 2012

  • S Jardou Krausem jsme hráli basketbal.

  • „Já si vzpomínám, že kluci spolužáci řekli: ,Heleď, pojeď s náma. My jedeme do Strančic na lyže.‘ Tak já jsem si potom odpáral hvězdu, já jsem jel s nima. Zpátky jsme jeli na smíchovský nádraží a u východu stáli esesáci a kontrolovali průkazy a já jsem měl v občanském průkazu ,J‘, veliký, červený. Tak jsem si říkal: ,Já tam přece nemůžu.‘ Tak jsem se domluvil s jedním klukem, spolužákem, který prošel první, podlezl vagony, já jsem byl v posledním vagonu. On přišel a dal mi tu občanku a já jsem s tou občankou prošel, no ale už jsem měl malou dušičku, protože jsem věděl, že kdyby mě chytli, tak to se mnou skončí špatně. Tak už jsem to potom neopakoval.“

  • „Já vzpomínám, když jsme přijeli my do Osvětimi, to bylo v noci. Otevřely se dveře, na nás svítily reflektory. Teď člověk slyšel štěkot psů. Byli tam esesáci s těma samopalama a se psama. Teď tam pobíhali lidi v nějakejch podivnejch štráchovanejch bundách a čepicích a řvali polsky: ,Jazda! Jazda!‘ A ti esesáci řvali: ,Alles heraus!‘ Tak jsme museli vyskočit z toho vagonu. Já byl kluk, mně bylo dvacet let, no tak jsem vyskočil a zůstal jsem stát. Ale spousta lidí vyskočila a nemohla vstát, protože se poranili nebo měli zlomeniny. Tak ti do nich píchali těma bodákama. Pouštěli na ně psy a ti, kdo nemohli vstát, tak ty zastřelili. A teď kdo mohl vstát, tak nás hnali do takových pětistupů někam v noci a teď já jsem si připadal jako v nějakým hororovým filmu, protože mě vůbec nenapadlo, že jsem v Osvětimi, že jsem v koncentráku. Akorát tady ti psi, esesáci, to řvaní a ty podivný lidi v těch štráchatejch hadrech. A teď nás hnali v noci. Teď jsme šli před tu bránu, kde byl ten nápis ,Arbeit macht frei‘, co teď nedávno ukradli.“

  • „Jednou jsme byli v tý továrně a oni mi dali to pneumatický kladivo. A byl tam bazén s nádrží s vodou, který byl pro hašení eventuálních požárů. A ta stěna tý betonový nádrže byla velká. Asi dvacet pět krát dvacet pět metrů. Byla rozbitá od nějaký bomby a já jsem dostal to kladivo, abych ty betonový kusy nějak vyčistil, aby se to zabetonovalo. Tak jsem s tím kladivem nějak dělal. Moc jsem na to netlačil a najednou jsem cítil odpor, že to prostě dál nejde. Tak jsem to zkoušel. Když to nešlo, tak jsem to odhrnul takhle rukou a vidím tam takovej zeleno-černej kus plechu. No a tak to odhrnuju a najednou vidím žlutej pruh a na tom pruhu Made in USA. Mě to nenapadlo. Tak říkám tomu esesákovi, co na mě dohlížel: ,Herr Post! Komen Sie hier! Tady něco je.‘ On takhle přišel ke mně a teď to viděl. Zahodil pušku a utíkal pryč a řval na mě: ,Uteč taky!‘ No tak já když jsem viděl, že utíká, tak jsem taky utíkal. A on na mě řval, že to je Blindgänger – nevybuchlá puma. A já jsem tím kladivem do toho rýpal. No kdybych rýpl do té rozbušky, tak…“

  • „Oni zakázali esesáci veškerej poštovní styk. Já jsem tam přijel jako kluk. Měl jsem doma rodiče. No tak já jsem jim neměl okamžitou touhu psát, ale byli tam lidi, kteří byli ženatí, manželky zůstaly doma, a tak pomocí četníků dali jim nějaký věci a řekli: ,Pošli mi ten dopis.‘ Oni je samozřejmě poslali. A tam byl vedoucí těch četníků, nějakej Janeček, a to byl takovej českej zrádce a on zachytil některé dopisy od těch svých podřízených, a protože tam byl odesílatel, tak nebyl problém je identifikovat. A v době, kdy jsme přijeli my, my jsme přijeli 24. listopadu, to byl leden, představte si: oni identifikovali ty lidi, co odeslali ty dopisy. A oni je pověsili! Před našema očima. My jsme museli u toho asistovat mezi kasárnama a mezi těma šancema. Tam byl prostor, tam udělali šibenici. Měli jednoho kata, ten se jmenoval Fischer, byl řezník. Toho opili vodkou a ten je věšel. To bylo v lednu, to bylo dvanáct lidí a v únoru sedm lidí. Naproti mně ležel kluk, ten měl dvacet jedna roků. Jmenoval se Jindra Jetel a byl půl roku ženatej. V Praze žila manželka. On jí poslal dopis. Oni ho chytli a oni ho pověsili. Za pitomej dopis! Teď tam naproti mně ležel na zemi. Tak jsme tam akorát dali svíčku, protože jsme nemohli nic jinýho dělat. Tak to bylo pro mě, jako pro kluka, takovej otřes, že jsem si říkal, že to začíná být špatný.“

  • „A teď ten Juzek, ten si mě vzal. Takhle mě ohnul na stůl. Já jsem měl jenom kalhoty a tu blůzu pruhovanou. On vzal do ruky kožený řemínky svázaný v takový rukojeti. Tak on si vzal ty řemínky do ruky a tou rukojetí koženou mě začal mlátit po zádech. No nemusím vám říkat, jak to bolelo. Ale já jsem zatnul zuby a nepíp jsem. Dal mně jich pětadvacet. Potom mě vzal. Já jsem byl naživu. Ale moc dobře mi nebylo. Vedl mě ke kotli. Ten byl plný vody. Otevřel ho a teď mně řekl polsky: ,Rob nurke, te chuju!‘ (dozorce pravděpodobně řekl polsky: ,Zrób nurkę, ty chuju!´ - v překladu ¸Potop se, ty hajzle!´ ) Já jsem mu rozuměl, ale dělal jsem, že nerozumím. Věděl jsem, že mě tam do toho kotle chce nacpat. Já byl dobrej plavec. Já se uměl potápět, tak jsem věděl, že se musím rozdýchat. Tak jsem dělal, že nerozumím, a mezitím jsem se nadechoval. A ti Poláci mě vzali a hodili do toho kotle. Zavřeli to víko a na to víko si sedl ten Jendrek. Ten nejmladší. Já jsem věděl, že vydržím minutu. Tak jsem počítal, a když jsem napočítal pětačtyřicet, tak se kotel otevřel. Já jsem vyskočil z toho kotle jak čertík. A to mně řekli kluci, že ten Jendrek tam seděl a ty ostatní tři, že ho shodili, protože si mysleli, že jsem utopenej.“

  • „A teď padla ta puma a vyletěly ty střepiny. A jak ty střepiny letěly, tak to uráželo nohy. Já jsem seděl za kamnama a bratr taky v tom směru, kde ty střepiny letěly. Ten Franta Hirsch, tomu to urazilo nohu. Bráchovi se nestalo nic. A mně to jenom takhle lízlo kotník. Ani jsem to neregistroval. Teď ten vedoucí Honza Eisler, tomu to urazilo taky nohu. A teď tam byl ohromnej zmatek. Lidi křičeli a vím, že jsem nesl jednoho kluka a tomu to urazilo obě dvě nohy. Takhle jsem ho nesl do toho krytu, kam jsme normálně nesměli. Ten doktor, co mně trhal ty nehty v Osvětimi, Bardach z Ostravy, tak to byl jedinej doktor, kterej byl u nás v tom táboře, a měl tam ještě k ruce nějakýho sanitáře. My jsme mu říkali Sany. On se jmenoval Rédr. Byl to starší člověk, okolo čtyřicítky. My jsme ty lidi s těma uraženýma nohama nosili na tu marodku. To byl takový jeden baráček, kde byli ti nemocní. On měl jenom pilku na dřevo, tak dělal amputace pilkou na dřevo, protože nic jinýho neměl.“

  • „Když přijely ty transporty, tak do toho jednoho baráčku, kde normálně byla v přízemí kuchyň a pokoj a v patře byly dvě ložnice a koupelna někde, záchody většinou byly na dvorku. A teď do toho baráku, kde bydlela ta rodina s pěti, šesti členy, nastěhovali sto padesát až dvě stě lidí, takže v těch pokojích lidi spali na podlaze. U zdi za sebou měli hřebík, kde měli pověšených těch pár hadrů, co si přivezli, a spali na podlaze. Takže v takovým normálním pokoji by spalo takovejch třicet pět až čtyřicet lidí. Tak to si představit umíte. Ale co si představit neumíte, je, že tehdá v tom Terezíně, když tam žilo šest a půl tisíce českých lidí, tak měli přísun vody a kanalizaci na těch šest a půl tisíce lidí. A teď - když tam žilo skoro sedmdesát tisíc lidí, tak jsme otevřeli kohoutek a netekla voda. To si taky představit umíte. Ale co už je horší, si představit záchody bez vody. Takže lidi stáli fronty, samozřejmě že to neudrželi v sobě. Teď nebyla tam voda, tak výsledek byl, že tam vznikly epidemie. Tyfus, dyzenterie, vši, blechy, štěnice.“

  • „Bylo tam fotbalový hřiště a to bylo plný pampelišek, bylo úplně žlutý. A někdo řekl: ,To se dá jíst, Francouzi z toho dělají salát.‘ A tak jsme požádali ty esesáky, aby nás pustili na sluníčko. Oni nám to dovolili. Tak nás těch dvě stě padesát lidí, jsme na to hřiště vylezli a my jsme ty pampelišky sežrali. Květy, listy, kořínky, všecko. A když už byly pampelišky pryč, tak u plotu byly kopřivy, tak jsme zkoušeli jíst kopřivy. To se nedalo. Za prvé to pálilo a za druhé to bylo tvrdý. Tak jsme potom někde sehnali hrnec a vodu a uvařili jsme ty kopřivy v takovým velkým hrnci a jedli jsme ty kopřivy z té vody. To už nepálilo.“

  • „Ta moje manželka s rodičema dostala pozvání do transportu v září 43. To byla pro mě rána, protože jsem byl zamilovanej kluk, tak jsem tam s nima byl v noci. Tak jsem tam ležel a teď jsem čekal, co bude. Vždycky přišel někdo a řekl: ,Ještě potřebuju padesát lidí! Ještě dvacet lidí! Ještě deset lidí!‘ A teď tam lidi, co tam čekali, to bylo pár lidí, co tam bylo navíc. Tak tam existovala takzvaná ghettowache. To byla židovská policie, která měla uniformy černý se žlutýma páskama, a ta vykonávala takzvaný dozor jako policie. Neměli žádný pravomoci. Prostě hlídali, aby se nikdo nerval a podobně. A taky dohlížela, aby do těch transportů ti lidi byli pravidelně odváženi na to nádraží do těch Bohušovic. A jeden ten z ghettobachu, to byl Olomoučák, jmenoval se Bris a Zuzana ho znala. A on řekl: ,Tady se schovej někde za roh.‘ Ta rodina a já s nima. ,A já se pokusím tě tady držet tak dlouho, až ten vlak bude plnej.‘ A tak se stalo, že skutečně on nás takhle tahal z rohu do rohu a mezi tím lidi odváželi, až nakonec přišel s tím, že vlak je plnej. Ta rodina tý mý manželky Beckmannový - otec, matka a Zuzana, že mohli jít zpátky do těch svých ubikací. To bylo obrovský štěstí. Ten transport, co přijel 6. září do Osvětimi, ten kompletně šel celej do plynu.“

  • „Vedle u tý silnice, takových padesát metrů, byl rodinnej domek a ten dostal zásah bombou. Střecha a stěny odletěly a zůstal tam jenom sklep. Teď se to uklidnilo. Esesáci byli zalezlí v těch bunkrech, tak jsme s bratrem šli a teď jsme řikali: ,Tady něco může bejt.‘ A tak jsme vlezli po schodech do toho sklepa a tam jsme našli takový malý cibulky. Tak jsme je samozřejmě snědli. Kolik jich mohlo být? Tak tři čtyři kila. No teď jsme tam byli v tom sklepě a přijde ženská k nám do toho sklepa a začala: ,Wo sind meine Tulpen?‘ Kde jsou moje tulipány? My jsme dělali blbý, že nevíme. Že nemá barák, to jí vůbec nevadilo, ale hledala ty svoje tulipány. My jsme se s bráchou museli chechtat. Protože barák nemá, ale hledá tulipány.“

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 07.01.2010

    (audio)
    duration: 03:22:57
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Olomouc, 07.01.2010

    (audio)
    duration: 03:49:48
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Všude si opatřit jídlo

Miloš_Gut_-_před_válkou
Miloš_Gut_-_před_válkou
photo: archiv pamětníkova vnuka

Inženýr Miloš Dobrý se narodil 31. ledna 1923 v Praze v židovské rodině Gutů. Po obsazení protektorátu nastaly pro něj i pro rodinu těžké časy. Kvůli svému židovskému původu byl vyloučen z gymnázia a v rámci protižidovských opatřeních měl zakázáno účastnit se běžného společenského života ostatních občanů. V listopadu 1941 byl určen do prvního transportu do Terezína. Tento transport s názvem AK-1 - Komando výstavby měl za úkol připravit kasárna pro příchod dalších „obyvatel” ghetta. V Terezíně zažil mnoho utrpení a hladu. Zaujal ale strategické místo v řeznictví, kde měl lepší přístup k potravinám než ostatní. Do tábora byli v roce 1942 přivezeni i jeho rodiče a bratr Josef. Seznámil se zde se svou budoucí ženou Zuzanou Beckmannovou. V prosinci 1943 byl určen do transportu do Osvětimi. Příjezd do Osvětimi působil jako vstup do pekla. Všude křik, nářek a střelba. Po několika měsících se mu podařilo zaujmout životně důležité místo v kuchyni jako kuchař. Do Osvětimi později přijel i zbytek rodiny a Zuzana Beckmannová. Dne 1. července 1944 byli všichni seřazeni k třídění. Mysleli, že jdou do plynových komor. Miloš Dobrý byl naštěstí určen na práci do Schwarzheidu. Po příjezdu se z předchozích zkušeností snažil vybojovat pozici blízko zdroje obživy. To se mu opět povedlo. Při spojeneckém bombardování zahynulo ve Schwarzheidu mnoho vězňů. Miloš Dobrý s bratrem Josefem vyvázli jako zázrakem. V dubnu 1945 byli esesáci i vězni kvůli blížící se frontě nuceni k odchodu. Bez jídla a pití ušli denně padesát kilometrů. Mnoho vězňů cestou zemřelo. V Litoměřicích se najednou esesáci vytratili a vězni zůstali sami. Místní četník jim pak oznámil, že je konec války. Došli až do Terezína, kde jim poskytl pomoc Červený kříž. Miloš Dobrý odjel z Terezína se svým bratrem do Prahy. V koncentračních táborech zemřeli rodiče a téměř všichni příbuzní. Zuzana Beckmannová útrapy přežila a v roce 1949 se s ní Miloš Dobrý oženil. V Praze pak vystudoval vysokou školu se zaměřením na anorganickou chemii, obor cement. Začal hrát rugby za LTC. S rugby se probojoval až do reprezentace, se kterou odehrál mnoho zápasů. Protože uměl čtyři jazyky, stal se sekretářem klubu LTC. Do Československa zval zahraniční kluby a pořádal turnaje. V roce 1990 se stal prezidentem Rugbyové unie. Zemřel 23. listopadu 2012 v Olomouci.