Luboš Dobrovský

* 1932  †︎ 2020

  • „Vzpomínám si na jinou hodinu, kde pan doktor Verner přišel do třídy a na tabuli napsal dvě jakoby rovnice. První rovnice byla: 1 = 0. A druhá rovnice byla: 1000 = ∞ [nekonečno, vše]. Vyvolal mého dobrého kamaráda a povídá: ‚Radhausi, copak jsem to napsal?‘ A Radhaus, který byl velmi otevřený v tom, jak jednal s pány profesory, tak říkal: ,Pane doktore, blbost jste napsal.‘ A pan doktor Verner se usmál a povídá: ,Vidíte, chlapci a děvčata, a na této blbosti je založená celá komunistická ideologie.‘“

  • „Jirka Dienstbier mně na konci roku 1976 přinesl Chartu, já jsem si ji přečetl a řekl jsem: ,Ano, to je ten trik, kterým jsme se až dosud snažili něčeho dosáhnout – brát ten režim za slovo.‘ Charta není nic jiného než braní za slovo. Ale protože jedním z autorů je autor Moci bezmocných a autor Dopisu Husákovi, tak to na sebe také nějak navazuje a je to víc než braní za slovo. Kromě toho jsou tady podepsaní lidé, se kterými já chci mít něco společného, dejme tomu pan profesor Černý, se kterým jsme se hodně sblížili, protože v době, kdy jsem byl skladníkem v Památníku písemnictví, pan profesor Černý tam každý týden jedno odpoledne strávil s několika lidmi, se kterými mu stálo za to se sejít. Já jsem patřil do skupiny lidí, kteří jsme se setkávali. Debaty byly úžasné. Byl jedním z lidí, kteří mi otevírali neuvěřitelné obzory a já zase jemu, když jsem mu vysvětloval, proč Husák není naděje. Když tam byli podepsaní takoví lidé, samozřejmě... I způsob oslovení moci se mně zdál být rozumný. A opravdu jsem netušil, že vyvolá takovou bouři, jakou vyvolal. Ale nijak mne to potom nezaskočilo. Ještě to podepsal i můj brácha. Takže jsme byli v té první várce.“

  • „[Pracoval jsem v Úklidu] potom s Rudou Zemanem a Pavlem Seiftrem. To už bylo fajn, protože jsme to mohli udělat tak: vždy dva pracovali, jeden byl doma a něco si dělal. Ruda se zabýval distribucí samizdatů a tiskovin, které přicházely zvenku nebo odcházely ven. Pavel Seifter byl redaktorem historického sborníku. A já jsem spolu s Honzou Lopatkou redigoval Kritický sborník a překládal jsem si doma. Takže vždy dva dělali a jeden byl doma. Mezitím jsme ještě s Jirkou Dienstbierem vydávali, nebo pokusili jsme se vydávat, samizdatový časopis, který měl být podle Jirky Dienstbiera určen zejména pro autory žurnalisty, kteří už byli mimo. Ale po vydání dvou čísel Jirku Dienstbiera sebrali, zavřeli. My jsme ještě s Pavlem a Rudou udělali jedno číslo, ale nikdo to nechtěl psát, všichni se báli, zejména v okamžiku, kdy Jirku zavřeli.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 13.01.2014

    (audio)
    duration: 04:14:00
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

O situace, které jsem prožil, jsem neusiloval, mně se můj život víceméně stával

Luboš Dobrovský
Luboš Dobrovský
photo: Eva Palivodová

Luboš Dobrovský, původním jménem Hammerschlag, se narodil 3. února 1932 v Kolíně. Jeho otec Ludvík Hammerschlag, židovského původu, byl úředníkem v kolínské chemické továrně Draslovka. V červnu 1942 byl internován v Terezíně, odkud byl v září 1943 transportován do Osvětimi, na konci války zahynul v Německu při spojeneckém náletu na transport. Matka Marie Hammerschlagová se s Lubošem a mladším synem odstěhovala z Kolína do vesnice Ohrada, kde pro obživu provozovala malé hospodářství. Po válce se matka podruhé vdala za plukovníka Josefa Dobrovského, jenž bojoval na západní i východní frontě a vrátil se do Československa se Svobodovou armádou, působil na vojenském velitelství v Kolíně a poté na Generálním štábu československé armády. Pod jeho vlivem se Luboš rozhodl ve školním roce 1949/1950 přestoupit z gymnázia v Kolíně na Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové a tam maturovat, chtěl pokračovat ve studiu na vojenské akademii a stát se důstojníkem z povolání. Kvůli střetu nevlastního otce s komunistickým vedením armády jej však škola těsně před maturitou vyloučila. Odmaturoval na civilním gymnáziu v Moravské Třebové, a protože jej nepřijali na žádnou vysokou školu, začal učit ruštinu a češtinu na vesnických základních školách a přitom dálkově studoval pedagogickou fakultu. V letech 1953-1955 absolvoval základní vojenskou službu ve Vimperku a zažil rozčarování z poměrů v armádě. Poté vystudoval rusistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1958-1968 pracoval v Československém rozhlase v Praze, nejprve v zahraničním vysílání a poté přešel do redakce mezinárodního života, kterou vedl šéfredaktor Milan Weiner. Působil zde jako redaktor, komentátor, ambulantní dopisovatel pro socialistické země a spoluutvářel také jediný necenzurovaný pořad Komentované zpravodajství. V letech 1967-1968 pobýval v Moskvě jako stálý zpravodaj Rozhlasu. Po srpnu 1968 působil jako redaktor časopisů Listy a Plamen. Po zrušení časopisů pracoval jako skladník v Památníku národního písemnictví, v letech 1974-1988 myl okna a výlohy v podniku Úklid a v roce 1989 byl zaměstnán jako topič v motolské nemocnici. Přitom redigoval samizdatové časopisy Kritický sborník a Čtverec, překládal pro samizdat polské a ruské texty, přednášel v tzv. bytové univerzitě. Po sametové revoluci se zapojil do politiky - od prosince 1989 do ledna 1990 vykonával funkci mluvčího Občanského fóra, od ledna do června 1990 mluvčího ministerstva zahraničních věcí. Od června do října 1990 byl náměstkem ministra zahraničí, účastnil se jednání o odchodu sovětských vojsk z Československa. V říjnu 1990 jej prezident Václav Havel jmenoval ministrem obrany Československé federativní republiky a na této pozici setrval až do června 1992. Poté do roku 1996 působil jako vedoucí Kanceláře prezidenta republiky a v letech 1996-2000 reprezentoval Českou republiku jako velvyslanec v Ruské federaci. Luboš Dobrovský zemřel 30. ledna 2020.