Ladislav Dlabal

* 1968

  • „Jakmile jsem se vrátil z vojny a padly hranice, tak jsem si od svého táty půjčil škodovku. Ta škodovka byla stará, obouchaná, odřená. Protože u nás byl levnější benzín, tak jsem si koupil kanystr benzínu, vyměnil jsem, co jsem mohl, za marky. Vyrazil jsem na cestu. Byl jsem v Německu asi měsíc. Tenkrát ještě nebyla otevřená Francie, Belgie. To bylo všechno až v průběhu té mé cesty. Já jsem kompletně procestoval Německo, projížděl jsem ho asi měsíc. Ta škodovka jela zhruba stejně rychle jako kamiony. Jak to bylo obouchaný, tak jsem se za to docela styděl. Ta škodovka neměla moc dobrej zvuk, když jsem jel některým německým městem, tak oni ty Němci ještě pořád nebyli zvyklí na Čechy a na ty naše škodovky. Pro ně to bylo hodně zvláštní auto, měl jsem pocit, že to vyvolává úsměv.“

  • „Na vojně jsme měli politický školení. Já jsem na žádný politický školení nechodil. To vedl nějaký rotmistr, hrozně zapálenej komunista. On na mě byl asi krátkej, takže mě k tomu ani nenutil, možná tak jednou nebo dvakrát. Jednou si pamatuju, že nás svolal a vyprávěl nám o tom, to bylo na podzim, že existuje pamflet, který se jmenuje Několik vět, a že si máme dávat pozor, pokud pojedeme na dovolenou, že bychom to neměli podepisovat, že je to odporná věc. My jsme státem dělníků a rolníků a tím bychom měli být navždycky. Je tady skupina lidí, která se snaží tenhle stát rozbít, a jedním z nich je Václav Havel. Nakonec se neprozřetelně zeptal potom, co nám o tom nějakou hodinu vyprávěl, jestli je někdo, kdo si myslí, že Václav Havel má pravdu a že na těch Několika větách něco je. Nevím, proč se na to zeptal. Vedle mě seděl spoluvoják, jmenoval se Smetana, byl odněkud z Milevska. Ptal se mě: ‚Tak co, vstaneme?‘ Já jsem to měl jasný, že vstanu určitě, tak jsme vstali.“

  • „Když byla sametová revoluce, tak já jsem byl na vojně. Bylo to tam pro mě zajímavý, protože člověk se potkával s celou řadou lidí z Československa. Byl to pro mě trošku kulturní šok. Já si pamatuju, že jsem byl v přijímači a tam byl nějaký hoch ze Slovenska a ten se nedokázal podepsat, dokázal udělat jen tři křížky. Říkal, že byl bača. Jestli chodil do školy, nebo ne, nebo jestli měl první, nebo druhej ročník, to fakt nevím. Nebo ti lidé, kteří byli ze Slovenska a mluvili rusínsky, to bylo taky hrozně zajímavý. Pamatuju si, jak říkal: ‚Zděs těče moroženaja voda.‘ To bylo takový zvláštní, s kým vším se člověk mohl setkat. Taky si pamatuju, že kluci ze slovenských vesniček se mě ptali: ‚A to vy jako v Praze nemáte kozu?‘ Já říkám: ‚Ne, nemáme kozu.‘ – ‚Ani ovečky? Vy nemáte ovečky?‘ Říkám, že nemáme. ‚To není možný.‘ Vůbec to nedokázali pochopit. Dívali se na mě jako na člověka z jinýho světa.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 20.12.2022

    (audio)
    duration: 36:09
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Když na sobě bude člověk pracovat, může si splnit každý sen

Ladislav Dlabal
Ladislav Dlabal
photo: Archiv pamětníka

Ladislav Dlabal se narodil 12. března 1968 v Praze, kde prožil celý svůj život. Na základní školu docházel ve Strašnicích. Odmítal se podvolit komunismu, kvůli čemuž se několikrát již jako žák dostal do problémů. Po ukončení základního vzdělání nastoupil na střední školu spojů. Ani tam ho neminuly problémy. Ve druhém ročníku dostal dvojku z chování za údajné „protisocialistické postoje“. Na základní vojenské službě byl ve Volarech na Šumavě, později se přesunul k obci Stod u Plzně, kde působil jako telefonní mechanik. Na vojně ho zastihla sametová revoluce. Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (UK) a politologii na Fakultě sociálních věd UK. Pracoval v nakladatelství Diderot a podílel se na tvorbě mnoha hesel v Encyklopedii Diderot – zejména v oblasti politologie a historie. Z angličtiny přeložil několik odborných publikací. Více než deset let učil na pražské Základní škole Mikulova. V roce 2022 žil v Praze.